Jan Schneider: Hamburk? Proč ne Boyard?

V Hamburku se sešla skupina představitelů ekonomicky nejsilnějších států, aby jednala o tom, jak přetaví zbraně v pluhy a pomohou těm slabším státům a postaví na nohy ty úplně nejslabší, a aby zastavili migrační tsunami, které vydatně přispívá ke stále se zvyšujícímu napětí ve světě.

Vedoucí úlohu na tomto bohulibém setkání měli reprezentanti členských států NATO, kteří se studem přiznali, že blbě vykládali Washingtonskou smlouvu, základní dokument NATO, a poslali děkovnou zdravici Miroslavu Polreichovi, jehož dlouhodobá vytrvalá vysvětlující činnost jim otevřela oči. Slíbili, že napříště nebudou nic blábolit o nějakém závazku vojenské pomoci z článku pět, ale že od nynějška jejich ducha povede jediný skutečný závazek, vyplývající z článku jedna. Budou řešit všechny spory jednáním, aniž by se uchýlili byť jen k vyhrožování řinčením zbraněmi, natož k ekonomickým sankcím, protože tak je to psáno ve Washingtonské smlouvě, kterou podepsali a chtějí ctít. Na hamburských ulicích shromážděné davy na tento překvapivý obrat plakaly štěstím a volaly „Amen!“ a „Haleluja!“, přičemž z nebes se ozývala tato volání ještě zesílená. Tolik Radio Jerevan.

Celý článek najdete na webu První zprávy

Stanův komentář: „Konspirační“ myšlenky podobné těm obsaženým v článku Jana Schneidera mě napadají už dlouhá léta. Existuje účinnější způsob, jak v očích veřejnosti poškodit či zničit autentickou opozici, než do ní nasadit své vlastní násilné provokatéry? Apropó, kdo si ještě dnes vzpomene na tuto ostudnou akci našeho ministerstva vnitra z února 2016?