Je trojka větší než dvojka?

Reklama


Pokud si bez zbytečného zaváhání říkáte něco jako: „Co je to za pitomost? To je přece absolutně jasné. Jaký osel se může takto ptát?“, pak blahopřeji. Kvalifikovali jste se tím jako racionální lidé, vhodní jako podporovatelé vědecky podložených pravd. Odborníci totiž dnes často a rádi sáhnou po podobně řízném příměru, aby na pobavení spřízněného publika demonstrovali, že snaha vytvořit si vlastní názor je minimálně nevzdělanost, pokud ne něco horšího. Takže když se odborník brání tomu ptát se lidí, zda důvěřují těm či oněm teoriím, argumentujíc přitom tím, že je to podle něho asi stejné, jako ptát se například zda je trojka větší než dvojka, pak se tím obrací přímo na vzdělané a zasvěcené publikum, které ví co je správně. Což není můj případ, takže se můžete zasmát mé pitomosti a klidně přestat číst. Dokonce vám to ještě usnadním – Jsem opravdu osel. Nevalně vzdělaný, ale o to víc zatvrzelý v pochybnostech o kde čem, a kupodivu :-) zejména o tom, čemu nerozumím. Jsem například považován za perpetistu, což obnáší pokoušet se přesvědčit odborníky o nápadu, který bohužel oni považují za nesmysl, za perpetuum mobile. Přitom podle mne jen nechápou, co se snažím říci :-) Díky tomu jsem měl možnost ochutnat odborné argumentace, včetně velmi oblíbené diagnózy Dunning-Krugerův efekt. To znamená, že jsem hlupák přesvědčený o své chytrosti natolik silně, že se mnou nepohnou žádné racionální argumenty, a řadím se tím naroveň lidem, kteří si pomažou obličej citrónovou šťávou v přesvědčení, že pak budou pro kamery neviditelní. Už chápete, že jsem pro vás ztrátou času? Tak šupejte za něčím racionálnějším. Varováni jste byli.

Jestli jste naopak nad titulkem zaváhali: „Vím jistě, že je trojka větší než dvojka?“, nebo ještě lépe: „Je vše tak jasné, jako toto?“, případně úplně nejlépe: „Kam tím směřuje?“, pak s Vámi se mohu podělit o svou úvahu nad vědou a důvěryhodností. Vědět versus věřit samozřejmě není nic nového, ba naopak, je to problém starý jako samo lidstvo. Lze to ilustrovat například citací mota z knihy Filosofie mezi mýtem a vědou od Zdeňka Kratochvíla:

Scholastik potkal svého přítele a řekl mu: „Slyšel jsem, že jsi zemřel.“
Ten mu odpověděl: „Vidíš mě však živého!“
Scholastik na to: „To ano, ale ten, kdo mi to říkal, byl mnohem věrohodnější než ty.“
Filogelos 22
(Sbírka antických vtipů z doby kolem roku 400 n. 1.)

Je zjevné, že autor zmíněné knihy si ten vtip vybral ze stejného důvodu, z jakého je vhodný i pro mne sem. Vystihuje totiž přesně podstatu věci: Věrohodnost tvrzení, respektive důvěryhodnost tvrdícího, versus zjevnost faktů. Věda je, nebo alespoň většina vědy je postavena na práci s ověřitelnými fakty, z čehož plyne přesvědčení některých odborníků, že to ji tak nějak vyjímá z potřeby uvěřitelnosti. Nemá přece žádný smysl motat uvěřitelnost tam, kde si lze vše ověřit. To je pravda, ale jen v principu. Moje každodenní laická skutečnost tak jasná není, jak se pokusím vysvětlit.

Ověřitelnost je totiž pro mne limitovaná, a „Vše si můžeš ověřit“ mi tudíž zní jen jako zastřený poukaz na to, že když věci evidentně nerozumíte, tak byste měli mlčet. Asi jako když přede mne na Aldebaranu předloží ty svoje delty a omegy, abych si to spočítal. I když pravda, tam jsou poctivější a řeknou mi rovnou, že když jsem línej na matematiku, tak je to jen a jen můj problém. Pravda, pravda, ale zavrženíhodnost mého případu jaksi nemění pochybnost o reálnosti ověřitelnosti. Kolik si toho může jednotlivec a laik ověřit? Zlomeček, a to může klidně být hyperaktivní, nikoli lenora jako já. Jde totiž o to, že jeden odborník se může tímto ohánět, ale jakmile se začnou pánové a dámy pěkně štosovat, tak naplno vynikne absurdita argumentovat směrem k laické veřejnosti možností si něco ověřit. „Jak můžeš poslouchat Tunelděda Vševěda, když si můžeš nastudovat hory záznamů, které dokazují příčiny globálního oteplování?“, „Ty věříš těm léčitelským hovadinám? Tady jsou zkumavky. Ověřuj!“, „Jak to, že nevíš co jíš? Vždyť to tu máš všechno napsaný! Venku na náklaďáku máš k tomu vysvětlivky.“, „Proč tady plácáš, že odstředivá síla vzniká jen při zakřivení přímočarého pohybu? Newton, zdánlivé síly a dej pokoj!“

A to jsou víceméně exaktní obory. Zdaleka ne na konci fronty poskakují reprezentanti mnohem drsnějších záležitostí. „Neznalost zákona neomlouvá, milánku.“, „Ty pochybuješ, že bylo nad jednou hromadou mrtvol správné jásat, zatímco jinou bylo třeba poplivat? Vždyť tady máš jen ode mne vybraných půl tuny materiálů, tak jak to, že nevíš jistě?“, „Proboha, k čemu všichni dnem i nocí chrlíme svoje rady, když ty se nedokážeš rozhodnout, kterému geo-hajzlovi máš líbat zadek? Ověř si fakta!“ To by jako příklad stačilo. Proto se radši šťourám do exaktních věd. Když mi tam napráskají těmi svými klikyháky, tak jsem alespoň dost bezmocný abych si mohl říct: „Jsou to fakt chytrý kluci a holky, takže na mne holt mají.“ Kdybych dostal do oka nějakým fasciklem například za otázku, zda Sadám nakonec opravdu nebyl napojený na světový terorismus, když jsem ho viděl na fotce třást si rukou s Colinem Powellem, tak bych rozhodně neměl stejný pocit zasloužené odplaty. Stejně tak bych jistě nevnímal jako ospravedlněnou kritiku mé neznalosti, kdybych na Powellův výrok, kterak si za svou kariéru potřásal rukou s hroznými prasaty, odpověděl otázkou: „Je možné třást si rukou s prasaty, a sám přitom zůstat čistý?“ Kterak se pak prasata od lidí poznají :-) Pryč od toho. U podobných oborů jsem někdy vlastně rád, že ničemu pořádně nerozumím.

Ověřitelnost je tedy limitovaná jen na další odborníky. Dejme tomu, že většina odborníků nepodléhá prvoplánovému mámení jednoduchého: „Vždyť si to můžete spočítat sami!“, ale doopravdy mluví o tomto, tedy o jiných institutech a velkých hlavách v nich, které to po nich přepočítaly, a tedy o tom, že místo většiny neinformovaných laiků rozhoduje stále většina, ale tentokrát již povolaných odborníků. Objektivně nelze popřít, že to ověřenost značně vylepšuje, a ještě méně se lze přít o to, že je to asi to nejlepší, co kdy budeme mít. Nemám ponětí o nějakém lepším myslitelném přístupu. Jenže zároveň to pro mne jako laika situaci nemění natolik, nakolik si asi představuje odborník, obzvláště ten ohánějící se počítáním na prstech. Ono totiž podle mne většinou stejně nejde jen o důvěryhodnost jednotlivých odborníků, ale stejně tak jde o uvěřitelnost předkládaného. Neměl jsem to potěšení se setkat s člověkem, který by například svůj názor: „Kdykoli slyším o dilataci času, tak se mi otevírá kudla v kapse.“, podkládal něčím tak pitomým, jako je nedůvěra k člověku, který se neuměl učesat a zuby si čistil jen tehdy, když mu to žena připomněla. Tací lidé by se jistě také našli, ovšem dejte mi s nimi svátek. Já tu hájím omezenost jen v objektivním smyslu.

Stejně tak tu nechci pitvat všechna malá i velká úskalí takového mainstreamového ověření, protože bychom nutně skončili v konspiračním psychu, a proto si vyhledejte sami ony pomníčky perfektně ověřených faktů, které zahynuly neslavnou smrtí poté, kdy na ně někdo neuvěřil a stejně to zkusil. Jejich význam rozhodně nesmazává ani nesrovnatelně více těch, co nevěřili, zkusili a přesvědčili se. To jen napravuje perspektivu :-) Podstatné zde ale je, že se po mně jako laikovi stejně chce jediné, a to uvěřit bez opravdu reálné možnosti ověření. Což není až tak bolavé, pokud je mainstream velmi, velmi zajedno, například když dnes každý, a prakticky u čehokoli, dokáže přijít s přirovnáním k Ádovi, a jen jako bonus když je to navíc -cátnice, ale říká: „Připomíná mi to kristallnacht“ tak procítěně, jakoby u té křišťálové noci byla osobně. Všichni to dělají samozřejmě právě proto, že v tom není žádné riziko sporu. Áda nebyl padouch snad jen pro neokolaboranty, a to je sakra omezená menšina. Není to ovšem již taková sranda tam, kde shoda není ani zdaleka 99,999%, tedy například u příčin jeho nástupu k moci. Tam již se nějaké ty pštrosí hlavy najdou, když se například zeptám: Proč každý mele o povrchních přirovnáních, místo aby si doopravdy srovnal, co vedlo tehdejší lidi k podpoře fašistů, a co je k nim (potažmo k jakýmkoli extrémním názorům) láká dnes? Vždyť to není žádná velká věda :-) Zoufalí lidé volí zoufalá řešení. Nic víc v tom není. Jenže to by se pánové a dámy museli přestat držet laciného a bezbolestného popisování našeho blahobytu ve srovnání s ubohostí tehdejší doby, potažmo to kořenit ubohostí času dnešního, ale pozemského prostoru jiného, a místo toho se podívat na zoufalství pořádně: Míru zoufalství nedefinuje ani zdaleka tolik hloubka sraček, ve kterých jste, jako otázka cesty z nich. I v té nejtěžší chvíli má pro míru zoufalství největší význam to, co má a může přijít v té další chvíli. Můžete dnes mít prakticky všechno a stejně být zoufalý, pokud nebudete vědět, co bude zítra. A naopak, dokážete hodně překousnout, aniž byste si zoufali, pokud je tu „světlo na konci tunelu“. Protilék na zoufalství je jenom naděje. Poučování o tom, že není tak zle, rozhodně nepomůže, pokud není perspektiva, že bude líp. (Ten to vyhmát, co? Šikula jeden privatizační.)

Nicméně já ničemu nerozumím, tudíž nezáleží na mém názoru. Odborníci budou klidně dál předvádět pohoršení nad člověkem, který jen podléhá falešnému vyvolávání strachu (ani mi to nestojí za dávání do uvozovek), takže podle nich nakonec v těch sračkách ani nestojí, jen je musí z menší či větší vzdálenosti čichat. Budou nám dál do zblbnutí otloukat o hlavu, jak jiní lidé jsou na tom hůř a podobně. Oni asi musí vědět, co a proč dělají, na rozdíl ode mne. Já se jen divím, zda opravdu čekají, že se díky takovým radám člověk začne cítit méně zoufalý. I kdyby měli sebevíc pravdu, a my byli prostě jen zpitomělí, pak se stejně domnívám, že člověku s „domnělými“ bolestmi nepomůže, když mu budete neustále vysvětlovat, že jeho bolesti jsou jen v jeho hlavě. Tím mu nenabízíte žádnou pomoc, žádné řešení, prostě pro něj neděláte nic. A je již jen vrcholem pokrytectví se vztekat a svalovat všechnu vinu buď na toho, kdo nabízí placebo v podobě sebepitomější cesty ven, a nebo ještě hůře útočit na ty, kteří uvěří tomu, kdo jim nenabízí jen: „Takhle to prostě má být, takže to tak taky bude, a ty si zvykni.“ Když v tom budeme dost dlouho pokračovat, tak bude i to nejabsurdnější „řešení“ vypadat nepřijatelné stále méně, protože o to se i to sebenepodloženější zoufalství postará.

Ovšem většina toho, co jsem zde napsal, již rozhodně není mainstream. S těmito názory pohodlnou většinu nedám. A co teď? Co když rozdíl mezi zaručeně ověřenými fakty a kacířským blábolením není tak jasný? Opět totéž – musím se rozhodnout, čemu budu věřit. Věřit, milí zlatí, nikoli vědět! Opakování je určitě něčeho matka, nejspíš průpovídky: „Jak je to blbý, tak je to vtipný“, takže opakuji, že jako laik si mohu ověřit jen zlomek toho, co si ověřit lze, a ve zbytku jsem odkázán na to něčemu uvěřit. Jsou věci, u kterých absolutně nesejde na tom, jaký a jestli vůbec nějaký názor mám, jako je například: Mohu přijmout konečný Vesmír, pokud přitom vím, že musí pojmout mou nekonečnou lidskou blbost? Rozhodnutí jak je komu libo. Pak jsou ale věci, na které názor mít musím, které se nedají jen odmávnout. Věci, u kterých mít nějaký názor není právo, ale nutnost. Nemusí to být vždy nutně skutečně můj vlastní názor. Ba právě naopak tu vysvětluji, že ani nemlže být. Ovšem zcela jistě musí být pro mne uvěřitelný.

Ověřitelnost a uvěřitelnost se pro mne tedy u naprosté většiny věcí prakticky kryjí. S jistou mírou ironie bych mohl říci, že ono „prakticky“ je přeci jen pokrok. Od „Věř a neptej se!“ jsme se přesunuli k „Můžeš si ověřit, co jenom zvládneš.“ Protože konkrétně já zvládnu jen velmi málo, a nikdo si nemůže ověřit ani většinu, natož všechno, pak dominantní zůstává nutnost prostě uvěřit a přijmout. A to se tímto článkem snažím říci. Nikoli že snad má jakékoli „věření“ mít stejnou váhu jako „vědění“. Vůbec ne. Předně jsem neřekl, že ověřování dalšími odborníky nebo ověřitelnost obecně není platným faktem, zvyšujícím váhu vědění. Navíc některé vědní obory, a tím volky nevolky i věda jako celek, mají k dobru jedno eso, které ten poměr vylepšuje výrazně, a to jsou praktické, realizovatelné výsledky. Obrátit se s nadějí na některé odborníky tedy dává prokazatelně větší naději na úspěch, než jít za obchodními zástupci všech věrouk dohromady. Tito si nakonec i tak budou připisovat zásluhy, protože všechno je stejně od Boha, ale je mimo smysl toho textu se o to přít. Mohu snad jen podotknout, že tady nejde o Boha jako takového, ale jde jen a pouze o to, kdo do poučení se z Božího stvoření pronikl hlouběji a vykládá ho lépe. Což je pro mne věda zcela jistě.

Celý tenhle text má za smysl upozornit některé rozvášněné odborné bijce, že nemůžeme být všichni odborníky na všechno, že možnost studovat, ověřovat a vědět je pro každého z nás omezena, a že tedy ve většině věcech stejně hraje prim nutnost uvěřit. A uvěřitelnost nabývá větší a větší význam při rostoucí komplexností problému, při neostrosti ověřených faktů, při větším počtu různých odborných názorů, při pochybách o exaktnosti dané odbornosti, při sporné objektivnosti některých odborníků a tak dále. Když dále přihodíme do posuzování významu uvěřitelnosti již zmíněný ověřený fakt, který je sice nevyhnutelný a nelze jej vědě vyčítat, ale který také nelze ignorovat, to jest že většinový odborný názor nezaručuje pravdivost, pouze velmi dobrou pravděpodobnost, a celé to na závěr podtrhneme situací, kdy nejde o čirou zvědavost, ale naopak o reálnou nutnost zaujmout k věci nějaký postoj, a tedy musíme mít na ni nějaký názor, pak vyjde jako klíčová nikoli odpověď, ale otázka: Čemu jsem ochoten věřit? No, a odpověď na ni může být všelijaká, ale jedno nebude zcela jistě. Nebude striktně v rovině vědění, a obzvláště ne na takové úrovni, aby byl na místě příměr k něčemu jako je počítání jedna plus jedna. Pro odborníka možná, ale rozhodně ne pro ostatní.

A proto si myslím, že je zcela na místě vás požádat, milí odborníci a odbornice, abyste mnohem opatrněji používali takovouto zdánlivou jednoduchost jako argumentační klacek tam, kde je skutečnost mnohem složitější. Je to nevhodné, zavádějící, a snižujete tím sami sebe. Hlavně je to ale jenom plácnutí do vody, protože my se budeme zítra stejně ochotně smát vám, až přijde někdo jiný a předloží nám k uvěření, že zabývat se pro změnu vaším názorem je stejné, jako řešit zda je patnáct víc něž pět. I když… Stále zapomínám, že vlastně vím úplný kulový. Třeba je to nová perspektiva odborné argumentace: „Hele, Franto, chceš se snad hádat, že když vrtulník nehybně visí ve vzduchu, tak nekoná žádnou práci, ale jenom mění palivo na odpadní teplo? Není pohyb, není dráha, není práce. To je přece jasný jak raz, dva, tři!“ Děkuji pěkně. Tomu půjde dobře uvěřit :-)

Nicméně, připomnělo mi to ještě tu dvojku a trojku. Mé zkušenosti mi zlovolně našeptávají, že bychom – za podmínky neznalosti kontextu tohoto článku, samozřejmě :-) – jistě nalezli odborníka, který by nám mohl říci: „Otázka je nedostatečně jasně formulovaná. Máte například na mysli konkrétně znaky, symboly? Pak nelze jednoznačně rozhodnout, protože v některém písmu může být plocha obsazená znakem 2 větší, než je plocha obsazená znakem 3. Výsledek tudíž není absolutní, ale zcela zjevně relativní, závislý na zvoleném písmu, a může tedy platit i opak.“ Jiný by třeba nešel až na úroveň fontu, ale stále by nás upozornil na to, že opravdu jde jen o symbol, o konvenci, a tudíž že facka může být klidně víc než kopanec, pokud to budou symboly ve vhodně kvantifikované posloupnosti. A tak dále a tak dál. Vedle některých bych možná ani nevypadal tak hloupě s návrhem, aby hned za jedničkou stála trojka, protože se dvěma obloučky vypadá plnější, takže se lépe hodí vedle hubené jedničky :-) Jenže ani já nejsem dost velký osel, abych neviděl cenu za takovou změnu konvence. To je jeden z pravých, jasných, ověřitelných faktů. Žádná velká polemika, ale prostě co všechno bych musel vysolit, kdybych chtěl tu trojku vedle jedničky mít. A to ani náhodou. Takže hezky zpátky do řady: To dá přece rozum, že je trojka větší než dvojka! Já se vám jenom divím, na co všechno to dneska někdo dokáže myslet. No hrůza! 😀

Přejít do diskuze k článku 18 komentářů