Izraelský parlament přijal apartheidní zákon „O národním státu“

Izraelský parlament (Knesset) schválil 19. července zákon “O národním státu”, který de facto zakotvuje apartheid. Tímto kvazi-ústavním (Izrael nemá psanou ústavu – pozn. edit.) zákonem se podporuje diskriminace a segregace praktikovaná proti palestinským občanům.

Zákon navržený izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem a jeho pravicovou vládní koalicí byl schválen 62 hlasy oproti 55, 2 poslanci se zdrželi hlasování. Palestinští zákonodárci, kteří roztrhali kopie zákona a hlasitě protestovali, že jde o akt rasismu a apartheidu, byli násilně vykázáni z Knessetu. Poté, co zákon prošel, Netanjahu jej nazval “klíčovým momentem v historii sionismu a státu Izrael”. Navrhování tohoto zákona bylo oblíbenou zábavou izraelské pravice v posledních pěti letech. Netanjahu zahájil agresivní kampaň pro schválení zákona před koncem tohoto senátního období (začátek prázdnin), aby podpořil své ultranacionalistické voliče ještě před listopadovými volbami. Zároveň se snažil odvrátit pozornost od prohlubující se sociální krize Izraele a také od několika korupčních skandálů, s nimiž se potýkal on i jeho manželka Sára.

Na hlubší úrovni jsou právní předpisy varováním, že izraelský stát ostře odmítá jakékoli závazky týkající se demokracie a rovných práv a připravuje se na spáchání dalších masivních zločinů proti palestinskému lidu, a to dokonce i přes sílící otevřenou přípravu na vojenskou konfrontaci s Íránem.

Tisíce Izraelců po sobě v noci procházely hlavními ulicemi Tel Avivu, aby vyjádřilly svou opozici vůči reakčnímu “národnímu státu”.

Zákon vymezuje národnostní práva pro izraelské Židy v protikladu s palestinskými občany. Uvádí, že “právo podílet se na národním sebeurčení ve Státu Izrael je výhrazeno pro židovské obyvatele.” Prohlašuje, že Jeruzalém je “zcela a nedělitelně” hlavním městem Izraele. Zbavuje arabštinu statutu oficiálního jazyka a prohlašuje za jediný oficiální jazyk hebrejštinu. Obsahuje také ustanovení, v němž je uvedeno: “Stát pohlíží na šíření židovských osad jako na národní hodnotu a bude jednat s cílem povzbudit a podpořit jejich zakládání a upevňování”. Mezi další prvky zákona patří potvrzení archetypálních symbolů nacionalismu, od izraelské vlajky přes národní hymnu až po menoru.

V dokumentu se nenachází žádná zmínka o rovnoprávnosti všech občanů, ani se v něm nijak nezmiňují nežidovští občané Izraele – z nichž převážná většina jsou Palestinci, dále Drúzové, Beduíni a nemalý podíl Rusů, kterých je celkem asi 1,8 milionů, což je přibližně 20 % všech obyvatel.

Pracovní verze zákona výslovně navrhovala vytváření “výlučných” komunit pouze pro Židy a instruovala izraelské soudy, aby rozhodovaly podle židovského rituálního práva v případech, v nichž dosud neexistuje žádný právní precedens. Pod tlakem některých spojenců Netanjahua bylo toto znění nahrazeno poněkud nejasným odkazem na “rozvoj židovského osadnictví jako národní hodnoty”. V praxi to zachovává tentýž význam podporující vytváření čistě židovských komunit se státní podporou jak v Izraeli, tak na okupovaném Západním břehu, které se provádí prostřednictvím izolace a vyhánění Palestinců.

I bez zakotvení této formy apartheidu v základním zákonu je skutečností, že už před přijetím tohoto právního předpisu již více než 900 míst v Izraeli – přibližně tři čtvrtiny všech obcí v zemi – znemožnilo nežidům žít uvnitř hranic obce. Palestinci jsou odsunuti do chudších oblastí, v nichž jim je systematicky odmítán rovný přístup k základním službám, vzdělávání, lékařské péči a bydlení.

Hasan Džabarín, generální ředitel centra právní pomoci pro práva arabských menšin v Izraeli Adalah po přijetí nové legislativy prohlásil: “Zákon o národním státu ztělesňuje klíčové prvky apartheidu, což je nejen nemorální, ale především zcela v rozporu s mezinárodním právem. Nový zákon ústavně zakotvuje identitu Izraele jako národního státu židovského národa – navzdory 1,5 milionu palestinských občanů státu a obyvatel východního Jeruzaléma a Golanských výšin – a zaručuje exkluzivní etnicko-náboženský židovský charakter Izraele. Definováním svrchovanosti a demokratické samosprávy tak, že patří pouze židovskému lidu – kdekoli po celém světě – Izrael z diskriminace učinil ústavní hodnotou a otevřeně tak vyjádřil své odhodlání, že bude jako základ svých institucí upřednostňovat židovskou nadvládu.”

Mezi těmi, kdo vyjadřovali opozici vůči této legislativě, byl i izraelský prezident Reuven Rivlin, jenž jen zřídka zasahuje do politických debat. Varoval, že zákon by mohl diskreditovat Izrael a “být používán jako zbraň našich nepřátel.” Jeho obavou je to, že z právního hlediska ozřejmí útisk, který již v prakticky probíhá. Člen Knessetu za Likud Miki Zohar odpověděl v rasistickém duchu: “Prezident Rivlin to bohužel prohrál,” a dodal, že “Rivlin zapomněl, jakou má DNA”.

Bezpáteřnost Netanjahuovy parlamentní opozice byla v kostce vyjádřena vedoucím labouristické strany Isaacem Herzogem, který v Knessetu řekl: “Otázkou je, zda zákon poškozuje nebo prospívá Izraeli. Historie to ukáže. Opravdu doufám, že hledání rovnováhy mezi židovským a demokratickým státem nebude bolestivé.”

Míra, do jaké se izraelská politika posunula doprava, je zřejmá z toho, že člen Likudu Benny Begin, syn Menachema Begina, vůdce sionistické teroristické skupiny Irgun, zakladatele Likudu a premiéra, který bombardoval Irák a napadl Libanon, byl mezi dvěma poslanci, kteří se zdrželi hlasování. Varoval, že rozpor mezi národním státem a rovností před zákonem vytvoří podmínky pro růst extrémního nacionalismu a sociálního napětí.

Obavy z přijetí zákona vyjádřily též americké sionistické organizace. Americký židovský výbor vydal prohlášení, že zákon “ohrožuje závazek zakladatelů Izraele postavit zemi, která je jak židovská, tak demokratická.” Další americká proizraelská skupina uvedla, že zákon vytváří “překážky” a dává “příležitosti” pro rostoucí požadavky na zavedení sankcí proti Izraeli.

Směr vývoje k zavedení zákona ve stylu apartheidu se uskutečňuje za podmínek, kdy izraelská armáda dospěla k závěru, že souhrn počtu palestinských obyvatel Izraele, východního Jeruzaléma, západního břehu Jordánu a syrských Golanských výšin se již rovná počtu židovských obyvatel Izraele. Jiné zdroje odhadují, že Izrael bude mít včetně okupovaných území palestinskou většinu již v roce 2020.

Tato demografická realita znamená, že nebude možné udržet Izrael jako židovský a současně demokratický stát. Zákon “O národním státu” jasně vypovídá o tom, že zvolená cesta spočívá v současném předstírání demokracie a rovných práv a opětovném zahájení kampaně rozsáhlého etnického čištění.

Netanjahuově vládě bylo umožněno přijetí takových opatření díky bezpodmínečné podpoře, kterou jí poskytla Trumpova vláda, která v rozporu s mezinárodním právem a dlouhodobou americkou politikou uznala Jeruzalém izraelským hlavním městem a v květnu tam přesunula americké velvyslanectví.

Washington se snaží s Izraelem, Saúdskou Arábií a dalšími ropnými monarchiemi v Perském zálivu vytvořit protiíránskou osu. Podpořil izraelský vojenský útok na obyvatele Gazy, což bylo nejtěžší ostřelování od roku 2014, při němž izraelské ozbrojené síly (IDF) na hranicích mezi Gazou a Izraelem zabily nejméně 138 neozbrojených demonstrantů a zranily více než 15 tisíc dalších.

Zákon prošel parlamentem tentýž den, kdy izraelští demonstranti, kteří drželi znaky “Nikdy znovu” a “Styďte se”, protestovali proti maďarskému premiérovi Viktorovi Orbanovi před památníkem holocaustu Jad Vašem. Demonstranti kritizovali Orbána, s nímž Netanjahu má úzké vztahy, za jeho otevřené výzvy k antisemitismu a jeho obdiv k admirálovi Horthymu, diktátorovi z dob 2. světové války, který spolupracoval s nacisty při vyhlazování maďarských Židů.

Spojenectví mezi Orbánem a Netanjahuem je založeno nejen na podpoře, kterou maďarské vláda poskytuje Izraeli, ale na společném pohledu na pravicový nacionalismus. Sionismus samotný vznikl jako zvláštní výraz zpátečnického etnonacionalismu, jenž se objevil ve východní Evropě v druhé polovině 19. století a který nebyl založen na všeobecných demokratických principech, ale na elitářských koncepcích rasové, náboženské a jazykové hegemonie v regionu vyznačujícím se etnickou a jazykovou rozmanitostí. Je ironií, že hnutí, které tvrdilo, že usiluje o osvobození Židů, nalezlo zásadní společné kořeny s antisemity a pravicovými nacionalistickými předchůdci německého fašismu.

Návrat izraelského sionistického státu k těmto reakčním základům je součástí širšího mezinárodního trendu nárůstu pravicových, xenofobních a protiimigračních vlád a stran v Evropě i jinde.

Nevyhnutelným výsledkem bude exploze sociálnch nepokojů. Pro palestinské ani pro židovské pracující neexistuje perspektivní národovecká cesta. Elitářský židovský stát Izrael se nakonec neukáže o nic trvalejší než bantustanový státeček, který byl Palestincům navržen v rámci neživotaschopného “dvoustátního řešení”.

Jediné řešení zhoubného rozporu izraelské společnosti spočívá ve sjednocení arabských a židovských pracujících napříč všemi národnostními hranicemi ve společném boji proti kapitalismu a v Socialistické federaci Středního východu.

Zdroj: World Socialist Web Site

Překlad: Aleš Macháček

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!