Hry USA a kam to vše povede

Z besedy profesora Vysoké školy ekonomiky v Moskvě Dmitrije Jestafjeva v pořadu „Formula smysla“ na stanici „Vesti FM“

Pokud jde o schůzku ministrů financí G7, těžko ji lze nazvat summitem – spíš se široce používá označení 6+1. To, co tam proběhlo za, řekněme, poslední měsíc – je živou ilustrací známých slov „my jsme vás přece varovali…“, že to, co se děje, bude a dříve či později Trumpova politika a politika ideologizace světového obchodu povede k jistým výsledkům – včetně uvnitř konfliktů téhož Západu. A co nám odpovídali?

1. Západ jsou demokratické země, u kterých se něco takového nemůže stát. Ukázalo se, že může.
2. Oni mají příslušné instituce (na rozdíl od nás) a proto si dobře žijí (na rozdíl od nás). Ukázalo se, že instituce mají, ale ty nijak nezklidňují obchodní války.
3. Existuje WTO a v jejím rámci jsou procedury, které vše vyřeší a vše bude OK.  Kdepak je ale sama WTO, do které jsme se s takovou pompou tlačili?
4. Oni se nějak dohodnou, protože mají společné hodnoty.  Na to už není co říci, krom toho, že ony „hodnoty“ nepomohly.

Obecně vzato je to obrázek jaksi dvousměrný. Na jednu stranu je naprosto jasné, že velmi rychle probíhá (a přiznám se, že podstatně rychleji, než jsem očekával) regionalizace světového obchodu. Následujícím krokem při regionalizaci světového obchodu je regionalizace obrátky financí v rámci obchodních bloků, makroregionů, atd. Na druhou stranu to vše obrůstá katastrofální politizací ekonomických vztahů a zavedení mnoha administrativních bariér do těchto vztahů. Fakticky Trumpem zaváděná cla, to je to, co pohřbívá princip tzv. volného trhu. To, co dnes provádí Trump, je totéž, za co kdysi odvolali Nikitu Chruščova a nazvali to neslušným slovem „voluntarismus“.

Je to pozoruhodná historka – on (Trump) přemýšlel o uvalení sankcí na Čínu, pak se jakoby domluvili, že Číňané učiní určité ústupky v bilanci vzájemného obchodu, pak si to rozmyslel, že nakonec sankce uvalí, ale jaké, to neřekne, a že se mohou týkat 200-300 zbožových položek – ovšem, kdy je uvalí, to odmítl sdělit. No, promiňte, ale jaký tohle asi může mít vztah k nějakému hospodářskému právu a hospodářským institucím?

Takže tu máme dva vektory, které by se neměly protínat, ale ony se jasně protínají. Probíhá koncentrace kritických aktiv reálné ekonomiky v mezích teritorií – zdůrazňuji, že národních území, národních jurisdikcí ekonomicky klíčových zemí. Pak mi ovšem dovolte, abych požádal všechny znamenité ekonomy s jejich řečmi o síťovém světě, digitalizaci hospodářství, atd. o vysvětlení, proč pokračujeme v onom nekonečném rozhovoru o globalizaci… Vždyť probíhající proces regionalizace oné globalizaci přímo odporuje. To, co Trump dělá, je zahánění nejen finančního trhu (ten Trumpa zajímá až ve druhé řadě, a to, co se děje na americkém fondovém trhu ho příliš nezajímá), ale především průmyslu, do rámce národní jurisdikce USA. Politika jeho předchůdců za posledních 30 až 35 let (počínaje Reaganem) byla politikou globalizace, kdy celý svět musel žít podle zákonů USA. Teď se ale ukazuje jako důležité, aby na území USA bylo strojírenství, metalurgie, chemie – a dovolím si hádat, že bude následovat textil, potraviny, atd. – tedy odvětví, o kterých nám říkali, že je na ně třeba zapomenout, odejít do jakéhosi virtuálního světa a tam přesouvat jakési molekuly, zastavět naši skvělou zemi miningovými firmami, a za ona 3 % (jak prohlásil jeden náš významný činitel), z oněch tří procent si žít…

Pro návrat statutu světové fabriky Spojeným státům, kde se bude vyrábět vše, co Amerika potřebuje a mnohé z toho, co nepotřebuje, tedy k zajištění tohoto návratu je z hlediska finančních vztahů potřeba jiný systém vývozu tohoto zboží na zahraniční trhy a ždímání nadhodnoty z těchto trhů. Nabízí se ale otázka – jak to chce pan Trump udělat v podmínkám přímé obchodní války prakticky s celým světem. Řekněme na rovinu, že USA nejsou ve stavu obchodní války snad jen s Austrálií, a ani to není jisté. Výjimku sice tvoří Rusko, ale i tam je taky velký otazník. Pak tedy jediným nástrojem zabezpečení odbytu americké produkce je řízení vojensko-průmyslových a politických rizik na klíčových trzích. Tedy takové, či onaké způsoby silového působení.

Podívejme se na Čínu. Na jedné straně dohadování o vzájemných ústupcích v ekonomice, ale na druhé straně bezprecedentní nátlak na ni ve věci sporných ostrovů. Nebo Blízký východ – to přece bylo ještě před 12 lety miloučké místo, odkud jsme byli zvyklí slýchat zprávy o výstavbě další mrakodrapů. A dnes? Spor mezi Saúdskou Arábií a Katarem. Kdyby mi před 12 lety někdo řekl, že jacísi mládenci v pantoflích, s předělanými 50 let starými sovětskými raketami budou potápět fregaty Saudské Arábie, která je jedním ze světových lídrů v nákladech na zbrojení, vysmál bych se mu – ale dnes?

A teď se podívejte: Saúdská Arábie dovozem ruských raket S-400 vyhrožuje Kataru, který se o ně rovněž zajímá. Řekněme si na rovinu: Ekonomika na Blízkém východě dnes je v mnohém vojenská politika – a to jsme se ještě nedostali k tématu Írán. Dále – co se děje v Latinské Americe? Spojené státy nejsou schopny zavést pořádek na svém zadním dvorku a jediným místem, kde má vojensko-politický element slabší vliv, je Evropa, a tak je objektem politiky, takže si ji USA rozeberou.

Podívejte se na čerstvý požadavek státního sekretáře M. Pompea, aby Čína oficiálně sdělila počet obětí masakru na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 Směšné – tam je se čeho chytit, zvláště, spustíme-li se do takového 4. století př.n.l. Bylo by to směšné, pokud by to nebylo tak smutné, protože mír ve světě balancuje na hranici vážné krize, do které lze spadnout i v důsledku nějakého pár hodin trvajícího technického kolapsu ve velkém makroregionu (viz black-out kdysi v New Yorku). Dnes by během oněch 8 hodin vylezly všechny problémy spojené se zalepování děr v likviditě cestou finančních náhražek. V podmínkách tak křehké rovnováhy je třeba si počínat velmi opatrně – zejména pak v USA, které jsou centrem takových finančních operací a mohly by být zasaženy velmi citelně. V takových podmínkách se dopouštět podobného druhu propagandistických kroků a zvyšování nátlaku na Čínu. Události na Tchien an-men jsou pro Číňany velmi citlivé téma a Číňané to mohou považovat za urážku, ale hlavně jde o porušení konvence, protože faktor Tchien an-men byl jedním z hlavních faktorů přijetí rozhodnutí o „strategickém partnerství mezi USA a ČLR“ a byl považován za jednou provždy uzavřený. A Američané to teď vyhrabou. Tady jde o velké ponaučení pro vedení Číny (která vcelku úspěšně uplatňuje politiku „klouzání“ u vědomí, že čas pracuje pro ni), že v Americe není vedení, před kterým je radno se sklonit, protože to v nich vyvolává dojem, že mohou tlačit i dál – a oni tlačí.

Podívejme se na náš příklad: V době, kdy na nás tlačili úvahami o odvolání sankcí k různým ústupkům, tak nátlak stále stupňovali. V momentě, kdy se objevil onen dlouhý seznam oligarchů, proti kterým měly být uvaleny sankce, tak naše politické vedení pokrčilo rameny, ať to zkusí…  Avšimněte si, jak zhruba od letošního ledna-února  zaprvé začal propagandistický nátlak na nás degradovat (Skripal, Babčenko – a já se domnívám, že další bude nějaký případ s kocoury…), a za druhé poklesla obecná úroveň nátlaku. Naproti tomu na Čínu, tak jak Peking posiluje v jednání s USA konstruktivní přístup, nátlak stupňují, přičemž až hulvátsky.

Podívejte se na Evropu, kterou USA ve třech krocích změnily ze subjektu v objekt hospodářské politiky:

• Systém americké protiraketové obrany v Evropě, který jako první zhoršil vztahy Evropy s RF
• rozdmýchávání válečného napětí na Ukrajině;
• vytvoření stavu naprosté hysterie v pobaltských satelitech.

Evropští lídři se dostali do osobně velmi složité situace, když podcenili význam vojensko-politických faktorů, zmítali se mezi řečmi o vytvoření společné evropské armády. Znovu opakuji – to vše by bylo docela směšné – pokud by to nebylo smutné.

Přitom tyto kroky nejsou specifikou Trumpovou, ale systémovou a do jisté míry logickou, protože úroveň protikladů ve světové ekonomice a odtržení od skutečnosti virtualizací, došly tak daleko, že tzv. arbitrážní metody – přes instituce – použít nelze. Jde tedy o Trumpovu industrializaci pro USA a kolektivizaci pro ostatní. Co ti ostatní budou dělat, jestliže včas nepřistoupili na nabídku hospodářské regionalizace (Evropa, Japonsko)?

Řeknu vám teď jednu věc: My jsme se vrátili o 45 let zpátky! Do roku 1973. Máme stále stejné problémy, máme stále stejné regiony. Máme jistě jiné technologie, především komunikační – takže se čas zhustil, stejně jako intenzita politických procesů – ale klíčovou otázkou v roce 1973 byla otázka ropy. Klíčovou otázkou dnes je otázka energetických zdrojů… Vzpomeňte si, jak nás krmili v 90. letech i po roce 2000, kdy začalo být zřejmé, že nic takového nevyjde, že vytvoříme novou energetickou platformu, studenou, termojadernou syntézu, takže vaše ropa nebude potřeba, atd. V důsledku toho se od tzv. alternativních energetických zdrojů, jejichž produkt se obecně ukázal být příliš drahým, vracíme obloukem k tomu, kdo kontroluje dodávky energetických zdrojů. Během posledních 12 let se EU převážně zabývala otázkami regulace energetického trhu.

Zvýšení cen ropy na světových trzích zvýšilo rentabilitu těžby v tzv. břidličných ložiscích. No ale v USA těžba příliš neroste, udržují se ceny. Ale kde roste nejrychleji těžba ropy a plynu? V Kanadě – a proti tomuto svému nešťastnému spojenci (protože především on nejvíc získal na boomu cen) USA rovněž vyhlašují sankce – to ovšem svědčí o krátkozrakosti myšlení nynější americké administrativy. Takže se blížíme k roku 1973 se vším, co z toho vyplývá s hlediska struktury světové ekonomiky. A to nabízí mnoho zajímavého. Rok 1973 byl rokem vzdání se zlatého obsahu dolaru, doby nejhlubší americké krize. Mimochodem, existovala sovětská legenda o tom, že tou dobou politbyro opakovaně řešilo otázku, zda Ameriku dorazit (hospodářská síla k tomu byla – viz vystoupení M. Thatcherové na naftařském kongresu v Houstonu), ale politbyro se toho leklo z obavy, že by SSSR neunesl tu tíhu celého světa.

Američané to riskli … ale historická cena tohoto rizika byla a bude vysoká. V polovině 80. let nastoupili do pozice ředitele zeměkoule a teď se snaží z toho vyskočit, a to, co Trump dělá, se nazývá „včas zmizet a odnést s sebou nakradené“. Otázka je – zda to stihne.

Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=CeGV31YExS0

Překlad: st.hroch 180605