Je soukromé vlastnictví kapitálu posvátné?

Kapka teorie

Světu tvrdě vládne banksterský kapitalismus a jeho majitelé, kteří si za to ovšem nechávají velice dobře zaplatit. A „přidělují“ si čím dál víc. Příjmy z majetků se koncentrují a rostou daleko rychleji než příjmy z práce. Tak v roce 1979 připadlo na nejzámožnější 1 procento amerických domácností 17 procent důchodů z byznysu. Roku 2007 jich už tyto nejbohatší rodiny v USA inkasovaly 43 procent. Skončilo u nich 75 procent všech kapitálových výnosů. Je známo, že v USA a také v Evropské unii celkový podíl příjmů z majetků už léta přesahuje podíl příjmů z práce a pořád se zvyšuje.

Jejich chamtivost nezná mezí a pořád posiluje. Stále větší podíl vytvářených zdrojů dostávají vlastníci kapitálů. I ten největší lump však má potřebu svoje počínání obhájit a ospravedlnit nejen před druhými, ale dokonce i před sebou samým. K tomu snaživě přispěla i ekonomická teorie. Tyto snahy sahají daleko do minulosti. Proto když dodnes obecně uznávaný zakladatel klasické politické ekonomie Adam Smith (1723 – 1790) formuloval pro ně nepříjemnou pravdu o tom, že tvůrcem nových hodnot (užitných hodnot – výrobků nebo služeb) je jenom vynakládaná živá práce (tzv. pracovní teorie hodnoty, podle níž bohatství národů záleží na množství vynaložené práce a její produktivitě), musela na to v souladu se zájmy bohatých vlastníků přijít i nová vyhovující odpověď.

Přišel s ní částečně už známý T. R. Malthus (1776 – 1834) a důsledněji pak J. B. Say (1767 – 1832), podle něhož nové hodnoty vznikají společným působením lidské práce, kapitálu a přírodních sil. Zdůvodnil to nikoliv existencí tří různých druhů „fyzických přínosů“ ale tří typů důchodů (příjmů) – tedy mezd za vynaloženou práci, zisků z produkce a obchodu (včetně úroků z půjčování peněz) a renty z využívání půdy. Což ovšem samo o sobě neprokazuje, že všechny tyto různé typy důchodů jsou oprávněné. Koneckonců svůj bezpracný příjem má i ten nejobyčejnější zloděj.

Za důslednější pokračovatele těchto koncepcí možno považovat také J. S. Milla (1806 – 1873) a N. W. Seniora (1790 – 1864). A toto vysvětlení (obhajoba oprávněnosti příjmů majitelů kapitálů, včetně přírodních zdrojů) platí „bez diskuze“ dodnes, protože marxistická teorie byla mezitím takřka celosvětově umlčena. Není už tedy vlastně nikoho, kdo by tomu mohl něco namítat.

Takže zisky, úroky a renta jsou podle tohoto tvrzení vedle živé práce rovnocennými spolutvůrci nově vytvářených hodnot (zdrojů) a tedy jejich inkaso majiteli kapitálu je plně ekonomicky i morálně oprávněné. Pokud na tomto místě hodláme tuto profesionální „úlitbu“ bohatým vyvrátit, lze se o to na tomto místě pokusit byť jen hodně zjednodušeně. Trochu polopatisticky, aby to bylo pokud možno srozumitelné i pro laiky (a hlavně pro ně). Využijeme k tomu metody schematického bilancování takových příjmů s jejich věcnými přínosy.

Je to potřeba, protože se jedná o stěžejní rozpor nebo spíše lež „platné“ ekonomické teorie. Nelze popřít, že nová hodnota (produkt, služba) může zcela zřejmě vznikat jen ve fázi tvorby zdrojů, v níž také probíhá jejich primární rozdělování. Tím se předem vylučuje (omezuje) dokazování využití kapitálu jako tvůrce nových hodnot ve fázi směny (obchodu), rozdělování a přerozdělování (banky) a spotřeby.

Práce vs. Kapitál

Jistě si většinou dokážeme názorně představit, že vynaložením lidské živé práce – jak fyzické tak duševní – průkazně a viditelně vzniká současně nová (nově vytvořená) hodnota ve formě provedené konkrétní výrobní operace (např. v pásové výrobě), určitého produktu nebo poskytnuté služby. Je to jednoznačně aktivní proces s viditelným  „fyzickým“ přínosem. Na druhé straně příslušný pracovník za to dostává odměnu (zpravidla neúplnou – viz dále) za práci (mzdu, plat), tedy pracovní důchod. Což přitom neznamená, že konkrétní práce nemůže být vynaložena někdy zbytečně, třeba na nepoužitelnou produkci nebo dokonce škodlivě (příkladem může být práce politiků, manažerů nebo farářů). V takovém případě souběžně vzniká odpovídající ekonomická ztráta.

Kardinálně jiné je to ale při vynaložení kapitálu, ať už v materiální (věcné) nebo peněžní formě.

V prvém případě jde o jednorázové použití surovin a materiálů nebo postupné opotřebení základních prostředků (budov, strojů či zařízení), jejichž hodnota je ale ve skutečnosti jen souhrnem vynaložené (zvěcnělé, akumulované) živé práce v předchozích pracovních procesech, a jejichž hodnota (spotřebovaná část jejich hodnoty) se pouze přenáší na nový produkt či službu. Majiteli tohoto kapitálu vznikne jeho spotřebou náklad, který je mu druhé straně plně kompenzován tím, že si ho zahrne do ceny svého (prodávaného) produktu. Buď jako spotřebu surovin a materiálů, nebo jako odpovídající amortizaci (odpisy) příslušného vybavení či zařízení. Vznikla sice nová „užitná hodnota“ (nový produkt s novými užitnými vlastnostmi), ale ekonomicky nějaká nová hodnota nad rámec nově vložené (přidané) živé práce se tedy v tomto procesu už nerodí, pouze se na ni přenáší (připočítává) hodnota či část hodnoty už existující. Tím méně to platí v případech prodeje kapitálu ve formě zboží, kdy jde jen o jeho předání (převod)za úplatu na nového majitele (odběratele, spotřebitele).

Jiná věc ale je, že kapitalista si v těchto procesech do cen zakalkuluje (zahrne) na rámec těchto nákladů určitý zisk, který představuje jeho čistý příjem vzniklý „z ničeho“, reprezentující ve skutečnosti část nezaplacené (přisvojené) vynaložené lidské živé práce. Další „nadpracovní“ zisk mu navíc vzniká tam, kdy si zakalkuluje amortizaci věcného kapitálu i v případech, kde už byl mezitím plně odepsán. A to je velice časté. Takže vlastník dostane plně zpátky věcné náklady spojené s užitím jeho věcného kapitálu a ještě si k tomu jednorázově bere „svůj“ zisk.

A jak je to s bankami?

Čistý a zpravidla ještě mnohem větší „výnos“ získává samozřejmě také majitel peněžního kapitálu. V tomto případě, který v dnešním světě kapitálu hraje rozhodující úlohu, je nesmyslnost tvrzení o „oprávněnosti“ takových příjmů ještě mnohem zřejmější než při využití věcného kapitálu. Tím spíše, že sám o sobě převážně vzniká „z ničeho“ pouhou papírovou (účetní) emisní činností centrálních bank, dokonce v soukromém vlastnictví největších boháčů (americký FED). Navíc přitom příslušné výnosy do značné míry prostřednictvím bankovního systému inkasují i vlastníci fungující jen v zastoupení druhých majitelů (hlavně vkladatelů).

Formy používání peněžního kapitálu jsou velmi pestré, zejména bereme-li v úvahu také cenné papíry. V zásadě je však lze redukovat na vztah půjčka – dluh, kdy na jedné straně věřitel inkasuje úroky a dlužník je platí. Tedy souběžně vzniká příjem a proti tomu náklad. Tedy pouhý přesun prostředků, aniž by při tom mohla vznikat jakákoliv nová hodnota. Nevidíme tu ani stopu po nějaké nové věcné hodnotě.

Jak víme, bezbřehá peněžní emise (milosrdně se jí dnes říká kvantitativni uvolňování) je otcem i matkou inflačních procesů a cenových bublin. V podstatě inflační růst cen a „bublinové“ přírůstky majetků na burzách mají v zásadě ekonomicky stejnou povahu jako quazi peněžní emise a tedy mají také zhruba stejné negativní dopady. Vždycky v nich na jedné straně jeden vydělá a druhý ztrácí.

Dvojí zisk z renty

Zbývá nám renta z přírodních zdrojů. Ty jsou buď těženy (suroviny) nebo využívány k pěstování či sběru (pozemky, vodní plochy). Obecně platí, že jde o tzv. nevyráběné zdroje jejichž ocenění (pokud se používá, neboť např. v dobách evropského komunismu v zemích RVHP se s možnosti kalkulace nějaké takové renty vůbec nepočítalo) neváže na nějaké vynaložené náklady s jejich pořízením a je čistě umělé (zástupné). V případě těžby se jejich zbývající „uložené“ množství nevratně snižuje, jinak jde o obnovitelné zdroje. Při jejich využívání tedy nevzniká žádná amortizace ani nákladové odpisy.

Pokud jde o pojednávaný problém reálné tvorby nové hodnoty pak pro tyto činnosti platí ekonomicky totéž, co platí o každé produkční činnosti, tedy o vkladech živé lidské práce a věcného kapitálu, o mzdách a zisku (viz výše). Navíc si však vlastník těchto zdrojů (nebo jejich pronajimatel) kalkuluje za jejich používání rentu (pachtovné, koncesní poplatky), kterou inkasuje rovněž sám jako zisk. Přitom „přírodě“ vyčerpané zdroje zpátky nenahradí, a náklady na případné rekultivace zpravidla dokáže přenést na jiné, většinou na stát. Takže vlastníkům kapitálu přináší přírodní zdroje v zásadě zisk dokonce dvakrát, jednak jako jejich majiteli a jednak jako producentovi.

Kapitál je pouhý nástroj přerozdělování

Z toho všeho plyne souhrnný závěr, že samotným zapojením kapitálů do reprodukčního ekonomického procesu nedochází k žádné tvorbě nových hodnot, ale jen k pouhému přerozdělování zdrojů (důchodů, příjmů). K přesunům peněz od mas chudých pracovníků, spotřebitelů, dlužníků či států do kapes hrstky boháčů. V gigantické míře, které se zdaleka nemůže rovnat výše případného druhotného přerozdělování ve prospěch tak často kritizovaných „nepřiměřeně vysokých“ sociálních platů. Je to prostě hra s nulovým součtem. Co jeden (vlastník, bankéř) získává druhý nutně ztrácí. Takže kapitál jako specifický reálný tvůrčí faktor v samotné fázi tvorby nových zdrojů v reálné ekonomice vůbec nefiguruje.

Obecně to všechno platí nejen pro soukromý, ale i pro veřejnoprávní kapitál. Jsou tu však principiální rozdíly. Veškeré shrábnuté zisky (úroky, renty) soukromého vlastníka mu přináší zvýšení jeho osobního majetku a tomu odpovídající ekonomické či politické moci nad druhými. To samozřejmě významně narušuje až ruší možnosti existence reálné demokracie a zakládá růst sociální nespravedlnosti a nesouměřitelnosti mezi kapitalisty a ostatními občany. To není třeba zvlášť dokazovat, vidíme to běžně okolo nás to v  denním životě. Takže je nesporné, že soukromé vlastnictví kapitálu a jeho využívání je parazitické a proto nemravné. Ještě výrazněji třeba posuzovat a odsuzovat zahraniční vlastnictví – ať už soukromé nebo veřejnoprávní – které navíc přináší kolonizaci domácí ekonomiky i politiky cizí kapitál „přijímajícího“ státu.

Třeba říci na rovinu, že veřejnoprávní (domácí) kapitál podniků, bank a jiných institucí ve společenském vlastnictví v podstatě vydělává na ziscích, úrocích a rentách rovněž podobně „kořistně“ jako kapitál soukromý či cizí. Ovšem v mnohem menší míře, protože tu není zabudována výrazná osobní či kolonizátorská chamtivost. Na rozdíl od něho však takto získané výnosy vrací zpětně k obecnému společenskému využití svému obyvatelstvu, svým občanům, především prostřednictvím svých veřejnoprávních rozpočtů (států, krajů či provincií, obcí). To je velice podstatné, neboť tím se jeho „hříchy“ v tomto směru vlastně neutralizují. Lidé-voliči se také demokraticky podílí (mohou podílet) prostřednictvím domácí politiky na ovlivňování a řízení takových organizací. Navíc společenské vlastnictví možnost fungování reálné demokracie naopak posiluje, protože ji mimo jiné může v odůvodněné míře rozšířit také na pracoviště. Nezakládá sociální nespravedlnost a nesouměřitelnost. Omezují se tak i možnosti korupce, protože manažeři takových společenských podniků určitě nehodlají dávat úplatky „ze svého“ (svých platů a odměn). To všechno platí i při zohlednění toho, že jako vždy a všude i tady mohou být takto získané zdroje nejen používány, ale také zneužívány. To už je ale jiná kapitola, netýkající se ekonomických principů a kategorií, ale trestního práva.

Mlčení slovutných ekonomů

Ke všem  těmto principiálním ekonomickým a sociálním problémům dnes slovutní ekonomové a ekonomické teorie mlčí. Ať už jsou podávány pod jakýmkoliv názvem. Nyní hlavně jako neoliberalismus. Je to zajisté proto, že kapitalismus nebyl vytvořen liberalismem, jak si mnozí naivně myslí, ale právě naopak. Přece kapitalismus si ho vytvořil a udržuje při životě pro sebe. Je z toho zřejmé, komu vlastně tahle věda patří. A Nobelovy ceny za ekonomii se přitom udělují jako na běžícím pásu.

Pokud platí výše uvedené, pak také platí, že příjmy plynoucí z vlastnictví kapitálu jsou výhradně parazitické. Tím vším se nic neříká o tom, co se s tím dá dělat. Ani zda se vůbec něco dá dělat. Lidé by ale měli vědět, v jakém reálném světě opravdu žijí. Kdo je jejich skutečným pánem. I když na radosti a sebevědomí jim to jistě nepřídá.

Závěr

Je pravda, že pokud se o tom bude jen mluvit se situace samozřejmě nezmění, ale přestane být tajemstvím, že všechno, co vynáší kapitál soukromým osobám a cizím zemím, je jen nemorální gigantická formálním právem chráněná zlodějna. Proč se potom honíme za bankovními lupiči a kapesními zloději? Čím to je, že v těchto poměrech si na slovo „znárodnění“ nedovolí zdaleka pomyslet ani ten největší revolucionář, i když je třeba doma sám a potmě? Neboť to by přece nemohl spáchat ani ten nejhorší antilidskoprávní satanáš! A přece. Co takhle začít s bankami, které se mezitím staly metastázujícím vražedným nádorem na tělech států a národů. To by přece „při dobré vůli“ šlo technicky provést raz dva.

Lidem byla vnucena bohužel obecně přijímaná a až neúprosně prosazovaná nejen právní, ale dokonce morální představa, že soukromé vlastnictví kapitálu (nikoliv osobního majetku) je posvátné a nedotknutelné. V dnešním pojetí lidských práv tato mantra je natolik rozhodující, že se její nedotknutelnost chápe jako základ jedině možného sociálního systému. Ale je to jen tabu. Víra, stejná jako víra na Ježíška. Současná situace světa ale ukazuje, že je třeba ji zásadně přehodnotit a lidé by už měli naopak nejen chápat, ale kategoricky prosazovat uvědomění si toho, že soukromé a cizí vlastnictví kapitálu se stalo naprosto nemorálním a nepřípustným.

Foto: Adam Smith, zdroj Wikipedia