Jak Chruščov zabil sovětskou vesnici

Reklama


hrushhev-kukuruza

Pozn. překl. Nečernozemě – zemědělská oblast evropské části Ruska. Podrobněji zde.

Nikita Chruščov začal své působení rozbitím zemědělství, ruské vesnice – základu životaschopnosti ruské civilizace po dobu tisíce let. Tento tah je starou osvědčenou taktikou všech nepřátel ruského národa. Ruská vesnice je základem hospodářství, obnovy ruského etnika a jeho duševního zdraví. Pokud se země nemůže uživit, musí kupovat potraviny a platit za ně zlatem a svými zdroji, které jsou potřeba k jejímu rozvoji. Ztráta potravinové bezpečnosti je velmi nebezpečná v podmínkách počátku světové války a může způsobit hlad.

Chruščov, který sám sebe považoval za velkého specialistu v oblasti zemědělství, nastartoval hned několik ničivých projektů najednou. Na konci Stalinovy epochy a v prvních letech po jeho smrti se zemědělství rozvíjelo úspěšně. Avšak úspěšný rozvoj rychle skončil. Chruščov přikázal likvidaci strojně-traktorových stanic (STS) [pozn. překl. V ČSSR úspěšně fungovaly až do roku 1989].

Tyto státní podniky zajišťovaly na smluvním podkladu výrobně-technické služby pro zemědělská družstva. Většina kolchozů a sovchozů neměla dostatek prostředků, aby si samostatně koupily složité zemědělské stroje, traktory a k udržování jejich bezporuchového chodu neměly odpovídající lidi. Navíc v prvních etapách byl nedostatek techniky a byla tu potřeba jejich koncentrace a centrálního přidělování. Soustředění velké zemědělské techniky v STS přinášelo za těchto podmínek podstatnou ekonomickou výhodu. STS také sehrály významnou roli při všeobecném zvýšení kulturně-technické úrovně zemědělců. V SSSR se objevila silná vrstva zemědělského technicky vzdělaného obyvatelstva – kvalifikovaných traktoristů, řidičů, kombajnérů, opravářů atd. V roce 1958 jich bylo celkem 2 milióny.

Chruščov zlikvidoval STS a přikázal zemědělským družstvům vykoupit zemědělskou techniku – traktory, kombajny atd. Přitom byly stanoveny vysoké ceny. Aby vykoupily techniku, musely kolchozy utratit všechny úspory, které jim zůstaly z let 1954 – 1956, což zhoršilo jejich finanční situaci. Takže zemědělská družstva neměla dostatek prostředků, aby vytvořila odpovídající infrastrukturu k údržbě a obsluze techniky. Navíc neměla odpovídající technické specialisty. Nepodařilo se jim masově přitáhnout bývalé pracovníky STS. Stát si mohl dovolit platit pracovníkům STS vyšší plat než kolchozy. Proto si většina pracovníků začala hledat výhodnější práci a našli si jiné uplatnění. Výsledkem bylo, že se spousta strojů rychle změnila ve šrot. Samé ztráty. To byl silný úder ekonomickému potenciálu sovětské vesnice.

Kromě toho spustil Nikita Chruščov kampaň za vytvoření velkých kolchozů a sovchozů. Jejich počet se zmenšil z 83 tisíc na 45 tisíc. Mělo se za to, že se budou sjednocovat na silné „kolchozní svazy“. Chruščov doufal v realizaci svého starého projektu vytvoření „agroměst“.

Výsledkem bylo vytvoření nových gigantických, v drtivé většině neřiditelných hospodářství, která zahrnovala desítky vesnic. Vládci těchto „agroměst“ se velmi rychle začali měnit na potravinově-odbytovou mafii, která diktovala státní moci svá pravidla, včetně ceny a objemu dodávek. A tak „kolchozní svazy“ fakticky získaly právo odvádět „svou“ produkci hlavně na městských trzích za vyšroubované ceny. Kromě toho potřeboval tento projekt ohromné investice, na které kolchozy neměly. Kochozy i bez toho utratily poslední prostředky na vykoupení techniky. Nakonec se kampaň za velké celky zhroutila. Uprostřed 80. let bylo 60 % kolchozů vytvořených v epoše Chruščova a Brežněva na ruské Nečernozemi ztrátových.

Zajímavé je, že dokonce i cenová politika byla namířena proti ruské vesnici. Minimální odkupové ceny na zemědělskou produkci stát stanovoval právě v Nečernozemi RSFSR. Taková politika byla vedena od konce 50. let až do konce SSSR. Výsledkem bylo, že národní zakavkazké a středoasijské republiky získaly navíc stimulační finanční podpůrný kanál.

Trest smrti sovětské vesnici

A Chruščov uštědřil vesnici ještě jeden silný úder, když spustil likvidaci „neperspektivních“ vesnic. Najednou z ničeho nic byly tisíce kvetoucích sovětských vesnic prohlášeny za nerentabilní, „neperspektivní “ a velmi rychle byly z tohoto lživého důvodu zničeny. Specialisté, neznámo odkud, začali hodnotit, které vesnice je možno ponechat a které jsou „neperspektivní“. Shora se objevovaly příkazy, aby byly hledány „neperspektivní“ vesnice. Tento proces začal v roce 1958 v Severozápadní oblasti RSFSR v souladu s „uzavřeným“ usnesením Prezidia ÚV KSSS a Sovminu RSFSR.

Současní ruští „optimalizátoři“ (optimalizace středních škol, poliklinik atd.) fakticky zopakovali zkušenost chruščovců. Politika byla směřována na sestěhování obyvatel z malých městeček do velkých, soustředění podstatné části obyvatelstva do větších měst, výrobních a sociálních objektů. „Reformátoři“ vycházeli z chybného předpokladu, že vysoce mechanizovanému zemědělství musí odpovídat vysoce koncentrované formy usídlení. Předpokládalo se, že v budoucnosti bude každý kolchoz a sovchoz obsahovat 1 až 2 městečka od 1000 do10000 lidí. Vycházeje z toho byly v síti městeček vybírány opěrné body – perspektivní maloměsta. Bylo plánováno přesídlení obyvatel malých, takzvaně neperspektivních vesnic, kterých bylo celkem 80 % (!). Předpokládalo se, že podobná změna struktury usídlení nejen že vytvoří možnosti pro rychlejší rozvoj sociálně-kulturní a komunální sféry městečka tím, že se přiblíží k městským standardům, ale také se sníží počet migrantů z vesnice do města.

Vysídlení a likvidace „neperspektivních“ vesnic byla uskutečňována příkazy, bez ohledu na přání samotných vesničanů. Jakmile se vesnice dostala na „černou“ listinu, byla odsouzena k zániku, protože se v ní zastavily investice, zavíraly školy, obchody, kluby, likvidovaly autobusové linky atd. Takové podmínky nutily lidi odcházet z dobře zabydlených obcí. Přitom 2/3 lidí nepřesídlovaly do střediskových obcí pro ně určených, ale do oblastních center, měst a jiných oblastí země. Obyvatele „neperspektivních“ vesnic přesídlili a po celém Sovětském svazu zůstaly opuštěné vesnice a dvory. A tak se počet vesnic na Sibiři v letech 1959 – 1979 snížil dvakrát (z 31 tisíc na 15 tisíc). Nejvyšší úbytek nastal od roku 1959 do roku 1979 (35,8 %). Došlo ke značnému snížení počtu malých městeček a celé obydlené sítě.

Je zapotřebí říci, že stejná politika, jen „v tichosti“, bez centrálního přesídlování lidí z obydlených míst pokračovala i v současné Ruské federaci. Nikdo neoznačoval „neperspektivní“ vesnice a městečka, ale zastavily se investice a začaly se „zvětšovat“ školy (optimalizovat, ve skutečnosti likvidovat), zmenšovat počet poliklinik, nemocnic, autobusových linek, příměstských vlaků atd.

Teprve na konci sedmdesátých let byla politika likvidace „neperspektivních“ vesnic v SSSR označena za mylnou, ale zastavit trend ke zmenšování počtu malých městeček bylo už těžké zastavit. Vesnice dále umíraly i po stažení této politiky. Na Uralu, Sibiři a Dálném Východě se v letech 1959 – 1989 zmenšilo množství městeček 2,2krát (ze 72,8 tis. na 32,6 tis.) Ve většině případů se tako politika odrazila na celém sociálně-ekonomickém rozvoji vesnice i celé země negativně. Země utrpěla podstatný demografický úbytek. Proces koncentrace vedl ke snížení zabydlení teritorií. Zřídnutí sítě obydlených míst ve východních oblastech narušovalo spojení mezi zemědělci a mělo negativní vliv na zajištění služeb pro obyvatele. Vesnice ztratila funkci osvojovatele nových území. Vesnice ztratila nejaktivnější, mladé lidi, mnozí z nich navždy opouštěli svou „malou vlast“. Byly tu také morálně-mravní negativní následky. Proběhla marginalizace značné části obyvatel, lidé ztráceli své kořeny, smysl života. Ne nadarmo byli vesničtí lidé považováni za méně zkažené nedostatky městské civilizace. Rozdrcená vesnice začala skomírat. Prudce vzrostla nemocnost a úmrtnost vesnického obyvatelstva v „neperspektivních“ oblastech.

Došlo k prudkému zhoršení sociálních vztahů mezi městem a vesnicí. Politika způsobila silné přelidnění měst, protože přesídlenci dali přednost migraci nikoli do míst jim předurčených, ale do oblastních center, měst. To způsobilo neustálé snižování ceny pracovní síly, a to jak kvalifikované práce v průmyslu, tak i v těžebních odvětvích. Samozřejmě to vedlo nezřídka ke konfliktům s městským obyvatelstvem, nemluvě o takzvaných „salámových výsadcích“ vesničanů do měst.

Tato kampaň, kterou nastartoval Chruščov, způsobila ruské vesnici ohromné škody. Ne nadarmo ruský spisovatel Vasilij Belov pojmenoval boj s takzvanými „neperspektivními“ vesnicemi „zločinem na rolnících“. Na prvním místě utrpěly původní ruské oblasti Nečernozemě a také ruské obyvatelstvo Sibiře.

Škody byly mnohorozměrné a obrovské: Od poškození zemědělství až po demografický úder ruskému národu. Vždyť právě ruská vesnice byla zdrojem růstu etnosu východních Slovanů.

Stojí za zmínku, že úder byl uštědřen právě ruskému národu a ruské vesnici s jejími tradičními zemědělskými odvětvími. Vždyť národních autonomních republik v RSFSR se tato kampaň téměř nedotkla. A taková opatření nebyla přijata ani ve vztahu k národním republikám SSSR.

Následky této „reformy“ byly mnohorozměrné a odrážely se na ruské civilizaci po desítky let. Dodnes se odrážejí. A tak se degradace vesnice na konci 50. let stále aktivněji šířila po celém Nečernozemí RSFSR. Výsledkem této degradace se v polovině 80. let s více než 70 % kolchozů a sovchozů evropské Nečernozemě staly prodělečnými a úroda většiny zemědělských kultur včetně produkce vepřového a drůbeže se staly nižšími, než v první polovině 50. let. Podobné tendence se projevily na Uralu a na Sibiři.

A to byl úder po potravinové bezpečnosti SSSR. Jestliže za Stalina se potraviny ze SSSR vyvážely, pak od konce 60. let bylo vsazeno na import zemědělských produktů z východoevropského socialistického tábora a z Kuby. To byly dlouholeté následky Chruščovovy politiky v oblasti zemědělství a vesnice (včetně „kukuřičné“ epopeje a epopeje „celin“). Situace došla tak daleko, že v 70. letech byly publikovány články o nesmyslnosti pěstování cukrové řepy v Rusku (!) protože jsou „garantované dodávky třtinového cukru z bratrské Kuby“. V polovině 80. let přesáhl podíl východoevropského a kubánského importu na zásobování RSFSR masem (včetně masem drůbeže), cukrem, ovocem a zeleninou u měst 70 % a u vesnic 60 %. To byla ostuda a katastrofa. Ohromná sovětská země, která tradičně mívala silné zemědělství nemohla zásobovat potravinami ani sama sebe!

Tímto způsobem převedli SSSR na dodávky potravin ze zahraničí, i když Rusko-SSSR, jak v této době, tak i teď má všechny předpoklady pro samostatné a úplné zabezpečení potravinami. Vše jsou to následky politiky Chruščova a jeho následníků, včetně současných ruských liberálů. Není divu, že ruská vesnice je od té doby v chronické agónii a politika Gorbačova – Jelcina – Putina – Medveděva ji prakticky dorazila. A v ruských obchodech vidíme maso, mléko, zeleninu a dokonce ovoce z celého světa. Z Paraguaye, Uruguaye, Argentiny, Izraele, Číny atd.

Demografický úder

Jak už bylo zmíněno, Chruščovovy experimenty v zemědělství způsobily ohromné škody sovětské vesnici, přivedly ji k vykrvácení. Ještě jednou ranou národu se stal příkaz povolující potraty. V roce 1936 v souvislosti se složitou demografickou situací byly potraty zakázány pod hrozbou vězení. Příkazem CIK a SNK СССР z 27 června 1936 “O zákazu potratů …”. Příkaz také zvyšoval materiální pomoc rodičkám, státní pomoc velkým rodinám, rozšiřovala se síť porodnic, školek atd. Přitom potraty bylo možno provádět jen ze zdravotních důvodů.

23. října 1955 roku se ustanovením Prezidia Nejvyššího Sověty SSSR „O zrušení zákazu potratů“ povolilo provedení umělého přerušení těhotenství všem ženám, pokud neměly nějaké zdravotní komplikace. Je potřeba připomenout, že SSSR byl v tomto směru průkopnickou zemí. Ve všech rozvinutých západních zemích byly potraty stále zakázány. Sovětská republika v roce 1920 byla první zemí na světě, která uzákonila přerušování těhotenství na přání ženy. Třeba připomenout, že v roce 1920 v sovětské vládě převládali trockisté. V roce 1955 znova převážil směr, který vedl Rusko-SSSR ke zničení a ruský národ k vymírání. Pro srovnání, podobný zákon byl přijat ve Velké Británii až v roce 1967, v USA v roce 1973, ve Francii v roce 1975 atd.

Z jedné strany byly Chruščovovy „reformy“ chaotické a nepořádné, z druhé – byly systémové. Podstata tohoto systému – zničení. Při všem tom zdánlivém zmatku a nepořádku u každého z širokého spektra chruščovských nápadů bylo možno vždy vysledovat obecnou zákonitost. Všechny reformy vedly k rozbití Sovětského svazu a sovětského projektu jako takového.

Zdroj: http://aloban75.livejournal.com/2031556.html

Překlad: Sio

Přejít do diskuze k článku 32 komentářů