Galerie Jiřího Jílka, Šumperk
3. 8. – 4. 9. 2016
Výstava bude zahájena ve středu 3. srpna v 18.00 hodin
Jan Kadubec je dalším z divoce tryskajících gejzírů a znovu jenom zdánlivě patří k poloze art brut. Dobře zná a bohatě využívá všemožné techniky a způsoby vyjádření v celém rozpětí výtvarných prostředků. Zpochybňuje, boří hráze, přesypává a mísí škatulky zavedených stylů dávno před postmodernou a nic mimo namyšlené prázdnoty mu není pokleslé a cizí. Ničemu se nebrání, s chutí baví se a těší ze svých maleb a sošných objektů, často až jurodivých. Přirozeně tak souznívá s Petrem Válkem, a jako jsou pro Petra lahodnou hudbou i drásavé zvuky, s jistotou ví, že „umění nikdy nebylo, není a nebude věcí krásy“, ale ani věcí dovednosti. Anebo naopak, že krása je všudypřítomná. Se stejnou samozřejmostí přivítal i Dushanovu březnovou výstavu slovy: „vynikající, moc se mi líbí, jak kdybych to namaloval já“.
Poťouchle provokativní jsou i jeho knihy. I v nich obrací na ruby zaběhlé (ne)myšlení a obojí po léta dělá s klidným úsměvem venkovana, nezávisle na odezvě a známý jen málokomu. Už kdysi dávno se o něm pochvalně zmínil Radim Vašinka, principál tehdy kočovného a bytového, teď krytového divadla Orfeus, kde po delší čas visely jeho syrově šťavnaté malby a kde se vedle nich uskutečnilo i představení, čerpající ze zmíněných textů. Osobně jsme se poznali až v Hanáckém skanzenu v Příkazech na výstavě, uspořádané mu tam v květnu roku 2015 ctitelem „umění čistého srdce“, Pavlem Konečným. Snadno jsme se spolu domluvili ve vzájemném souznění.
Pro toho, kdo se nezvládnutelným přívalem jeho myšlenek a obrazů prodírá poprvé, je živé setkání s nimi doslova zjevením. Prudce nakažlivá a až nebezpečně radostná je míra svobody, kterou vyzařují. Ale jak si zapsal na okraji jedné kresby: „Bůh dovede žertovat a zmást. To ďábel je slavnostně vážný, ďábel je logický“. To proto tak rád žertuje, zpřevrací a mate, a právě tím obdarovává. Co k tomu kromě díků dodat? Že řada samorostlých v galerii utěšeně narůstá.
