Islám – historické reálie (1. díl)

Reklama


Mnozí tvrdí, že islám není útočný, že je mírumilovný. Ať tedy promluví lehce dohledatelná řeč historických reálií.

Prorok boží

Praví se, že islám se zrodil s mečem v ruce. Muhammad (pochválený) narodil se v Mekce roku 570 v rodu Hášimovců, který v oné době už ztratil svůj vliv a bohatství. O rodiče přišel již v raném dětství a příbuzní byli obchodníky nevalnými. Štěstí se na talentovaného, ale chudého a tudíž nevýznamného mládence, usmálo v pětadvaceti letech věku. Bohatá a nezávislá vdova Chadídža mu svěřila do péče jednu ze svých obchodních karavan do Sýrie. Muhammad úkol perfektně zvládl. I Chadídža, vdova ještě neodkvetlá, vstoupila s ním do manželství. Bylo vydařené.

Chadídžu neiritovalo, že manžel často opouštěl město a chodil do opuštěné jeskyně na hoře Hira u Mekky. Zde přemýšlel o bohu. O Jediném Bohu, o Stvořiteli všeho, jehož měli všichni lidé povinně velebit. Jednou, to už měl Muhammad čtyřicet let, hodlal strávit tradiční měsíc půstu ve své jeskyni. V druhé polovině postního měsíce (ramadánu) se najednou v jeskyni zjevil archanděl Gabriel, patrně před Muhammada předložil psaný posvátný text a poručil mu, ať čte. Konečně i počítače chybují, Muhammad číst zas tolik neuměl. Gabriel tento faux pas přehlédl jak nekonečnost z nebeských výšin, četl či recitoval sám a zmatený Muhammad se vše musel naučit zpaměti. Šlo mu to, Gabriel (arabsky Džibrí) usoudil, že svou misi splnil, uchechtl se, sfoukl Muhammadovi lampičku a zmizel. Stalo se patrně roku 610.

Muhammad byl přirozeně značně zmatený, až si myslel, že je blázen (arabsky madžnún, posedlý džinem). Vyběhl ven a uslyšel z nebe hlas: „Ó Muhammade, jsi prorokem božím a já jsem archanděl Gabriel!“ Kam se Muhammad podíval, všude viděl Džibrího, že by přece jenom byl madžnún? Chadídža jej z toho vykecávala, uložila ho do postele, a když se probudil, zašli za Chadídžiným příbuzným, bratrancem Waraquou ibn Naufalem, moudrým to mužem, jenž přečetl i Bibli. Waraqua řekl, že Alláh si Muhammada vybral jako svého proroka. To stejné se stalo i Mojžíšovi. Ale opatrně, příbuzný, ne všichni následují proroka, někteří tě budou pronásledovat.

Džibrí teď přicházel za Prorokem často a předával mu Alláhovy verše, z nichž po pozdějším zapsání vznikl svatý Korán. Vzhledem k počtu veršů musel mít Prorok úžasného pamatováka! Viz Korán; český překlad Ivan Hrbek, ODEON, Praha 1972, váz. 37 Kč.

Muhammad hlásal Alláhovo poselství, ale mudrcovo varování nebylo prázdným slovem.

A tak jako první uvěřila Chadídža – prvním muslimem po Prorokovi byla tedy žena. Kandidáty na prvního mužského muslima jsou Abú Bakr, pozdější první chalífa, Alí, Muhammadův bratranec, později jeho zeť a čtvrtý chalífa a Zajd ibn Háritha, mládenec, který byl otrokem v domě Muhammadově, ale byl propuštěn a adoptován Prorokem; padl v boji za Muhammadova života. Na čas se zjevení nedostavovala a Prorok byl nešťastný, co když není hoden svého úkolu? Leč Džibrí se záhy objevil s novou dávkou veršů. A pak, v roce 612 nebo 613 vystoupil Muhammad se svým učením veřejně.

Bída v Mekce

V tomto prvním mekkánském období vyzývá k uctívání dobrotivého a spravedlivého boha. Modlitba, základní postulát uctívání Boha, je první pečetí nového náboženství. Nevěřící je ten, kdo je Bohu nevděčný (káfir).

Věřících bylo zoufale málo, zpočátku sotva dvacet, proto se bohoslužebné úkony konaly v Muhammadově domě. Okolo roku 614 věřících přibylo a obec se přesunula se svými modlitbami a výukou do domu al-Arqama, též al-Arkama, mladého a zámožného příslušníka nejbohatšího mekkánského rodu Machzúmovců. Před rokem 622 přestoupili k islámu: a) mladí lidé z nejvlivnějších rodin, blízcí příbuzní vládnoucích osob, které později staly se nejostřejší opozicí vůči Muhammadovi. Do skupiny b) patří mladší lidé z jiných méně významných rodin. Tak jako v áčku i těmto bylo při překocení na islám okolo třiceti let. V céčku pak byla všehochuť jak věková, tak i „třídní“: otroci, propuštěnci různých etnik, ale i Arabové různě přidružení ke kurajšovským rodům, ovšem v podřízeném postavení.

Qurajšovci, či Kurajšovci využili několika skutečností: Mekka měla bohaté studny, pročež se stala důležitou obchodní zastávkou na prastaré obchodní cestě jdoucí rovnoběžně s rudomořským pobřežím a spojující jižní Arábii, kde ústila významná námořní cesta z Indie, s oblastí staré kultury v Palestině a v Sýrii. Dříve byl obchod v rukou Nabatejců (severní Arábie) a potom až do etiopské okupace Jemenu v rukou jihoarabských Sabejců. Okupace Sabajce vyřadila a obchod od 6. století n. l. přešel do rukou Kurajšovců, obyvatel Mekky. Tito vysílali každý rok dvě velké karavany do Sýrie, což vedlo k nárůstu bohatství a vlivu města. Význam Mekky spočíval i v tom, že byla kultovním centrem celé západní Arábie. Stálo zde staré božiště Ka´ba, což jest krychlová budova, vystavěná nad černým kamenem, patrně meteorického původu, který je v ní zazděn. V Muhammadově době zde byly umístěny sochy pohanských božstev, uctívaných jak Kurajšovci, tak okolními kmeny.

Celek byl obklopen posvátným územím (haram), v němž bylo zakázáno bojovat a prolévat krev. Ka´ba a řada dalších posvátných míst v okolí Mekky byly cílem každoročních poutí v posvátných měsících s rituálem, který později Muhammad zakomponoval i do islámského kultu. Trhy v Mekce a sousedním ´Ukázu přinášely Kurajšovcům spolu s tzv. „napájením poutníků“ nemalé zisky.

Uvnitř kurajšovského kmene to mezi jednotlivými klany vřelo a narušovala se solidarita pokrevně příbuzných. V čele mekkánského městského uskupení stála rada (malá´), Vůdcové a významní zástupci jednotlivých rodů, kteří v ní seděli, neměli v jejím jméně žádnou výkonnou nebo nařizovací moc, ale dohodla-li se rada na čem, musil se každý rod nebo klan podrobit, neboť jinak mu hrozil bojkot (zákaz obchodování a sňatků), což byl citelný postih. Největší vliv v radě pochopitelně získaly nejbohatší a nejmocnější rody. Celou mekkánskou politiku tak měly pod palcem.

Kurajšovci k hegemonii obchodní a finanční přidali i obratnou politiku, jež dávala přednost intrikám a kompromisům před přímým užitím síly, ale nebylo-li zbytí a byly ohroženy obchodní zájmy, chutě sáhli po zbraních. Dodržovali přátelské vztahy s okolními beduíny, jímž říkali dle zprávy z roku 853 př. n. l., Aribi, odsud dnes běžné Arab, a když se do sebe v boji o hegemonii na Předním východě koncem 6. a počátkem 7. století pustili Byzantinci a Peršané, Mekka zachovávala přísnou neutralitu.

Mekka jako významné obchodní středisko však nebyla imunní vůči vnějším vlivům, Kurajšovci pravidelně navštěvovali Sýrii, jižní Arábii, a Mezopotámii a v Mekce šlo potkat příslušníky prakticky všech národností i náboženského vyznání, židovské a křesťanské nevyjímaje. Navíc v Jemenu byl Nadžrán, bohatá oáza s křesťanským usedlým obyvatelstvem v čele s biskupem. K severu od Mekky až k palestinské hranici se táhl řetěz oáz, v nichž vedle arabských kmenů sídlily i kmeny židovské. Řetěz oáz počínal Jathribem (pozdější Medína). Jathribská oáza o rozloze cirka 30 km² měla dostatek vody a úrodné půdy vulkanického původu, pěstovaly se tu obiloviny, zelenina, víno a zejména datle. To vše bylo směňováno. Majetková diferenciace značně pokročila, co však bylo horší: oba arabské kmeny Aus a Chazradž stály proti sobě a brutálně fungoval zákon krevní msty. Situaci komplikovala přítomnost několika židovských kmenů, které se též vesele hašteřily, až krev stříkala. Obojí (Arabové i Židé) se vzájemně spolčovali, pročež jathribské společenství kráčelo k sebezničení.

Židovských osad bylo v Arábii jak žížal po dešti. Zda v nich žili skuteční Židé emigranti, nebo arabské kmeny, jež podlehly vlivu judaismu, to těžko rozhodnout. Mnohé oázy byly převážně židovské, v Jathribu tvořili Židé polovinu obyvatelstva. Věnovali se zemědělství a řemeslné výrobě, vynikali ve zlatotepectví, v kovářství a výrobě zbraní a brnění.

V arabském náboženství zaujímala přední místo trojice astrálních božstev Měsíce, Slunce a Venuše. Arabové se přímo neklaněli těmto tělesům, ale jejich pozemským idolům, obývajícím posvátná místa jako studny, prohlubně, kameny a stromy. Hrubě tesaným idolům byly do posvátného okrsku přinášeny oběti (velbloudi, ovce a kozy), krev obětí se vylila na kameny vedle idolu. Ve staré Arábii byly občas konány i lidské oběti, zvláště bohyni al-´Uzzá, tedy Venuši.

Skoro každý kmen měl své vlastní božstvo. Nejznámějšími božstvy byla al-Lát (bohyně sluneční božstvo), ona al-´Uzzá a Hubal, nejvyšší božstvo Kurajšovců a pán Ka´by. Jeho idol z achátu byl umístěn nad studní uvnitř Ka´by. Obraz Al-´Uzzá byl nošen do bitev s voláním „Síla (´izza) patří nám, vy nemáte žádnou sílu!“ V Mekce i v Jathribu uctívali bohyni osudu Manát, ničitelku určující lidský osud. Kněžstvo jako stav neexistovalo. Modlitba měla jen malý význam. „Dostals, tak dej.“ Podobných bohů bylo habaděj!

V běžném životě hrála důležitou roli víra v džiny a démony. Vyskytovali se ve zříceninách a na opuštěných místech a sledovali člověka na poušti v podobě hadů, ještěrek a podobných potvorů. Před zlými démony se člověk brání zaříkáváním, amulety nebo obřadným házením kamenů na určených místech. Džinové vstoupením do člověka jej mohou zbavit rozumu: Blázen = madžnún, posedlý džinem. Též mu však mohou poskytnout mimořádné schopnosti: Básníkovi verše vnuká džin, káhinovi, tj. pravci, věštci obojího rodu zření věcí budoucích, káhin dokáže též i ublížit, ovšem i uzdravit či dobře poradit. Tito starověcí baudyšové se vyjadřovali jako Pýthie v Delfách: nejasné výroky a předpovědi smotané do rýmované prózy. I Muhammada považovali za káhina, což mocně popíral, ač v počáteční fázi své činnosti převzal mnohé jejich výrazové prostředky. Upustiv od nich, zůstal u rýmované prózy (sadž´).

Povědomí o jednom nejvyšším božstvu existovalo už od starých dob v podobě al-Láh (= Alláh). Muhammad již ve svých prvních vystoupeních hovořil o Alláhovi; předpokládaje jeho znalost u svých soukmenovců. Ti však Alláha mnohdy ztotožňovali s bohem Ka´by, Hubalem. Ka´ba jest muslimskými legendami spojena s biblickými postavami Ibráhima (Abrahám) a Isma´íla (Ismael), kteří údajně položili základ Ka´by. Černý kámen, původně bílý, přinesl prý archanděl Gabriel.

Úcta ke zvyklostem a tradicím ústící do obrany starého náboženství jako víry předků, to byl argument v polemikách proti Muhammadovi.

Útoky mekkánské oligarchie začaly právě konverzí al-Arkama: „Byl jedním z nás a tohle s ním ten „pán z Nemanic“ udělal.“ Muhammad je veřejně urážen a napadán, nazýván bláznem a podvodníkem. Nejsilnější opozice byla mezi Machzúmovci a v rodě ´Abd Šams (Umajjovců). Předáci těchto rodů, Abú Džahl a Abú Sufján stáli v čele opozice. Oligarchy znepokojovalo Muhammadovo hlásání názoru, že ani bohatí nejsou tak nezávislí a mocní před Bohem. Kdyby Qurajšovci (Kurajšovci) Muhammada uznali jako Proroka, přiznali by tím, že je nejmoudřejším, a proto i nejschopnějším mužem, povolaným k řízení mekkánských záležitostí. Ale vždyť se nevyzná v obchodování a patří k méně významnému rodu. Pro bohatce jasné znamení méněcennosti. Jeho kritika však byla pociťována jako zárodek nebezpečí. Před frontálním útokem na Muhammada a jeho přívržence se rozhodli Proroka zkorumpovat.

Nabídli mu vstup do mekkánského politbyra, do centra nejvýnosnějších obchodních spekulací. Stačí, když přestane útočit na pohanská božstva a přijme je jako součást svého náboženství. Muhammad v tom neviděl zase tak veliký problém, vždyť i křesťané a židé věřili v anděly, ďábly, džiny atd. aniž je stavěli na roveň bohu. Po určitém čase si uvědomil, že verše uznávající tři pohanská božstva podkopávají základy nového náboženství. Tzv. „satanské verše“ 53:19 a další uváděly, že jest možno obracet se k pohanským božstvům al-Lát, al-´Uzzá a Manát jako k přímluvcům u Boha.

Původní „Satanské verše“ vložené namísto dnešních veršů 19-23 v súře Hvězda (53):

Přemýšleli jste o Al-Lát, Al-Uzzá a Manát, té třetí – jiné?

Věru, to jsou labutě (bohyně) vznešené a můžete vskutku doufat v jejich přímluvu!“

Současné verše 19-23 v súře Hvězda (53), na jejichž místě původně byly tzv. „Satanské verše“:

Přemýšleli jste o Al-Lát, Al-Uzzá a Manát, té třetí – jiné? Vy syny byste měli mít a On pouze dcery? To vskutku rozdělení by bylo nerovné! Ony nejsou nic než jména, kterými jste je vy a vaši otcové nazvali a o nichž neseslal Bůh žádné zplnomocnění. A oni pouze své dohady a to, k čemu srdce jejich tíhnou, následují, ačkoliv se jim již od Pána jejich dostalo správného vedení.“

Satanské verše je pojem, který použil historik Sir William Muir (1819-1905) pro označení několika veršů, které byly údajně původně v Koránu, ale pak byly vypuštěny. Píše o nich historik Muhammad ibn Ishák (zemřel r. 768), který sestavil Mohamedův životopis zhruba 130 let po jeho smrti.

Tehdy Prorok odpověděl recitací súry 109

Nevěřící

Ve jménu Boha milosrdného, slitovného.

1 Rci: „Nevěřící!

2 Já nebudu uctívat to, co vy uctíváte,

3 a vy nejste ctitelé toho, co já uctívám,

4 a já nejsem ctitelem toho, co vy jste uctívali,

5 a vy neuctíváte to, co já uctívám.

6 Vy máte své náboženství a já své náboženství mám.“

To byl definitivní a neodvolatelný rozchod s mekkánským pohanstvím. Učinil základnu k přísnému monoteismu, což jest jeden z hlavních rysů islámu, v němž „přidružování někoho k Alláhovi“ patří k nejtěžším hříchům. („Pohan, modloslužebník, polyteista“ zní v arabštině „mušrik“ = ten, který někoho přidružuje k Alláhovi). Opozice po zmaření kompromisu zaútočila frontálně na Muhammadovy přívržence. Kdyby jej zbavili jejich přízně, musil by to Prorok zabalit. Nátlak na muslimy a jejich rody a rodiny byl tak mocný, že sotva zrozený islám registroval první odpadlíky. Muhammad byl proti tomu bezmocný, moc uznané hlavy rodu byla neomezená a nikdo neměl právo se vměšovat do vnitřních věcí – proti rozhodnutí hlavy rodu nebylo nikde odvolání. Zbývalo jediné: utéci z dosahu tohoto tlaku.

Muhammad rozhodl, ať se nejvíce ohrožení muslimové odeberou do Etiopie, kde v křesťanském prostředí přečkají nejhorší období. K emigraci došlo roku 615 a většina vystěhovalců se vrátila po roce 622 do Medíny. Někteří v Etiopii setrvali až do roku 628. Negus muslimy přijal dobře a oni se mohli věnovat obchodu; ostatně obchodní spojení mezi Etiopií a Mekkou existovalo už dávno.

Do čela opozice proti Muhammadovi se postavil Abú Džahl, hlava nejbohatšího rodu Machzúmovců. Už nějakou dobu byl považován za vůdce oligarchie, i když neměl oficiální postavení. Vzal to od podlahy. Osoby slabé a bez dostatečné ochrany dal bít nebo je bil sám, pokud patřili do jeho rodiny. Obchodníkům vyhrožoval bojkotem a ztrátou majetku, vlivnější muže napadal sarkasmem a výsměchem. Fyzické násilí mohlo být použito toliko proti otrokům a uvnitř rodiny, jinak hrozila krevní msta. Muhammad měl kliku, že ho jeho rod, Hášimovci, neopustil. Přitom většina jeho příslušníků, ba ani jeho předáci, prorokovi strýcové Abú Tálib (otec čtvrtého chalífy ´Alího) a al-´Abbás (předek chalifské dynastie ´Abbásovců), se muslimy ještě nestali. Abú Džahl a další mocní žádali na Abú Tálibovi, aby buď zatrhl Muhammadovi propagaci nového náboženství, anebo mu odepřel další ochranu rodu. Muhammadův strejda to odmítl. Vedle rodového etického kodexu Neopustíš ve svízelích člena svého hrál úlohu i fakt, že Hášimovci svého času byli iniciátory „Ligy čestných“, jejíž cíle – opozice proti politice a obchodním praktikám bohatých rodů – se dočista shodovaly s tím, co hlásal Muhammad.

Izolace Muhammada od jeho rodu nevyšla, proto se Abú Džahl rozhodl izolovat Hášimovce od ostatních Qurajšovců. Okolo roku 616 dotlačil skoro všechny mekkánské rody k slavnostnímu závazku, že nebudou s Hášimovci obchodovat a uzavírat sňatky. Bojkot trval dva roky, ale díky menším karavanám posílaných do Sýrie a obchodu s beduíny to jakžtakž Hášimovci zvládli, i když jmění Abú Bakra spadlo ze 40 000 dirhamů na pouhých 5 000.

Navíc se aliance rozpadla, poněvadž slabší rody si uvědomily, že bojkot posiluje jen nejvlivnější rody a jedince. Takový současný bojkot Ruska.

Situace mezi muslimy a ostatními Qurajšovci vklouzla do dřívější rovnováhy.

Když tě nezlomí lidé, je tu ještě osud. V už tak dost napínavé životní pouti Prorokově postihly jej dvě obrovské ztráty. V běhu roku 619 zemřel jeho ochránce Abú Tálib, a potom věrná opora, jeho první žena Chadídža.

Čelo Hášimovců obsadil bratr Abú Táliba, Abú Lahab, sňatkem a obchodem spojený s rodem ´Abd Šams a zejména s jeho vůdcem Abú Sufjánem, který soupeřil s Abú Džahlem o čelo Qurajšovců. Abú Lahab zpočátku slíbil Muhammadovi ochranu, ale touha po větším bohatství a moci ho inspirovala k tomu, jak se ze slibu vyvléci.

Otázal se příbuzného, kde je nyní jeho mrtvý děd, jejich společný předek. Pochybuji, že Muhammad netušil, co Abú Lahab zamýšlí, mohl ze smyčky vyklouznout propagandistickou častuškou ve smyslu, budou-li všichni Hášimovci muslimy, poputuje do ráje. Ne nadarmo Muhammadovi říkali Pravdomluvný, proto Prorok stručně vecl, že děda je jako pohan v pekle. Abú Lahab odpověď vyhodnotil jako urážku celého rodu a následně ukecal ostatní příbuzné, aby nadále neposkytovali ochranu člověku, který znevažuje předky. Za tuto lumpárnu se dostalo Abú Lahabovi nesmrtelné slávy. On je z Muhammadových současníků jmenován v Koránu, byť ve formě prokletí:

Súra 111

ZHYŇTE nebo PALMOVÁ VLÁKNA

Ve jménu Boha milosrdného, slitovného.

1 Zhyňte obě ruce Abú Lahaba, a zhynul již i on!

2 A nebylo mu k ničemu jmění jeho ani to, co si vysloužil,

3 však hořet bude v ohni plném plamenů on

4 i žena jeho, jež dříví palivové nosí

5 a jíž kol hrdla provaz z vláken palmových visí.

Výklad Súry 111 praví, že verš 3 o „ohni plném plamene“ je narážka na jméno Abú Lahab, znamenající „otec plamene“. Ve verši 4 se Prorok vysmívá Umm Džamile, ženě Lahabově, neboť nošení dříví bylo prací vykonávanou otroky nebo chudými Araby. Podobně verš 5, neboť bohaté Mekkánky nosily drahocenné náhrdelníky, kdežto Umm Džamila je zde vylíčena s provazem, jímž jsou svazovány otepi dříví.

Druhým současníkem zmíněným v koránu je Muhammadův adoptivní syn Zajd ibn Háritha, viz výše, v súře 33 jest legalizován sňatek Muhammadův se Zajnab bint Džahž, manželkou Zajda ibn Háritha, s nímž se rozvedla a provdala se za Muhammada v roce 627. V předislámské tradici byli adoptivní synové pokládáni za rovné rodným synům i v otázkách manželského práva, proto byl Prorokův sňatek se Zajnab pokládán odpůrci islámu s odvoláním na předislámskou tradici za krvesmilný. Ve verši 4 súry 33 jsou uvedena slova „Jsi pro mne jako záda mé matky“, kteréžto prohlášení v předislámské Arábii znamenalo ukončení manželství, nikoli však plný rozvod; takto zapuzená manželka žila nadále ve společné domácnosti, ale nemohla se znovu provdat. Korán ruší tento nejasný statut a žádá buď úplný rozvod, nebo opětné přijetí manželky s plnými právy.

Abú Lahab to sice v koránu schytal, ovšem islám, ač v průběhu bojkotu získal významného muže, jímž byl Umar ibn al-Chattáb, pozdější druhý chalífa, v Mekce jenom živořil. Muhammad sice bojoval, Korán vytýká Qurajšovcům jak nevíru v posmrtný život, tak i lpění na bohatství tohoto světa. Odpůrci žádali odpovědi na otázky, které těžko zodpovědět – kdy nastane soudný den, jak bůh ukazuje svou všemocnost, jak mrtvé tělo oživne, ukaž nějaký zázrak?! Zdá se, že i Muhammadovi odpůrci znali Starý i Nový zákon, které zázraky přímo hýří. Muhammad to postřehl a odvolával se na starozákonní proroky, kteří uspěli i přes dočasné neúspěchy. Opozice se uchechtla a nazvala jeho varovné příběhy „starými pohádkami“. Qurajšovci vehementně útočili i na Muhammadovo tvrzení, že je prorokem a poslem božím. To pro ně bylo dost nebezpečné, proto se ho snažili všemožně snížit a zesměšnit. Že je posedlý džiny = blázen, obyčejný básník, čaroděj, že si zjevení vymýšlí sám nebo s pomocníky lidskými nebo džiny. Je vůbec možné, aby si bůh vybral jako prostředníka muže nevýznamného?

Hidžra nepovedená a povedená

Muhammad, zbaven ochrany svého rodu a vida marnost dalšího působení v Mekce, začal se rozhlížet po jiném „přístavu“. Maje ještě málo výkonnou zpravodajskou službu, vybral si město at-Tá´if jižně od Mekky. Obyvatelé patřící ke kmeni Thaqíf sice obchodovali s Jemenem, ale politicky a finančně záviseli na Kurajšovcích. Vyrazil tam buď v roce 619, nebo 620, ale se zlou se potázal. Tá´ifští ho nejen vypískali, ale ve spršce kamenů jej bystře vyhnali z města. Tato mizerná rekognoskace terénu se hrubě nevyplatila, v Mekce Muhammad prakticky skončil.

Alláh však pomohl. V létě 620 Prorokovi přihrál několik chlapíků z Jathribu (budoucí Medíny). Už jsme vzpomněli, že v Jathribu zuřil boj mezi arabskými kmeny Aus a Chazdraž, do něhož se ochotně pletly i židovské kmeny Qurajza, an-Nadír a Qajnuqá´. Hlavy města hledaly někoho, kdo by sídlu, v němž bylo rozvráceno zemědělství, a zuřila neuhasitelná krevní msta, zajistil jistou stabilitu. Proč si myslili, že to zrovna Muhammad a zrovna on dokáže, to skutečně věděl jenom Alláh.

O rok později, při pouti v roce 621, se Muhammad sešel s dvanácti představiteli různých kmenů a skupin z Jathribu ve skalní soutěsce poblíž Mekky, zvané al-´Aqaba. Zde mu jathribští přísahali, že ho přijmou jako Proroka, že ho budou poslouchat a vyvarují se některých hříchů. Muhammad s nimi do Jathribu poslal jednoho ze svých věrných, aby novým muslimům vysvětlil základy nového učení a obhlédl situaci, Prorok by nerad zopakoval útěk v dešti kamení.

Po roce se v Mekce objevila delegace pětasedmdesáti jathribských, a za noci měla schůzku s Muhammadem na al´Aqabě. Zde mu všichni přísahali nejen poslušnost, též se zavázali, že budou Proroka bránit a bojovat za něj a jeho věc.

Další váhání by bylo smrtelné. Muhammad začal do Jathribu odesílat po trochách své příznivce. Moc jich nebylo, seznam sedmdesáti přesídlených muslimů se zachoval, pár v bezpečných postaveních zůstalo v Mekce a několik desítek věřících vegetovalo v Etiopii.

Okolo roku 622 bylo muslimů asi sto padesát. Mekkánská opozice měla přirozeně své zdroje a rozhodla se Muhammada zavraždit, dokud je doma. Ten však po výprasku v at-Tá´ifu vylepšil svou zpravodajskou službu a atentátu unikl. Měl být zabit ve vlastním domě, ale jsa varován, uchýlil se jinam. Hlavním účastníkem této lsti byl Alí ibn Abí Tálib (? 599, Mekka – 28. leden 661, Kúfa), který zastoupil Muhammada v jeho ložnici, zatímco Prorok prchal z města. Za několik dní jej Alí následoval.

Nebylo na co čekat, šíp, dýka či jed mohly kdykoli ukončit Prorokův život. Pouze v doprovodu Abú Bakra a jednoho jeho propuštěnce v září roku 622 opustil Mekku a vyrazil do Jathribu. Dobrodružná akce, neboť měli v patách stíhací komando, před nímž se několik dní skrývali v jeskyních, a až 24. září se po krkolomných stezkách dostali na okraj jathribské oázy.

To jest ona „hidžra“, překládána jako „útěk“, avšak znamenající „přerušení kmenových, rodových nebo rodinných svazků a navázaní nových“. „Přesídlení“ bylo natolik zlomovou záležitostí v dějinách islámu, že pozdější chalífa ´Umar vyhlásil rok hidžry počátkem muslimského letopočtu. Jathrib dočkal se pak čestného názvu Madínat an-nabí = Město prorokovo neboli Medína. Teď čekala Muhammada důležitá práce na budování oddané a stmelené muslimské obce.

Aby ani omylem nezavdal příležitost k rozbrojům, neubytoval se nastálo u nějakého horlivého muslima toho či onoho křídla, ale zakoupil si pozemek, na němž vyrostly dva domky pro jeho ženy. První byl pro Saudu, s níž se oženil ještě v Mekce, druhý pro ´Aišu, dceru Abú Bakra, kterou si vzal v Medíně. Vytýčili zde i ohrazené prostranství, jež sloužilo jako jedna z prvních mešit. Část pozemku zastřešili palmovým listím. Jelikož se Muhammad ženské společnosti neodříkal, domky pro manželky rostly až do počtu devět. Prorok poctivě po nocích rotoval, přes den nabíral sílu u ´Áiši nebo v improvizované modlitebně. Později zde vznikla mešita Prorokova. Společnost, jejíž Medínská ústava se dochovala, se nazývá „umma“, tj. obec, společenství. Postupně se Muhammad stal uznávaným politickým vůdcem celé Medíny.

Nejsa příštipkářem hodlal rozšířit své náboženství na celou Arábii, Mekku do toho samozřejmě počítaje. Medína ležela na karavanní stezce z Mekky do Sýrie, byla tedy pevným opěrným bodem pro útoky na mekkánské karavany. Kořistnické útoky byly na úrovni úrodného datlového háje, jednalo se tehdy o normální způsob obživy. Muhammad je však povýšil na boj věřících proti nevěřícím, boj na „cestě Alláhově“ a za rozšíření islámu. Bojů se zúčastňovali jak Muhádžirové, název pro mekkánské imigranty, tak i medínští usedlíci zvaní Ansárové neboli pomocníci.

Ačkoli škody prvních útoků by zvládla i nejmenší pojišťovna, aniž by jí hrozil krach, Qurajšovci přesto pocítili silné znepokojení. Muselo se to řešit!

A už v březnu 624 došlo k bitvě u Badru. Qurajšovci sestavili velkou obchodní karavanu (tisíc velbloudů), jež v doprovodu sedmdesáti ozbrojenců, kterým velel mekkánský předák Abú Sufján, vyrazila z Ghazzy v Palestině do Mekky. Muhammad o karavaně dostal zprávu a zmobilizoval 324 mužů (86 Muhádžirů a 238 Ansárů. Jména všech účastníků jsou známa, účast zaručila příslušnému rodu aristokratické kořeny. Abú Sufján byl schopný, o nebezpečí věděl, a karavanu vedl tak, aby muslimům unikl, a zároveň informoval domovskou základnu. V Mekce Abú Džahl povolal bez problémů do zbraně skoro tisíc mužů, neboť každá rodina do karavany investovala, a neprodleně vyrazil konvoji vstříc. Abú Sufján si poradil sám a hrozbě se vyhnul.

Muhammad dřepěl u Badru, jižně od Mediny, kde byly vydatné studny. Zvažoval, co činit dál, nechtělo se mu jen tak rozpustit tak velkou vojenskou sílu. Z dumání jej vytrhla zpráva o blížící se síle mekkánského vojska. V tom momentě už odejít nemohl, výraz morální porážka byl už i tehdy znám.

Přejít do diskuze k článku 9 komentářů