Jak se krade v Rusku a na Ukrajině

Mezi „národně sebevědomými“ (svidomými) Ukrajinci panuje názor, že korupční problémy Ruska a Ukrajiny jsou totožné. Titéž oligarchové ze soupisu časopisu Forbes s jachtami a miliardovým jměním, nabytým kdovíjakým kouzelným způsobem, tatáž zlodějská sebranka, velí guberniím a oblastem. Ruským obyvatelům se dostane pouze o něco více peněz, protože k nim doletí více ropných krůpějí z panského stolu. A to je celá podstata jejich vyšší životní úrovně.

Přesto na jednu principiální otázku takové zjednodušené srovnání odpověď nedává. A to: proč RF investuje do budoucnosti – staví cesty, pokládá ropné potrubí, zřizuje městské parky, kupuje drahá diagnostická zařízení do poliklinik a nemocnic? Vždyť pro oligarchy to jsou přímé ztráty.

Souhlasíte, že tu něco nehraje. Rozdíl tu tedy je.

Zkusím jej vysvětlit.

Státní zřízení RF bylo skutečně velmi podobné státnímu zřízení Ukrajiny přibližně do roku 2003. Důležitá správní rozhodnutí byla přímo ovlivňována ruskými miliardáři, kteří privatizací celých odvětví nabyli majetek, co jim spadnul do klína rozpadem SSSR. Oligarchům patřily ropné vrty, potrubí, závody a továrny, masové sdělovací prostředky. Ale hlavně – financovali parlamentní strany. Což znamená – pokoušeli se prosadit takové zákony, které by pro ně byly výhodné.

V ministerstvech a rezortech v tom období pracovali ti, kdo se nevyznali v podnikání, v armádě a policii ti, které nevzali do ochranek společností, obsluhujících zájmy oligarchů.

Jenže s příchodem Putina, který dal jasně najevo, že nebude trpět vliv peněz na státní moc, se začal obraz společnosti měnit. Ne, nevyhlásil křížácké tažení proti oligarchům. Nový prezident se rozhodl změnit strukturu státní moci, naplnit ji novým obsahem. Ti, kdo se s novým pořádkem nesmířili, byli donuceni buď opustit zemi, nebo si sednout do vězení.

K tomu, aby se do ministerstev dostali rozumní lidé, a do armády se vrátili profesionálně vycvičení vojáci, byly nutné peníze. Dříve placené daně z dobývání užitečných surovin činily přibližně 15 %, to jest, noví vlastníci ropných a plynových společností, uhelných dolů, společností dobývajících rudy, bohatli všem před očima, přispívajíc do státního rozpočtu drobnými almužnami. Putin změnil poměry na přímo opačné – dnes stát dostává ne 15, ale přibližně 80 – 85 % výnosů z prodeje uhlí, rud, ropy a plynu. Státní kasa a zlaté valutové rezervy se začaly rychle plnit.

Už roku 2004 se pronikavě zvýšila výplata státních úředníků ( a potom ještě několikrát). V roce 2008 se navýšila výplata internistů, později učitelů a pak všech lékařů. Roku 2010, nehledě na krizi, se násobně zvýšilo peněžní zaopatření v armádě.

Putin, jak slíbil, začal postupně zbavovat oligarchy moci. O završení tohoto procesu se Rusko dovědělo 4. června 2009, když se v malém městečku leningradské oblasti Pikalevo rozhořela živelná vzpoura místních obyvatel proti majiteli rudného podniku Olegu Děripaskovi, který jim dlužil mzdu.

Prezident uznal za nezbytné do městečka přijet osobně a přiměl někdejšího velmi vlivného byznysmana podepsat nutné dokumenty přímo před televizními kamerami. Proběhl mezi nimi tento dialog: „Olegu Vladimíroviči, podepsal jste? Váš podpis nevidím, jděte a podepište“.

Děripaska přistoupil k předsednickému stolu, pozorně si přečetl všechny strany smlouvy a podepsal ji. Při odchodu si odnášel plnící pero, načež se ozvalo: „Děkuji. Pero mi tady prosím vraťte!“

Tak byl demonstrován nový styl spolupráce s oligarchy – především gubernátorům, kteří také měli své oligarchy regionálního významu. Bohatí lidé, majitelé velkých a středních společností, v žádném případě nejsou nepřátelé státu. Pokud mu nevytvářejí problémy. Tj., včas platí daně a nevytváří sociální napětí tím, že by dlužili na mzdách. Zvláště v období světové ekonomické krize, která, řečeno stroze, donutila pikalevce zkřížit federální cestu.

Gubernátoři mžikem pochopili, jaký signál jim prezident vyslal. A do městeček odvětví jednoho průmyslu, roztroušených po celé zemi, se hrnuly oddíly úředníků z oblastních, krajských a republikových center, aby řešily problémy v jednotlivých místech. Putinova zákroku už nikde nebylo třeba. Regionální boháči se postavili do řad dobrovolných pomocníků státní moci.

Pokusy nazvat oligarchou tu předsedu Gazpromu, Alexeje Millera, tu předsedu Rosněftu, Igora Sečina, tu nějakého ministra, gubernátora nebo ředitele libovolného státního podniku, neobstály. Jsou to funkcionáři, kteří mohou být kdykoliv ze své funkce odvoláni nebo dokonce skončit ve vězení, pokud by ztratili důvěru či vzali úplatek.

Před pár lety nazvala liberální média oligarchou, blízkém prezidentovi, předsedu rady ředitelů Ruských železných drah, Vladimíra Jakunina. Ale jakmile odešel na zasloužený oddech, všichni na Jakunina zapomněli. Myslím si, že není žádný chudák. Ale rvát se k moci či kupovat hlasy poslanců Státní dumy jej ani nenapadne.

Ukrajinská situace se od ruské liší od základu už tím, že post prezidenta tam zaujal nejbohatší oligarcha. Ostatním patří nejenom jejich společnosti, ale i politické strany, mediální prostředky a poslední dobou ještě i ozbrojené bandy. Strany přijímají zákony, potřebné oligarchům, v médiích se vedou války proti konkurentům, bandy se zbraněmi v rukou hájí majetek.

V Rusku, to se rozumí, se také krade a berou úplatky – stejně jako ve všem civilizovaném světě, ale ne tak, jako na Ukrajině. Jako v celém světě, gubernátory, starosty, policisty, pravidelně chytají a vsazují do vězení. Tento proces se nezastaví ani na minutu, stačí se podívat na webové stránky Vyšetřovacího výboru RF, kde se denně objevují desítky oznámení o vazbách. Míhají se tu nejen velká jména a vysoké funkce, boj s korupcí se vede dlouho, systematicky a po všech liniích moci.

Informovaní lidé mi vyprávěli o tom, že když se Krym stal ruským, přinesli místní taxikáři kufr s měsíčními odměnami pro policisty na domluvené místo. Jenže pro kufr si nikdo nepřišel a na telefonický dotaz jim bylo řečeno: „Počkejte, až si to ujasníme.“ Tak se to několikrát opakovalo, až hlas v telefonu oznámil: „Už nic nenoste.“

Krym se po kapkách zbavuje zlodějské Ukrajiny a přenáší se na ruskou vlnu. Ale bude to jistě ještě dlouhá cesta.

Na Ukrajině libovolné zadržení či vazba jsou známkou toho, že si někdo s někým vyřizuje účty. Boj s korupcí je tam bojem včel proti medu, či narkomanů proti narkotikám, protože korupce – to je osa moci současné Ukrajiny, způsob její existence i konečný cíl.

Ukrajina se nikdy nezmění v plnohodnotný stát, protože se v ní nikdy neobjeví vzdělaná a tvůrčí státní elita. Každý její magnát cítí, že země existuje dočasně, a proto se snaží urvat co jde, tady a teď, rozkrádá a loupí zbytky bývalého bohatství. A protože bohatství je každým rokem méně a méně, je boj o něj stále surovější a krvavější.

Jaképak cesty, jaké parky – proč by měl oligarcha utrácet vlastní peníze na všechny tyhle příznaky hojnosti, když mu nepatří?

Překlad: Grasyk

Převzato z ostrova Janiky