Jeďte do Prákšitu

Pokud se chcete turisticky skvěle pobavit, nejezděte do Zimbabwe, ale do Prákšitu. Vypadnou vám zaručeně oči z důlků! Za ten zkomolený výraz se omlouvám. Nevím, co znamená, a také nevím od koho původně pochází. Možná od Brňáků? Bůhví. Pochytila jsem jej od skupinky anglicky mluvících cizinců na jedné hlavní zastávce MHD při své nedávné návštěvě Prahy.

Byli mladí, veselí, trochu hluční a vulgární. Byli rozjaření alkoholem. Smáli se a vykřikovali nějaké výrazy jako: basšit, strítšit, hotelšit, tiketšit, metrošit, exitšit, taxišt, infošit, fakšit, dokšit, sešit a podobné. Vymysleli si nějakou legrační hru. Čertví, jaká byla její pravidla, a co ty jejich výrazy znamenaly. Ke všem výrazům přidávali tu protivnou koncovku, která v nich budila nepříčetný smích.

Měla jsem tam nějaké vyřizování s pozůstalostí, a tak jsem měla smůlu. Nikoliv s tím dědictvím, to se samo sebou hodí, abych se měla ještě lépe, než se dosud přepychově mám, ale s tím vyřizováním a s tím, že jsem musela navštívit domovinu.

Již jenom letiště stojí za to. Místo nejapného názvu se mělo raději investovat do lepší možnosti orientace v halách a venku do většího prostoru pro provoz aut a MDH. Čech se tam nevyzná, natož cizinec. Ale to je jistě účelem, každého v Praze naštvat, a ještě více jej odrat. Když jsem v tom nepřehledném zmatku hledala, kudy se dostat ven z letiště na zastávku autobusu, přemýšlela jsem, že bych pro letiště zakoupila několik obrovských hodin. Ale pak mi došlo, že jejich nedostatek je jistě záměrný.

Do Prahy jezděte jen kvůli zábavě a poznání. Jinak přijdete o nervy. V Praze nesmíte nikam chvátat. Musíte jenom nenápadně pozorovat. Pokud se někde zastavíte, dejte si pozor, abyste nepřekáželi, jinak vás smetou fanatické davy bezradných turistů. Doklady, karty, peníze, mobil a jiné důležité věci mějte bezpečně při těle. Snadno se tam ztrácejí, a nikdo zaboha neví proč a jak. Vaše radost z pobytu a poznávání by se tím nepříjemně zakalila.

Marně jsem hledala u letiště zastávku autobusu Českých drah. A tak jsem jela na hlavní nádraží městským autobusem a pak metrem dále. Jet taxíkem jsem měla jakési obavy. Minulá zkušenost s vulgárním řidičem mi stačila. Pokud mluvíte česky, tak nadšený zájem o vás nejeví. Avšak když mluvíte cizím jazykem, tak vás rádi okradou. Ale to je jenom pomluva, které nevěřte. Získat jízdenku MHD z automatu se mi podařilo na třetí pokus. Mezitím mi ujely dva autobusy.

Pokud nemáte hodně peněz, tak do Prahy rozhodně nejezděte. Policie se nelekejte. Pomáhá a chrání, ale bůhvíkoho. Na pražský integrovaný dopravní systém nevěřte. Jak jsem pochytila u nástupní zastávky autobusu, tuzemci jej spolu se vším nazývají pražským integrovaným bordelem. Jistě neprávem. Věřím, že musel být co do počtu obyvatel země a hlavního města tím nejdražším na světě. A nějak nefunguje. Pokud však chcete zažít nečekaná dobrodružství s tím, abyste nevěděli kam, jak a kdy vůbec jedete a přijedete, hojně jej využívejte. Na taxikáře pozor. Jsou to někdy opravdu prazvláštní lidé.

Učinila jsem před cestou závažnou chybu. Měla jsem několik hodin studovat na internetu všechny informace na stránkách letiště a toho pražského integrovaného. Nebo se ihned při příletu vydatně posilnit tuzemským. Utěšilo mne, že v praxi by tomu všechno bylo stejně úplně jinak než při tom gůglování.

Pak jsem konečně jela metrem. Pokud vám tam začne nějaký cestující bez bot a ve špinavých a roztrhaných ponožkách zpívat anglicky české koledy, nijak se nelekněte. Dávejte pozor, aby vám nenadýchal do obličeje zápach a mikroby z hnilobných úst. Je to posel pražského záhrobí. Na nalezení správného východu z metra si vyhraďte deset minut. Je velmi obtížné rozeznat místní pracující občany, zvláště pak důchodce, od bezdomovců a naopak. Všichni vypadají jak žebráci. Občas se k vám přimotá nějaké individuum, které vám nabízí poznat pravdu. Tu poznáte snadno sami. Od toho jste přece v Praze.

Konečně jsem, vyčerpaná a se značným zpožděním, dorazila na místo určení. Úředně se mi jednalo celkem dobře. Pořád u nás platí, že když máte hluboký výstřih, krátké sukně a pěkné nohy, tím lépe a vstřícněji probíhají všechna jednání. Nesmíte ovšem narazit na starší, trochu plešatou, zapšklou a obtloustlou osobu původně ženského pohlaví, která je plná nenávisti a závisti nad svým mizerným osudem. Ale ani pak není situace úplně ztracená, pokud má za šéfa muže. Češi již nejsou zvyklí na hezké ženy, a tak jim mimořádný pohled na pohlednou osobu druhého pohlaví snadno zatemní mozek. Kde jsou ty doby, kdy Čechům nezáviděli prohnané politiky, ale krásné ženy.

Napřed mi z toho všeho tekly nervy. Byla jsem rozčilená a zlostná. Litovala jsem místní občany, že musí podobné integrované potíže zažívat každý den, ale když jsem viděla jejich šedivé a duchem nepřítomné obličeje, pochopila jsem, že si na ten špinavý záhrobní marast již dávno zvykli. Sama jsem si zvyknout nemohla – na ten všudypřítomný úžasný nepořádek, odpadky, nedopalky, mastnou špínu, plivance, zvratky, výkaly a jiný hnus. Všude byly samé nedostatky a překážky. Nic nefungovalo. O vše jsem zakopávala, do všeho narážela. Všechno bylo v cestě. A to nemluvím o tom, co jsem si pěkného našlápla na chodníku. Ještěže poblíž byla značková prodejna luxusní obuvi. Tak jsem boty špinavé od psince zahodila a koupila si krásné nové. No, vlastně jsem byla spokojená. Měla jsem nové krásné lodičky na vysokém podpatku, přitom do té doby jsem neměla žádný důvod ony týden staré boty vyhodit.

Nebojte se, nejsem rozmařilá. Šetřit se naučíte u bohatých jedinců. Nestraním se obyčejných lidí. Ráda mezi ně chodím, a například používám jako ve výše uvedeném případě stejné dopravní prostředky. Ale o sebe dbám. Šaty dělají člověka. Pouze mne v tom autobuse, metru a na chodnících zarazilo, jak jsou místní občané zanedbaní, tlustí, nemotorní. Jak se staly české ženy ošklivé, tlusté a jak mají tlusté a křivé nohy. Ale ve vyspělých demokraciích tomu s tím otřesným  tělesným  zjevem jinak není. Stáváme se aspoň v tomto světovými.

Místí lidé na chodníku se motali jak v nějakém kómatu. Zřejmě jim ještě nikdo nevysvětlil, že nemají stát a důležitě pokuřovat v úzkých profilech průchodů, vchodech a východech. Novinka, že z dopravního prostředku, budovy nebo výtahu se napřed vystupuje a pak nastupuje a do něj vstupuje, ještě do Čech nepronikla.

Zato menší výlet autem po Čechách je nezapomenutelný. Němci pochopili nutnost dálničního systému již na začátku minulého století. K nám to poznání nedošlo ani o sto let později. A to nemluvím o tom, že 2. světová válka u nás ještě neskončila. Všude, kam se pohnete, jsou na silnicích a ulicích výkopy, zákopy a zátarasy. Na výlet vzdálený deset kilometrů počítejte minimálně padesát kilometrů navíc, které ztratíte na objížďkách. Pokud tam ovšem vůbec nějaké objížďky budou. Nepříčetná obliba Čechů v úžasném množství zbytečných kruhových objezdů je naprosto šokující. Nevíte, zda se máte smát nebo plakat. Pozor. Občas na nich stojí a couvají auta. V hustém provozu je zcela normální zastavené auto s telefonujícím řidičkou. A nemusí to být vždy blondýna!

Pokud navštívíte nějakou normální restauraci, konzumaci jídla a nápojů pouze předstírejte. Vystavili byste se značnému riziku chorob a zažívacích potíží. Pohled na to, co vám předkládají k jídlu, je však úžasný. Nezapomeňte si zakoupené menu pečlivě vyfotit a poslat přátelům po sociálních sítích. Cen se nelekejte, na množství peněz nehleďte. Zadním vchodem neodcházejte. Toaletní potřebu vykonávejte zásadně jen ve svém hotelu. Preferujte standardní nadnárodní hotel. Veřejné záchody v Praze nehledejte.

Nikdy jsem nedokázala pochopit, proč turisté do Prahy stále jezdí. Vždyť už se muselo dávno všude rozkřiknout, jak to tam vypadá a jak to tam chodí? Pak mi to došlo. Právě proto, co místní nemohou pochopit, tam jezdí, Objasnila mi to ta veselá skupinka, kterou jsem zmínila na začátku. Cizinci nerozumí česky, nerozumí Čechám a ani Čechům. Jeďte určitě do Prahy! Musíte ten jarmark, kaleidoskop, panoptikum  a zoufalost rozhodně vidět!