Ještě ke státním vyznamenáním

Reklama


Nejprve několik poznámek k Bradymu: Přečetl jsem si s ním rozhovor a musím konstatovat, že je to sympatický a rozumný stařík, který navíc ze všech aktérů „kauzy Brady“ působí zdaleka nejpříčetněji, a nevidím jediný důvod, proč jej neocenit. Zároveň ale pořád nevidím jediný důvod, proč ocenit zrovna jeho, nějaké to „extra“, čím by se jeho příběh lišil od příběhů jiných koncentráčníků, kteří státní vyznamenání ještě nedostali. Také bych, vzhledem k tomu, že mu z vlastní rodiny mnoho nezbylo, nebyl tak přísný na to, jestli je či není pokrevním strýcem Hermana. Bazírovat na příbuzenství podle krve zavání Norimberskými zákony. Když chce mít Hermana za synovce, ať si ho s pánem bohem má (mezi námi, žádná výhra to jistě nebude).

Co jsem chtěl ale říct hlavně (a možná to nakonec bude kratší), je poznámka k seznamu vyznamenaných. Podle mne v něm příliš velký díl připadá na vyznamenání in memoriam. Ti ocenění si ho si jistě zaslouží, ale proč žít pořád v minulosti? Proč neocenit – třeba i nějakým novým řádem či vyznamenáním – živé? Byl by to způsob, jak dát najevo, jaké činy a postoje od občanů stát očekává v současnosti. V dobrém i zlém. Uvědomuji si, že by s tím byly spojeny mnohé kontroverze, ostatně i v tom letošním seznamu je několik sporných jmen (ve kterém ale nebylo), ale to riziko je, myslím, nutné. Pro udělení státního vyznamenání by mělo být potřeba něco víc, než být ve správný čas na správném místě, jako třeba v roce 1953 v Jáchymově nebo v roce 1941 v Terezíně. Státní vyznamenání by mělo být za to, co občan udělal pro jiné, ne za to, co jemu udělali jiní.

Převzato z blogu Tribun

Přejít do diskuze k článku 16 komentářů