Je v zájmu nás všech, aby Rusko bylo supervelmocí

Hrr na Rusko!

Jakmile EU pohlédla k východu, ihned využila nejasností v geografickém vymezení Evropy. Nejextrémnějším je v tomto směru pohled některých britských geografů, který posouvá evropské hranice až na severní hranice Turecka a Íránu. Pouze v tomto případě by evropskou zemí byla i Arménie a celé území Gruzie a Ázerbájdžánu. Méně problematická je severní část hranice, kde se všeobecně přijímá role pohoří Ural (vzniklo v permu nárazem tehdejšího kontinentu Sibiř do Pangey v oblasti někdejší Baltiky). Za rozhraní kontinentů se ovšem nepovažuje hlavní hřeben pohoří, ale jeho východní úpatí (hranice začíná v Bajdarackém zálivu), Ural tedy leží celý v Evropě. Na základě kulturních a politických hledisek bývají často přiřazovány k seznamu evropských států ještě Kypr, Gruzie či Arménie, na základě odlišně chápané hranice Evropy to může být i Ázerbájdžán, nebo naopak jsou vyřazovány země, jejichž hlavní území leží mimo Evropu a pohybují se v jiném kulturním rámci, než je ten evropský (nejčastěji Turecko a Kazachstán). Některé sportovní svazy (např. fotbalisté) do Evropy zahrnují i Izrael.

Německá kancléřka a kluci s ní souputničtí si sice všimli Moskvy, ale nikoli proto, aby ji oslovili ve stylu, pojďte s námi. Na Moskvu je pohlíženo v historickém kontextu á la Hitler, Napoleon, případně americký studenoválečnický náhled. S novým sloganem „Je nespravedlivé, aby tato ´říše podivna, ne-li zla´, tj. Rusko, disponovala tak obrovským přírodním bohatstvím“ (přibližně tak nějak), vyšitým na americké vlajce „Jménem civilizace“ pohlédnuto do budoucna, což nebylo nic jiného, než americký popěvek na germánský ostrausch, tj. opojení Východem, viz Mazower Mark, Hitlerova říše, Brno, JOTA, 2009: „Abychom to řekli úplně přesně,“ řekl jeden německý úředník na Ukrajině v roce 1942, „jsme tady uprostřed negrů.“, str. 18. Pravda, vzhledem k viditelným okolnostem by toto prezident Obama, ba nikdo z americké administrativy říci nemohl, to dá rozum; ovšem další germánský náhled na Východ, tedy na Rusko, už s americkým náhledem docela koresponduje: „Pravděpodobně nezkultivovaná divočina bažin, neproniknutelných lesů a stepí na prahu Pruska, nyní EU, jež jen čekala na německou, americkou, energii a disciplínu, aby se dala do pořádku a byla produktivní“. Opět str. 18, jen kurziva, ta drzost, jest ode mne, též oprava původního jenž na jež. Amerika touží po Sibiři, ač může být šťastná, že na jaře roku 1867car Alexandr II. prodal Spojeným státům americkým Aljašku za 7,2 mil. dolarů, tj. 5 centů za hektar, obnos už tisíckrát získaný zpět, nemluvě o faktu, že tím pádem nejsou na Aljašce ruské rakety.

Přímo na Moskvu ne, i Hitler koukl bokem. Nuže i pro nás dobrá rada. Proč nevyužít zmatků se zaváděním ruského kapitalismu?

Někteří kluci oligarchové, rozuměj zloději typu českého ranku, mohou hravě nahradit nejčestnějšího špiona CIA jménem Michail Gorbačov. A tito nám mohou pomoci např. k naftovým polím v Ázerbájdžánu, nemluvě už o jeho zemním plynu. V posledních letech zde totiž nezpochybnitelně rostou významně také těžba a vývoz zemního plynu. O tuto surovinu je velký zájem v zemích Evropské unie, o čemž svědčí plány na výstavbu plynovodu Nabucco, spojujícího země Střední Asie a Ázerbájdžán s odběrateli v EU. Trošku to nevyšlo, Jelcin více chlastal, nežli by spolupracoval. Co teď? Kavkaz je prostě ideální destinace k restartování ruských problémů a potíží. Od pradávna po Kavkazu toužil kdekdo. Už Mínojci získávali z Arménské vysočiny cín, aby z kyperské mědi a kavkazského cínu udrželi svou civilizaci doby bronzové. Minojská civilizace byla civilizace právě doby bronzové, která existovala na Krétě přibližně v období 2700 až 1450 př. n. l. V době mezi lety 2000 – 1600 př. n. l. dosáhla největšího hospodářského a kulturního rozkvětu.

Využít historických kolizí a najmě náboženství, totě přímo povinností, neboť Arméni jsou hrdí na to, že Arménské království jako první státní útvar na světě přijalo roku 301 n. l. křesťanství za státní náboženství. K arménské apoštolské církvi se hlásí 99 % obyvatelstva. A Gruzínci? Většina obyvatel Gruzie jsou také pravoslavní křesťané, existuje zde ale i muslimská menšina a v horách originální místní náboženství džvarismus. Kavkazské pohanství – džvarismus – se rozvíjí už od doby bronzové a v podstatě časem libě zbaštilo i křesťanství, na internetu je k tomu zajímavý rozhovor s profesorem Václavem A. Černým, odborníkem na džvarismus. Naopak většina Ázerbájdžánců se hlásí k šíitské větvi islámu. EU s USA v zádech už koncem roku 2008 zahrnula, vedle Pobaltí, Ukrajiny, Běloruska a Moldávie i země Jižního Kavkazu do nové východní dimenze evropské politiky sousedství, takzvaného Východního partnerství. Nový východní program předpokládá podstatné posílení míry politické angažovanosti včetně vyhlídky na novou generaci asociačních dohod o přidružení, dalekosáhlou integraci do evropských ekonomik, snazší cestování občanů do členských států EU, posílení úpravy v oblasti energetické bezpečnosti, atd. Ať Rusové prasknou vzteky!

Fenomén Putin

Rozpoutat válčičku v tak výbušném prostředí není velkým problémem, ať mají Rusáci nějakou tu potíž na hrbu. Obzvláště od té doby, co se objevil ten Putin. Žádné kecy, ale činy hodné výrazného vůdce. Podařilo se mu vcelku stabilizovat rozvrácenou ekonomiku, obyčejné Rusy si získal přikloněním k pravoslavné církvi, nakopal kriminalitě, zvládl výbušný Kavkaz, aby zjistil, že jeho mocný problém jsou oni oligarchové. Putin jim dal najevo, že se nesáhne na jejich miliardy, pokud budou platit daně a nebudou politicky nezlobit svého prezidenta, jeho vládu a stranu. V opačném případku jest rozumné si znovu uvědomit, že na Rusi byl vždycky dostatek věznic a podobných institucí, gulagy, pracovní tábory aj., poněvadž Sibiř je stále rozlehlá, vcelku nevlídná a liduprázdná. Někteří se domnívali, že Vovka žertuje a mylně si představovali, že spíše oni Vladimíra na tu Sibiř pošlou. To si mysleli mnozí, např. Boris Berezovskij – kdysi jeden z nejvlivnějších oligarchů. Ve svých rukou soustředil některá významná média, ale po nástupu Putina k moci se dostával do stále větších problémů.

Nakonec se zbavil významné části svého majetku a odešel do londýnského exilu. Stal se zajisté Putinovým „vřelým přítelem“. V Rusku byl odsouzen k šesti letům vězení za rozkrádání letecké společnosti Aeroflot a byl také obviněn z pokusu o státní převrat. Od roku 2000, kdy uprchl z Ruska, se stal bystře předním kritikem ruského prezidenta Vladimíra Putina, což zajisté nepřekvapuje, poněvadž s majetkem v hodnotě 1,3 miliardy dolarů spadl v žebříčku Forbesových bohatců až na 897. místo. V roce 2003 získal ve Velké Británii politický azyl. V Rusku byl stíhán za vytunelování automobilky AvtoVAZ, za což byl v nepřítomnosti odsouzen k 13 letům vězení. Poté, co prohrál i finančně rozvodové řízení, ba i soud s krajanem Abramovičem, uvědomil si, že je Rus, který bez matičky nedokáže žít. A oběsil se, jak prokázala britská policie.

„Nepřeji si nic jiného, než se vrátit do Ruska.““ citoval z jeho slov podle BBC časopis Forbes na internetových stránkách své ruskojazyčné verze. „Podcenil jsem, jak drahé mi je Rusko a jak málo dokážu být emigrantem,“ prohlásil prý také Berezovskij s tím, že zároveň „do značné míry přecenil Západ“. Prý dokonce napsal Putinovi dopis, v němž „žádal o odpuštění“ a prosil o „pomoc s návratem do své vlasti“, Britská policie po jeho smrti zveřejnila výsledky pitvy, podle kterých se bývalý ruský miliardář zřejmě oběsil.

Ovšem prvním oligarchou, který Putina podcenil, byl patrně Vladimír Gusinskij – Kdysi jeden z nejmocnějších mediálních podnikatelů v Rusku. Roku 2000 byl nucen z Ruska uprchnout do Izraele poté, co byl zatčen a obviněn z finančních podvodů. Stal se tak prvním oligarchou, který doplatil na střet s Putinem. Nyní údajně žije ve Španělsku, má zdá se izraelské a španělské občanství. V Izraeli má údajně podíl v listu Maariv, což dle wikipedie znamená Večer, a je to druhý nejprodávanější izraelský deník.

Pak přišel na řadu Michail Chodorkovskij, kdysi největší akcionář a šéf bývalé ruské ropné jedničky Jukos. V roce 2005 byl odsouzen za zpronevěru a daňové úniky na osm let. Ještě v roce 2004 byl s majetkem 15 miliard dolarů nejbohatším Rusem, o rok později se s 2,2 miliardy dolarů propadl ve světovém srovnání na 292. místo a od té doby již v žebříčku nefiguruje. Byl jednou z nejvýraznějších postav ruského hospodářství 90. let a angažoval se neprozřetelně v politice. Od roku 2003 byl nejprve vyšetřován a později odsouzen kvůli hospodářským trestným činům, své tresty samozřejmě označil za politicky motivované. Spolu s přáteli z Komsomolu využil už období Gorbačovovy perestrojky a založil nejprve soukromou kavárnu a poté vedl centrum pro vědeckou a tvořivou činnost Menatep, která se zabývala především oblastí výpočetní techniky, nicméně se skrze něj dařilo obchodovat nejen s počítači, ale i s nedostatkovým západním zbožím.

Největší boom však Chodorkovskij zažil až v Jelcinově éře při privatizaci státních podniků. Menatep půjčoval peníze federálním ministerstvům a pak za směšných 350 milionů dolarů koupil ropný gigant Jukos, který měl již tehdy výrazně větší hodnotu, nicméně v rukou schopného manažera Chodorkovského tato cena stále stoupala. S nástupem Putina se smyčka kolem Chodorkovského začala utahovat a pak to prasklo. V květnu 2005 soud nejbohatšího oligarchu odsoudil na devět let, trest byl sice následně snížen na osm, ale pobyl tam déle. V prosinci 2013 byl po 10 letech z vězení Putinovým výnosem propuštěn a odcestoval do Berlína. Zde požádal o vízum do Švýcarska, kde žije se svou rodinou. Vladimír Putin záhy pochopil, že dělit oligarchy toliko politicky na „Moji“ a „Proti mně“ není plně košer, neboť i on Vladimír Putin se mimo politiky věnuje investiční činnosti. Údajně vlastní např. akcie ve společnostech, jako jsou Gazprom (4,5% podíl), Gunvor (50% podíl), nebo Surgutněftěgaz (37% podíl). Jeho majetek se odhaduje na 70 mld. dolarů, čímž se řadil mezi první desítku nejbohatších lidí planety, dle internetu, nyní je však vše jinak, Forbes ho neuvádí na špici kluků hrabavých, přesto má šéf RF dost na to, aby uhradil škody, jež napáchali tygři, kteréž pustil na svobodu, ignorovali totiž hranice a zamířili do Číny, čiperný Kuzja prý přeplaval Amur, což k šíři toku výkon více než dobrý. Hlášeno, že první z tygrů, Ustin, už stihl zabít pár koz. Další tři kozy se údajně pohřešují. Jeho společník Kuzja, který hranici překročil už dříve, zabíjí hlavně drůbež, informovala údajně NBC.

Je tedy Vladimir Putin oligarcha nebo oligarchou? Jest to pouze teoretický mluvnický souboj mezi českým nominativem a instrumentálem? Pro nás zajisté: nominativ vyjadřuje stálost, instrumentál jistou přechodnost. Není to vždy přesné: B. Obama je první afroamerický prezident, nebo prvním afroamerickým prezidentem? V minulém čase tj. jasné: B. Obama byl první afroamerický prezident v historii USA, rovněž je věc jasná i v instrumentálu. V přítomném čase zdá se býti přesnější instrumentál, neboť kterékoli prezidentské volby mohou do Bílého domu zapasovat jiného Afroameričana. Potom už B. Obama nebude prezident USA, ale prezidentem bývalým. V. Putina podobné gramatické srandičky netrápily, ale je občan Ivan Rus opravdu tak hloupý? Že Západ dělá ze zarýglovaných oligarchů vězně svědomí, to Vovku netrápilo, spíše by ho znepokojilo, kdyby Západ s jeho postupem souhlasil. Ovšem snad kvůli hypotetickému „Ivanovi občanovi“ dále oligarchy rozdělil na dvě grupy:

První tvoří pacholci, kteří zvláště v Jelcinově době kradli jak straky, i když většina z nich byli uvědomělí komsomolci, kteří ale už od roku 1987 měli od komunistické vlády povoleno podnikat; tudíž stranický úkol, čímž evidentně jasně přiznáno, že vše je v háji. Nebyly zákony, světlo se zhaslo, což dobře známe i my, tož se beztrestně a vesele kradlo, a proto neskutečně bohatlo.

Druhou partu, legitimní, tvoří miliardáři, kteří zbohatli dle nahonem sešitých zákonů nákupem akcií různých podniků. Kde na to vzali prachy, tož to se neřešilo, patrně rozbili doma prasátka s drobnými od školních let. A tady jsou někteří ti Putinovi čistí: Oleg Děripaska, Roman Abramovič, Alexej Mordašov, Michail Fridman atd., vše na internetu. Mohl bych samozřejmě uvést jména i našich nejčistějších z čistých miliardářů, ale k čemu riskovat, na advokáty nemám!

Když se bystrý a pragmatický Putin „srovnal“ s oligarchy, pohlédl dolů na Ivana a Marusju dechem pravoslaví, což tito ocenili velmi kladně a projevili vrcholnou trpělivost v otázce živobytí. Že jsou chleba, střecha a oheň důležité, to Putin samozřejmě ví, a proto se snaží, i když fakticky pro Ivana a jeho Marusju nic moc.

Problém jménem Jugoslávie

Nad brutálně bezohledným zavedením kapitalismu v zemích bývalého socialistického tábora, najmě pak v zemích bývalého Sovětského svazu a v Číně kroutí uznale hlavami finanční žraloci od Wall Streetu po londýnskou City. Bývalí sovětští a současní čínští komunisté to provedli lépe, než by to dokázal Západ po vítězství v 3. světové válce, vyhrané zajisté konvenčními zbraněmi. Západní akumulace kapitálu sice rovněž nebyla pro dělníky a jejich rodiny žádná sranda, kapitalismus je krutý. Zůstal jediný problém: Jugoslávie. Problém proto, že tzv. socialismus zde fungoval. Naštěstí historické etnické různice a trojí náboženství, tj. katolicismus, pravoslaví a islám, skýtají nepřeberné množství konfliktů. O koho se opřít? Přednost v rozbíjení Jugoslávie dostávají katoličtí Chorvati a Slovinci. Náramně jsou hlídány zájmy muslimů, jejich souvěrci totiž ochotně poskytují ropu, ostatně spolupráce Říma a muslimských Osmanů se datuje nejméně už od roku 1453, kdy Řím ponechal ortodoxní Konstantinopol na holičkách. Historii třeba ctít! A už se nepříjemný socialistický skanzen škube na kusy: národy si to přece přejí. Že se u toho bude střílet, to by napadlo i méně inteligentního žáka základní školy. Rozbíječi Jugoslávie to přirozeně věděli, ba s tím počítali. Krutá občanská válka, mocně podporovaná zvenčí, federaci roztrhala, tzv. vina hozena především na Srby! Co Srb, to válečný zločinec!

Chorvati, ti hodní, milí broučkové, např. Ante Gotovina,  chorvatský generál, stíhaný za vyhnání Srbů ze Srbské Krajiny (prvoinstančně odsouzen k 24 letům vězení, odvolacím tribunálem však zbaven všech obvinění). A dále: Ramuš Haradinaj – bývalý velitel kosovské UÇK a bývalý kosovský premiér (prvoinstančně zbaven všech obvinění, odvolací tribunál případ vrátil k novému projednání, v novém procesu opět zbaven všech obvinění).  UÇK = Kosovská osvobozenecká armáda (albánsky: Ushtria Çlirimtare e Kosovës),  (UÇK) byla ozbrojená organizace kosovských Albánců, účastnící se války v Kosovu. Zarytým cílem byla nezávislost Kosova na Srbsku. V roce 1999 byla organizace transformována na Kosovský ochranný sbor, poučuje internet. Nelze nepřipomenout Nasera Oriće, což je bývalý bosensko-muslimský důstojník, který velel bosenským vojskům v oblasti Srebrenice (prvoinstančně byl odsouzen ke 2 rokům vězení, odvolacím tribunálem byl však zbaven všech obvinění).

A aby bylo Srbům jasné, že tzv. „mezinárodní trestní tribunál“ rozhodl spravedlivě, USA pod trapnou, ale osvědčenou nálepkou „aliance spojenců“, v tomto případku NATO rozbombardovaly Srbsko a jeho hlavní město. Poněvadž se Američané báli přímého boje se Srby, tak jako vždy v minulých i budoucích konfliktech řešili potíž technologicky. Srbové by jim dali!

Jak vyprovokovat válku

Rusko je ovšem jiný kalibr. Přímo na něho nelze zaútočit z mnohých důvodů: vojenských, politických, jsme přece jen mírotvorci, ani ekonomické důvody nelze přehlížet – a domácí volby už vůbec ne! První válečný krok musí učinit Ruská federace.

Vyprovokovat Putina k nevratnému kroku, to je to, oč teď běží! Obklíčit a uštvat. Sever téměř zajištěn. Pravda, pobaltské republiky od roku 2004 v NATO, ovšem Finsko, od něhož očekávána větší vstřícnost, se ošívá. Nehodlá „ruského medvěda“ plácat po čenichu stále se zkracujícím klacíkem. Nemá ho rádo, ale košile bližší kabátu. Samotné Pobaltí jest riskantní. Co když si Lotyši a Estonci vzpomenou na svou „Granátnickou divizi SS“ z 2. světové války a provedou nějakou nepředloženost v trapné víře, že je NATO nenechá na holičkách? Je jich tolik, aby v pozemních bojových akcích umírali místo amerických chlapců? Zajisté nikoli. Chce to někoho většího. A hleďme, Ukrajina! K Rusům vztah negativní, na což třeba zabubnovat. Ukrajinci dokonce vítali i hitlerovská vojska jako osvoboditele. Fašisté však byli tupouni, svým terorem vehnali většinu Ukrajinců zpět do sovětské náruče. My na to půjdeme jinak: zapojení do evropské ekonomiky, ba později, když to vyjde, i do NATO. A jste, chlapci a děvčata, v Evropě! To je, jako byste byli v USA. Existuje snad lepší nabídka budoucnosti? Pro nás ovšem odměnou nádherná destinace: žírná půda, nezanedbatelné nerostné bohatství a spousta mužů, kteří mohou vycedit svou krev místo té vzácnější americké. A kolik zde žije Rusů, jak nádherný mix pro vyvolávání potíží.

A co Putin? S krátkozrakým počinem cara Alexandra II. nelze dělati ničeho. Zkušený zpravodajec zná hodnotu informací. Rovněž ví, jak významné je jejich správné vyhodnocení. Kdyby Stalin, blaho neblahé paměti, lépe vyhodnotil informace okolo operace „Barbarossa“, nemuselo v roce 1941 upadnout do německého zajetí 3,9 milionů sovětských vojáků, z nichž v zajetí zahynulo 57,5 %. V zajateckých táborech za den zemřelo tolik Sovětů, kolik britských a amerických vojáků v zajateckých táborech během celé války, viz znovu Mazower Mark, Hitlerova říše, Brno, JOTA, 2009, str. 182. Kyjevský euromajdan jasně naznačil, co by mohlo následovat, kdyby Ukrajina přibyla jako součást EU a NATO. Celá země by se stala letadlovou lodí a Krym námořní základnou NATO, což rovná se USA. Ostatně severoamerické válečné loďstvo už nepokrytě pošilhává po Černém moři.

A Krym? Totě pozoruhodná destinace: Celková rozloha Krymu činí toliko 26 200 km2, je tedy přibližně velký jako moje Morava. Na tomto území žije zhruba 2,3 miliónu obyvatel, z nich se okolo 60 procent hlásí k ruské národnosti, 24 procent k ukrajinské a 13 procent jsou krymští Tataři. Téměř všichni dnes používají jako jazyk ruštinu. Na konci února 2014 krymská krize eskalovala poté, co byla ruská armáda obviněna z okupace území Krymské republiky. Dne 17. března 2014 vyhlásila po referendu Krym včetně Sevastopolu nezávislost jako Republika Krym, kterou obratem uznalo Rusko. Den poté byl přijat jako dva federální subjekty v rámci Krymského federálního okruhu – Republika Krym a Federální město Sevastopol. Území Republiky Krym jako ruského subjektu je tedy totožné s územím Autonomní republiky Krym. Ukrajina a většina dalších zemí toto dění neuznává, považuje ho za nelegitimní a nelegální a tedy Krym stále za integrální součást Ukrajiny, jejíž celistvost zaručují platné mezinárodní úmluvy a ukrajinská ústava.

Zvláště B. Obama se čílil, čílí, a stále mlel, mele cosi o bezprecedentní anexi. Patrně mu neřekli o americké anexi mexické Texaské republiky v roce 1845, což vedlo k „Americko-mexické válce“ v letech 1846 – 1848, Mexiko prohrálo a přišlo o obrovskou část svého území, na němž postupně vznikly americké státy Kalifornie, Nové Mexiko, Arizona, Nevada a Utah. A samozřejmě Texas! Vzhledem k neotřelým historickým a geografickým neznalostem amerických prezidentů, např. Bushe, a jejich severoamerických spoluobčanů, při jednom testu značné procento amerických vysokoškoláků nedokázalo správně zodpovědět dramaticky komplikovanou otázku týkající se vyjmenování sousedů USA. Výše uvedená nyní severoamerická území tedy jednoznačně byla „uloupena“ suverénnímu Mexiku. To Krym od roku 1783, kdy ho získala na Turecku Kateřina Veliká, patřil k Rusku. Až kovaný stalinista, jenž si udělal jméno u Stalingradu tím, že sestavil oddíly, jež střílely své téměř neozbrojené kolegy, pokud jen trošičku zaváhali a nevydrželi do chvíle, kdy padl jejich kamarád, jenž vlastnil pušku; politicky pak onen geroj v SSSR vyrostl kritikou svého tatíčka Stalina, tento těžký „origoš“ Nikita Sergejevič Chruščov během své vlády v roce 1954 daroval Ukrajině poloostrov Krym při příležitosti 300 let od připojení Ukrajiny k Ruskému impériu.

Kdo za to může?

A najednou jest na Ukrajině problém jak „sviňa“. Nepokrytě a zběsile se válčí. Kdo za to může? Máme několik možných spouštěčů: Jednak: V. Putin a RF. Druhak: Vůdcové jihovýchodních Rusů žijících na Ukrajině. A za třetí, čili třeťak: EU a NATO, což obojí se rovná USA. Nemaje právnického vzdělání, nehodlám hledat odpověď v otázkách cui bono?, komu to prospívá?, komu je to dobré?, či cui prodest?, v čí je to prospěch?. Intuitivně cítím, že odpovědi na zmíněné otázky nejsou absolutně totožné. Proto se zeptejme jinak: Kdo válku na jihovýchodě Ukrajiny vyvolal s tím, že na ní „vydělá“? Jako prvního jsem uvedl prezidenta RF.

Osobně si myslím, že nahlížeje k výše uvedeným důvodům, tj. Ukrajina v NATO a Krym námořní základnou NATO = USA, prezident Putin anexi Krymu považoval za absolutní nezbytnost pro bezpečnost RF. Vzhledem k jeho nepopíratelné inteligenci bryskně odmítám i sebemenší náznak toho, že by stál za vzniklým konfliktem na jihovýchodě Ukrajiny. Namítne někdo, že ke Krymu nutná pozemní cesta, a k tomu vzbouření Rusové na jihovýchodě Ukrajiny žádoucí. Od Ruska na východě odděluje Krym necelých pět kilometrů široký Kerčský průliv. Z ruské strany se už několikrát objevily plány průliv přemostit. Velký loďařský závod Zaliv ve městě Kerč na Krymském poloostrově se údajně připravuje k získání certifikátu pro plnění prací spojených se stavbou dopravního koridoru přes Kerčský průliv, který spojí Krymský poloostrov s Krasnodarským krajem. Most přes Kerčský průliv o celkové délce 19 km by měl být postaven v letech 2018-2020. Bude zahrnovat čtyřproudovou dálnici a dvoukolejnou železnici. Cena projektu by mohla přesáhnout částku 228 miliard rublů.Totě však nejistá píseň budoucna.

Druzí v pořadí jsou vůdcové tzv. Doněcké a Luhanské lidové republiky. Proruský jihovýchod nelibě nesl pád prezidenta Viktora Fedorovyče Janukovyče. Janukovyč na přelomu listopadu a prosince 2013 odvolal svůj podpis pod avizovanou asociační dohodou s Evropskou unií. Za bernou minci se považuje, že podlehl silnému tlaku Ruska. Něco na tom patrně bude, ale jest třeba vzít v potaz, že si Janukovyč dovedl představit, co bude následovat, navíc se EU nepřetrhla ve finančních nabídkách – a pokud by Rusko utáhlo některé ekonomické kohoutky, Ukrajinu nezachrání ani Pánbůh. Po odvolání podpisu začaly masové demonstrace v západní části Ukrajiny, především v Kyjevě. Janukovyč byl hbitě protiústavně svržen. I vznikla nová vláda, leč většině lidí na východě se nelíbilo, že v nové vládě zasedli zástupci extrémně nacionalistických stran Svoboda a Pravý blok, nová vláda byla líčena ruskými médii jako fašistická, což nedaleko od pravdy, tzv. případ pravdivé pomluvy. Dalším problémem pro protestující bylo, že nová vláda přijala tzv. jazykový zákon, který neumožňoval mluvit na úřadech jinak, než ukrajinsky. Na Ukrajině přitom žije kolem 17 % Rusů a 33 % obyvatel Ukrajiny považuje ruštinu za svůj mateřský jazyk. Stačilo „pouze“ toto, aby vůdcové tzv. proruských separatistů šli do války s ukrajinskou armádou? To jistě ne, ovšem zajisté v koutku široké ruské duše chovali naději, že když bude nejhůře, tak je Veliká země nenechá ve štychu.

Krym jest sice ruský, ale cesta souší k němu pro Velkou zemi zarubaná. Poloostrov je s pevninou spojen Perekopskou šíjí, která je v nejužším místě široká osm kilometrů. Na „pevninskou“ Ukrajinu tak vedou jen dvě silnice. Když získáme Mariupol, Velká země zajásá a hrubě nás odmění! A pic kozu do vazu! Rakety dopadají na ukrajinské jednotky i na Mariupol. Jasný důkaz pro západní propagandu. Jenže: Podle „ministerstva obrany“ Doněcké lidové republiky si ukrajinská armáda 24. ledna 2015 spletla kolonu svého vlastního 18. batalionu 28. mechanizované brigády pohybující se velice blízko k Mariupolu, a v domnění, že patří k ‚separatistům‘, čili k bojovníkům za svobodu DLR, ji zasáhla dělostřelbou z oblasti „Starij Krym“ ležící na západní straně Mariupolu Takže dle tohoto náhledu ukrajinská armáda zasypala dělostřelbou svou vlastní vojenskou kolonu pomocí salvových raketometů „Grad“ a „Uragan.“ Jejich rakety přelétaly přes Mariupol. Některé dopadly na pozice kolony 18. batalionu, některé spadly do obytných čtvrtí Mariupolu, přičemž zabily více než 60 civilistů a zranily více než 100 lidí. Patrně pak za tyhle hrůzy je plně odpovědný Kyjev. Nevím, nebyl jsem tam, a vyznat se v protichůdných argumentech znepřátelených stran nezvládají ani školení politologové, a pokud ano, tak vyjí s těmi, kdo je živí. Pravdu se zřejmě nikdy nedovíme. Leda by se někdo ze zainteresovaných ukecl, jak to učinil americký prezident.

Barack Obama při rozhovoru pro CNN přiznal, že se USA „dobyly předání moci“ na Ukrajině. Jinými slovy, americký vůdce konstatoval, že státní převrat v této zemi, ke kterému došlo v únoru 2014 a který vedl k mimořádně těžkým následkům a četným lidským obětem, proběhl za bezprostředního technického a organizačního úsilí USA. Podle prořeknutí náměstkyně ministra zahraničí USA Victorie Nulandové a konečně i Obamy utratil Washington 5 miliard dolarů od daňových poplatníků na zosnování puče na Ukrajině ke svržení demokraticky zvolené vlády.

Tím se poměrně svižně a přímočaře dostáváme k třetímu možnému spouštěči ukrajinských bojů. Americký politolog Frederick William Engdahl (nar. 1944) je přesvědčen, že Washington sehrál klíčovou úlohu ve změně moci na Ukrajině. Podle jeho názoru americký prezident Barack Obama hluboce lituje, že svými slovy v interview pro televizní kanál CNN fakticky potvrdil fakt amerického vměšování do urovnání politické krize na Ukrajině. Jak se domnívá Engdahl, státní převrat se uskutečnil za podpory amerických žoldáků, vojáků konajících výcvik při NATO a tisíců pracovníků amerických tajných služeb působících na území Ukrajiny.

A co k celé záležitosti prezident RF? Ruský prezident prohlásil, že jeho země čelí snaze zablokovat její rozvoj a zakonzervovat jednopolární svět v čele se Spojenými státy. „Válku, díky Bohu, nemáme. Ale zcela jasně existuje snaha zamezit různými prostředky našemu rozvoji, existuje snaha ‚zmrazit‘ světový pořádek, který vznikl v posledních desetiletích po rozpadu Sovětského svazu, a v jehož čele je jediný nepochybný vůdce, který jím chce zůstat. Chce jím zůstat ve víře, že on může vše a ti druzí mohou jen to, co on jim dovolí a co je v jeho zájmu,“ řekl Vladimír Putin na sjezdu ruských odborářů. Podle jeho slov ale Rusko kvůli tomu nechystá válku

Schizoidní vztah Spojených států k Rusku přímo bije do očí. Na jedné straně neskrývaná snaha dehonestovat Rusko ve všech myslitelných oblastech lidské, tj. civilizační, činnosti. Snaha mocná, výsledek vcelku vágní. In facto: Vanitas vanitatum, tj. marnost nad marnost. Ale v činnosti pokračováno, neboť jenom demokracie á la USA jest funkční a pro lidstvo přijatelná. Kdo by o tom pochyboval, není jenom blb, ale nepřítel jediného možného civilizačního modelu. Nuže rád se do miliardové množiny těch „blbů“ hlásím a řadím.

Nepřiznaný respekt k Rusku

Nicméně, navzdory všemu tomu americkému siláctví vykukuje nad hladinu všech těch protiruských akcí nepřiznávaný, leč nepopíratelný respekt, který se datuje od konce 2. světové války. Severní Amerika projela oběma světovými válkami jako nůž máslem. A převážnou část tohoto másla si namazala na svůj krajíc rozvoje, tj. minimum ztrát, ale olbřímí zisky z rozvoje vlastní ekonomie a poskytnutých půjček.

O tom není sporu. Ani jedna ze dvou zničujících válek se nedotkla svou hrůzností amerického území. Kromě občanské války Jihu proti Severu (Americká občanská válka  (1861–1865), Američané neuznamenali vypalování svých měst a vesnic cizími nájezdníky, krutost dobyvatelů. Vyvražďování indiánů a pobíjení Mexičanů, to byla roztomilá libůstka ostatně dodnes až směšně oslavována.

Do 1. světové války vstoupila Amerika, tj. USA, hýčkající si svůj izolacionismus stylem: „Strýček Sam měl zůstat doma“; až po potopení parníku Lusitania německou ponorkou U-20 v květnu 1915, z 1 200 obětí bylo 128 Američanů, tehdy se náhled změnil. Na jaře roku 1917 americký prezident Woodrow Wilson prosadil vstup USA do války proti Německu. Ale až v roce 1918 se Američané zapojili do bojů v Evropě. Kluci bojovali statečně a jejich nasazení v bojích zřejmě Němce zlomilo.

Až události 2. světové války se dotkly i USA. Ovšem nijak výrazně. Vyhnání Američanů Japonci z Filipín v letech 1941 a 1942 se nepočítá, Filipíny nejsou územím USA. Přímý útok přišel v neděli ráno 7. prosince  1941. Japonský viceadmirál Čúiči Naguma po ledabylém průzkumu poslal ze svých šesti letadlových lodí dvě útočné vlny, čítající celkem 353 letadel, proti základně amerického Tichomořského loďstva v Pearl Harboru na Oahu.. Nachytal sice „Amíky“ na švestkách, v přístavu bylo potopeno nebo poškozeno všech osm bitevních lodí kotvících v přístavu, avšak pouze USS Arizona a USS Oklahoma byly odepsány jako totální ztráta. Dále byly potopeny nebo poškozeny tři křižníky, tři torpédoborce, cílová cvičná loď a minonoska. Byla napadena i letiště na Oahu a zničeno 188 letadel a 155 dalších poškozeno. Celkem přišlo o život 2402 mužů a 1282 jich bylo zraněno. Japonci ztratili 29 letadel a pět miniponorek, 65 námořníků a letců bylo zabito nebo zraněno, jeden japonský námořník byl zajat. Ovšem americké letadlové lodě v Pearl Harboru se nenacházely, ba Japonci nezničili ropné zásobníky na Oahu ani další důležitá zařízení, z jejichž likvidace by se Američané vzpamatovávali mnohem pomaleji. Ale i v případě, že by útok vyšel na 100 %, měli Japonci šanci na úrovni drzého jezevčíka, který uždibl z dobrmanovy misky kousek paštičky. Záhy se to ukázalo. Válku, kterou v Pacifiku Japonci rozpoutali, začali čiperně prohrávat, ač japonští vojáci bojovali až do bodáku, tj. došly-li náboje, nasadily se bodáky a vzhůru do kulometné palby. Odmítali se vzdávat, ale Američané je těžce drtili. V srpnu 1945 byly už v moci japonského císařství jen samotné Japonské ostrovy a značné území v Asii, které zahrnovalo dnešní Koreu, část Číny a Mongolska, což Japonsku nijak nepomohlo, neboť japonské námořnictvo jako bojeschopná síla už neexistovalo, a tak se Japonsko případné invazi nemohlo bránit jinak než na linii vlastního pobřeží. Vylodění amerických sil tak bylo považováno jen za otázku času. Navíc se Sovětský svaz už v únoru 1945 na Jaltě zavázal, že nejpozději do tří měsíců po ukončení bojů v Evropě vstoupí do války proti Japonsku. Sověti byli dědicové carského Ruska více, než si přiznávali a než se zdálo. Šanci získat zpátky území na Dálném východě, ztracené od února 1904 do září 1905 v rusko-japonské válce nešlo propásnout. Dne 8. srpna 1945  Sovětský svaz v souladu se slibem, který dal spojencům, vyhlásil ke dni 9.srpna 1945 Japonsku válku. Koncem července Američané zápalnými pumami likvidovali velká japonská města tak důkladně, že o pár dní později horko těžko vybírali města poškozená málo „ohnivou smrští“ zápalných pum pro otestování účinků nové bomby. Vybrána byla města Hirošima, Kókura, Kjóto a Niigata. Kjóto bylo na poslední chvíli vyškrtnuto na přímluvu znalce a obdivovatele japonské kultury, profesora Reischhauera (1910 – 1990), kvůli velkému počtu památek a starobylých chrámů. Američané přece nejsou barbaři! Načež se na seznamu ocitl velký přístav a průmyslové centrum Nagasaki. A pak přišel 6. srpen, kdy bylo napadeno jediné město, Hirošima, které bylo také z velké části zničeno s velkými škodami na životech, nepřítel použil nějaký nový typ bomby. Následně se  9. srpna 1945 v 11:02 rozsvítilo nad Nagasaki. Spojené státy se slavně zapsaly do dějin prvenstvím v použití jaderných zbraní. Japonci kapitulovali, i když není úplně jasné, zda kapitulaci urychlily nové bomby, nebo vstup Sovětského svazu do války proti císařství.

Nový nepřítel

V té době už bylo více než zřejmé, kdo bude dalším nepřítelem „Západu“. Zajisté Sovětský svaz se svým nechutným přístupem k soukromému vlastnictví, „a tedy ke svobodě“. Američané se cítili býti kingy. Proč nevyřešit ten problém s bolševiky hned? Řešili by, holoubci, řešili, ale bombičky neměli. Do konce roku by sotva tři v akci uvedli. Stačilo by to? Rusko (na Západě běžné, i když nepřesné pojmenování pro Sovětský svaz) sice poničené, leč zlomilo by Rusáky, kdyby se nám podařilo vymazat z mapy Moskvu? Totě nejisté. A navíc mdlo i v tom, zda by se nám to povedlo. A nelze též přehlédnout další reálie. Ač Rusové poslali na východ proti japonské Kwantungské armádě přes milión vojáků a špičku svých vojevůdců, zůstala jim na západě hromada vojáků i techniky.

Ztráta Moskvy by Sověty zajisté ohromila, ale „potomky“ borců, kteří za Napoleonova vpádu své hlavní město raději spálili, než by ho ponechali jako ložument (noclehárnu) pro vetřelce, by tato tragedie spíše zatvrdila, než zlomila, o tom žádná. A už se sovětské tankové armády řítí k břehům Kanálu. Kdo je zastaví? Západ je po 2. světové válce omámen komunismem více, než by si třeba Sir Winston Leonard Spencer-Churchill  myslil.

Komunisté se velmi aktivně zapojili do protifašistického odboje a zvláště ve Francii a Itálii se stali nepřehlédnutelnou politickou silou. Riskovat zrudnutí Západu? Stalin na území, která obsadila, ba přímo osvobodila Rudá armáda, zručně a vcelku přijatelně pro „domorodé“ obyvatelstvo instaloval režim milý sovětskému.

Musíme pár roků počkat! Než se „Rusáci“ zmohou na atomový věk, naše jaderná síla bude neporazitelná a pro SSSR zničující. Do poloviny padesátých let na Západě očekávaná pohoda. Ale Sověti nezaháleli, atomovou bombu otestovali už v r. 1949. A navíc: První jaderná elektrárna, která dodávala proud do sítě, byla zprovozněna v sovětském Obninsku roku 1954.

Než dosti historie, vraťme se do problému. Zde velká zajímavost! K Obamově prokecu ani slůvko. Mlčení! Žádný div. O čem se nemluví, tož to neexistuje, řekl si též jistý kulhavý ministr propagandy: Na špatné zprávy je vždy dost času. Pomlčíme-li o Stalingradu, Paulusova šestá stále bojuje, a kdo ví? Možná ty mužíky do širé Volhy nažene. A když ne? Klídek! Všemocná luftwaffe armádu opatří potřebným a tankové jednotky ji osvobodí. A pokud ne, moudrý „Vůdce“ jmenuje Pauluse maršálem, čímž zaručeno, že „šestá“ bude bojovat až do posledního náboje. A tím si generalfeldmarschall Paulus vystřelí mozek. Šestá vskutku bojovala až do hořkého konce, ač luftwaffe hanebně selhala a generál Manstein se k obklíčeným neprobil, ale generalfeldmarschall Paulus sebevraždu nespáchal a odpochodoval do zajetí. V tomto případku Josefovi Goebbelsovi sázka na mlčení nevyšla, žel v mele o to, kdo spustil Ukrajinu, to zatím funguje. O Williamu Engdahlovi ani ň, tím méně o Obamově prokecnutí. Leč o Putinově proradnosti řeky slov, zpráv a úvah. Ba i nadějí, když prezident Putin na čas „zmizel“. To doufání, že jej skolila mrtvice, či má rakovinu jako jiný protiamerický pacholek jménem Hugo Chávez (28. července 1954 Sabaneta – 5. března 2013 Caracas) venezuelský politik, v letech 1999–2013 prezident Venezuely. A tož tak: Z výroků různých politologů, komentátorů, „politiků“ se dá předvídat, kde se rozjedou nové euromajdany: Vilnius, Riga, Talin. Za pořadí neručím!

Krvavý ukrajinský vřed, sice jakože léčen, ale stále rudě mokvající, bublá nadále k potěše válečných štváčů, jichž kopy na obou stranách. Víc už k problému nedokážu říci, pojďme tedy raději k aneb.

Vstanou noví Marxové?

Lidskou historii pokrývá mrazivá mlha, jež potměšile praví, že motorem lidské civilizace jest soukromé vlastnictví a palivem do něj vykořisťování člověka člověkem. Dobře, dobře, aby to neznělo tak marxisticky, řeknu rovnou: „okrádání člověka člověkem“. Obojí nicméně evokuje nikoli libá substantiva ala sobectví, lakota, bezohlednost, nerovnost atd. Prakticky hned, jak začali „obyčejní“ frflat, že musí platit za užívání pozemku, který ještě včera patřil všem, přispěchali rozpačitým náčelníkům ku pomoci šamani, žreci a další náboženští potvorové. Obzvláště když libé okrádání jedince neúprosně převedeno též na rody, tlupy, kmeny a národy. Náboženství nadšeně rezignovalo na svou „vědeckou“ funkci, již dosud plnilo, neboť, co jsou hromy a blesky? Přifaříme jim boha, a vše jasno: Hřmí a blesky mlátí všude kolem? Thor, Perun, případně Zeus se zlobí! Neváhej, smrtelníku, a přikvač s obětinami. Vonný kouř bohy naladí milostivě, maso pak povzbudí tvoje kněží. Už polyteističtí bohové slavnostně schvalovali hromadění bohatství a chudobu živě přisuzovali lenosti chudých. I monoteistická náboženství jakmile církve ustavila, chutě horovala pro bohatství a jeho hromadění. Korán suše konstatuje, že bohatí a chudí jsou tu, byli tu a budou tady. Křesťanství ohánějící se milostí boží záhy přehlédlo „slova boží“ z evangelií, jež sama církev schválila, třeba v EV. S. Marka: 10, 23. A pohleděv vůkol Ježíš, dí učedlníkům svým: Aj jak nesnadně ti, jenž statky mají, vejdou do království Božího, totéž Mat. 19, 23. Luk. 18, 24. O kousek dál v Markovi ono slavné: Kap. 10, 25. Snáze jest velbloudu skrze jehelní ucho projíti, nežli bohatému vjíti do království Božího.

(In Biblí Svatá – podle původního vydání Kralického z let 1579 – 1593, v Kutné hoře, Česká biblická práce, Léta Páně 1940.)

Když život církve bez bohatých jest mdlý a skromný. A chudí? I na ně katolíky myšleno. Jsou tady, bohatí mohou přispět na sbírky pro chudé, čímž posunou se k nebi, a pokud správu nad sbírkami svěří církvi, už tam vlastně jsou. Kluci černozadniční se vyznali: k peklu a nebi přifařili očistec, z něhož další zisky: utrpení v očistci, do něhož musí všichni, vyjma vyvolených či předurčených, kteří rovnou v nebe, pročež každému, kdo na to má, doporučeno, aby si předplatil mše, jež konáním po jeho smrti zkrátí vkladatelův pobyt v mocně nepříjemném očistci. Zajisté mohutné předplatné znamená pobyt krátký, proto vládcové a bohatci nešetří financemi.

K adoraci typu, že nadstandardní péče pro bohaté je vysoce morální, připojila se snaživě hanebná inteligence už od starověku až po MUDr pana Pafka v naší současnosti. Filozofové a myslitelé z hanebné inteligence přirozeně jali se nulovat výrazy sobectví, lakota, bezohlednost, zlodějna, nelidskost, atd. pojmy ušlechtilejšími: cílevědomost, sebereflexe, ba i egoismus. Prostě a jednoduše: ať si jakýsi Hoff říká, co chce, soukromé vlastnictví hnalo lidskou civilizaci vpřed. A vytvořilo bohulibé společenské systémy: otrokářský řád, feudální a top všeho vykořisťování lidství, tj. kapitalismus.

Otázka zní: „Má lidstvo jinou alternativu?“

Jedna vyjádřena verši Jana Wericha, tj. „když všichni všechněm všechno dáme, pak všichni dohromady budeme mít moc“. Za přesnost neručím, a proto se omlouvám. V době, kdy píseň vznikla, už tato alternativa fungovala. Nedá se říci, že úplně špatně, ale k dokonalosti jí chyběla právě metodika využití onoho problematického egoismu, což se vymstilo. Nežli se s ním popasovat, tak ho raději kompletně potlačit.

Svět volá po Marxovi 21. století! Snad se objeví… Snad! Přeji to svým potomkům a jejich kompatriotům, já už u toho nebudu.

Summa summarum

Když se tak dívám kolem, musím konstatovat, a manželka se mnou souhlasí, že jsme měli štěstí, ježto jsme svůj aktivní věk prožili v náruči socialismu. Vím, že si leckdo odplivne, ale dlabu na něho. Nehodlám porovnávat pro a proti, poněvadž se jednoznačného výsledku nedoberu.

Pročež k meritu aneb: Válčilo se, válčí se a válčit se bude. Muži a záhy i ženy, děti a stařešinové umírali houfně za vlast, za národ, za ambice svých vůdců, za víru. Válečné hrůzy tančily se všemi danse macabre tím efektivnější, čím byly zbraně dokonalejší.

Až mužové ročníků pozdních třicátých let 20. století byli „obráni“ o čest vrhnout se napumpováni levnou a silnou kořalkou za řevu hurá do kulometné, minometné a dělostřelecké palby. Ti nejšťastnější by ještě s radostí uznamenali měkkou nálož v kalhotách, hlavně že žijí a mají ruce a nohy. Po druhé Velké válce vykrystalizovaly dvě supervelmoci vyzbrojeny natolik ničivými zbraněmi, že raději uznaly svou ideologickou rozdílnost jako realitu, kterou obtížně zbraněmi změnit. Pravda, sem tam se otestovaly: Korea, Vietnam, tzv. raketová krize, ostatně vyvolaná rozmístěním amerických raket v Turecku. Sledovaly se natolik, že strategické letouny nosily pumy, které nebyly aktivovány. Jen tak se stalo, že netěsnící pumovnice the American Air Force, jež spustily 11. března 1958 pumu na městečko Mars Bluff v Jižní Karolíně a 24. ledna 1961 na Goldsboro v Severní Karolíně, nemusily se rdít studem. Nepochybuji o tom, že podobné potíže měla i strana protivná.

Důležité však bylo, že podezřelé formace na obrazovkách radarů vyhodnoceny na obou stranách jako hejna migrujících ptáků, případně meteorologické anomálie. Síly byly natolik vyrovnané, možnost spuštění války mnohonásobně jištěna na obou stranách, zřízena červená linka mezi hlavními stany. Svět přežil díky existenci dvou supervelmocí, o tom žádná.

Nyní situace daleko vážnější. Marná sláva, USA supervelmocí zůstaly a Rusko se velmocí cítí, a odmítá americký náhled na svět. Jaderné zbraně ovšem zůstaly a stát se může cokoli. Bude-li Rusko supervelmocí, svět opět získá klidný spánek.