Kam zmizelo naše zlato?

Velké americké a anglické banky se chovají jako podvodníci

Bank of England odpověděl zamítavě na žádost prezidenta Venezuely Nicholase Madura, aby jeho zemi vrátil 15 tun venezuelského zlata, uloženého v britské centrální bance. Informoval o tom deník „The Times“, s odvoláním na vlastní zdroje. Britská oficiální místa se přitom odvolala na nezbytnost provedení jakési procedury k zamezení praní špinavých peněz. Britské úřady údajně požadovaly vysvětlení, k jakým účelům budou utraceny peníze získané prodejem zlatých slitků v hodnotě zhruba 550 mil. USD.

„Bank of England,“ píše deník, „je znepokojena tím, že pan Maduro prodá zlato a využije získané prostředky pro vlastní potřeby.“ A to přestože je zřejmé, že hlava státu nic takového se zlatými rezervami prostě provést nemůže, i kdyby nakrásně chtěla.

O pokusech Venezuely o repatriaci zlatých rezerv jako první informovala agentura Reuters. Podle jejích zdrojů, argumentoval prezident svoji žádost obavami, že nakonec zlato jeho země padne pod mezinárodní sankce. Venezuela, jejíž hospodářství prožívá vážnou krizi a hyperinflaci, je už odstřižena od mezinárodních trhů a její oficiální představitelé jsou pod sankcemi USA a EU. V minulých dnech sankce prodloužila Trumpova administrativa, a po ní i EU.

Nátlak USA a Západu na Venezuelu začal už v roce 1998, kdy v této, na ropu bohaté zemi, přišel k moci Hugo Chavéz. Ten vyhlásil cestu nezávislosti a hodil tak rukavici diktátu Washingtonu. V roce 2013, po jeho smrti, v jeho politice ve funkci prezidenta pokračoval Nicholas Maduro. Nicméně pod údery sankcí a proti neposlušné zemi vyhlášené hospodářské válce, se ve Venezuele vyhrotila hospodářská krize, stoupl státní dluh a zhoršila se situace obyvatelstva.

Země nutně potřebuje prostředky k řešení běžných problémů a k tomu potřebuje prostředky zlatých rezerv. Nicméně, Londýn Caracasu zlato nevrací, a uchýlil se prakticky ke „zlatému vydírání“.

Blbce udělali už i z jiných

Případ, kdy si západní banky bezostyšně přivlastňují zlato jiných států není ani zdaleka nový. Krátce před vypuknutím 2. světové války francouzská vláda vyvezla z obavy před vpádem německých vojsk podstatnou část zlatých rezerv své země do USA. Po válce ale Američané začaly proces vrácení protahovat. Tehdy rozhodný prezident De Gaulle shromáždil v roce 1965 všechny papírové dolary – půldruhé miliardy v hotovosti – a předložil je americkému prezidentu L.Johnsonovi k výměně podle oficiálního kurzu 35 dolarů za unci zlata. Ale to hlavní: Paříž trvala na tom, že jí náležející zlaté slitky nebudou uloženy v podzemí Federální banky v New Yorku, ale vrátí se do Francie.

Před několika lety se pokusily Německo a Holandsko o navrácení svých zlatých rezerv. Německé zlaté rezervy – celkem 3.400 tun, což je v tržní hodnotě cca 140 mld. euro, byly druhé na světě hned po USA. Všechno to zlato, oficiálně získané na burzách New Yorku a Londýna, tam bylo ponecháno ke „spolehlivému uložení“. Ukázalo se, že zhruba 45 % zlatých rezerv Německa (cca 1.500 tun drahého kovu) bylo uloženo ve FED*) USA, dalších 450 tun – ve Velké Británii. Když přede dvěma lety poslanci Bundestagu spočítali, kolik zlata se nachází přímo v Německu, napočítali jen něco přes 1.000 tun.

Následoval bouřlivý skandál. „Může být považována za suverénní země jejíž dvě třetiny zlatých rezerv se nalézá za hranicemi?,“ ptali se němečtí poslanci kancléřky Merkelové. Zlato se jim ovšem vrátit nepodařilo.

Někteří právě tím vysvětlují záhadnou pokoru Berlína vůči Washingtonu, který praktikuje svoje „zlaté vydírání“.

A kde je zlato Ruska?

V srpnu 1914 bylo Ruské impérium v pozici světové jedničky – jeho zlaté rezervy činily 1 mld. a 695 mil. rublů, což odpovídalo 1.131 tunám zlata. Během války však muselo Rusko zlatem garantovat Anglii návrat poskytnutých válečných úvěrů. Po válce byly zlaté rezervy Ruska ceněny na 1 mld a 101 mil.rublů. V říjnu 1918 byla jeho velká část (505 tun) zabrána armádou admirála Kolčaka. Mimochodem, za dobu, kdy měl Kolčak zlato k dispozici, se jeho množství snížilo o 182 tun a jeho zmizení je dodnes záhadou.

V roce 1918, v souvislosti s podpisem Brest-litevské mírové smlouvy odeslala Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR) do Německa 98 tun zlata. Potom bylo za fantastickou cenu koupeno v Anglii a Švýcarsku 60 parních lokomotiv. Rusko tehdy přišly na řádově 200 tun zlata(!).

Jak píše historik a spisovatel Arsen Martinosjan, ve stejné době otevřeli Leninovi spolupracovníci účty s – na tehdejší dobu naprosto neuvěřitelnými sumami. Na jméno Dzeržinského**) byl uložen vklad ve výši 85 mil. švýc. franků, na jméno Lenina – 75 mil., na jméno Trockého – 90 mil. švýcarských franků. Všechny tyto vklady se uskutečnily během zahraniční cesty F.Dzeržinského, které doprovázel osobní zástupce Jakova Sverdlova, jménem Avanesov.

Po Leninově smrti až do své smrti prováděl Stalin operaci „Kříž“, zaměřenou na prostředky ukradené Rusku „plamennými leninovci“. Mnohé se mu podařilo vrátit, ale mnohé přece jen zmizelo v zahraničí.

K roku 1923 představovaly zlaté rezervy pouhých 400 tun, a dále klesaly až na 150 tun v roce 1928. Nicméně, za Stalina se prudce rozvíjela těžba tohoto drahého kovu, díky čemuž dosáhly zlaté rezervy SSSR už 2.800 tun (2. místo na světě).

Díky tomu byl SSSR schopen ve 2.světové válce zaplatit USA válečné dodávky, a měl prostředky na obnovu po válečných ztrátách. V důsledku vlády Chruščova, Brežněva a Gorbačova se rezervy skoro vyčerpaly – k roku 1991 na pouhých 290 tun a dále klesaly. Teprve za Putinova vládnutí začalo opětovné hromadění zlatých rezerv. Jen v roce 2017 RF zvýšila svoje zásoby o 224 tun zlata a zaujalo 5. místo na světě. V tomto trendu Rusko pokračuje.

Část zlata se nicméně nachází nadále za oceánem. Jeho část USA prostě ukradly. Podle propočtů historika akad. Sirotkina, jen mezi lety 1915 až 1917 poslala carská vláda do USA několik dodávek zlata jako zálohu na nákup zbraní a střeliva. Ovšem ani zbraně, ani střelivo Rusku nedošly.

Před několika lety se poslanci Státní dumy RF zaměřili na vrácení starých dluhů – především z USA. Byla vytvořena mezinárodní expertní rada pro zahraniční ruské zlato, nemovitosti a carské dluhy, a později sestavili ve Státní dumě komisi.

Podle Sirotkinova vyjádření však byla činnost těchto struktur uměle brzděna. Výsledek zatím žádný a carské zlato nám nikdo vracet nemíní.

Plakaly penízky, plakaly?

Nejen to, v masmédiích se objevila informace, že USA nevrací „zlaté dluhy“ dalším zemím z toho důvodu, že to zlato už zkrátka nemají! Americký FED se – podle vyjádření docenta financí a bankovnictví Ruské akademie národního hospodářství V. Jakimina – už dávno rozloučil s německým zlatem a použil ho na své bankovní operace.

Podobného názoru je jeden z prvních ruských milionářů German Sterligov: „Zlaté rezervy z území USA odvezli už dávno, včetně německých. Skuteční páni světa zabrali skoro veškeré zlaté rezervy lidstva. A ve Fort-Knoxu byly uloženy i zlaté rezervy satelitních zemí USA.“

Přiznávají to dokonce i někteří experti v USA samých. Bývalý pomocník pro ekonomickou politiku ministra financí USA za vlády Ronalda Reagana, Paul Craigh Roberts nedávno prohlásil: „Nikdo ze zemí, které si v Americe uložily svoje zlato, ho zpátky nedostane. Na světovém trhu s drahými kovy už dávno mají podezření, že banky na příkaz FED použily všechny disponibilní rezervy ke snížení cen zlata v posledních několika letech.“

Poté, co USA utratily svoje zlato, začaly rozprodávat i to, co u nich měli uloženo jiní. „Podle mého názoru byla podstatná část zlatých rezerv vyčerpána kolem roku 2011. Domnívám se, že dnes americká vláda už žádné zlato nemá.“

Jak podrazili Číňany

Tuto neuvěřitelnou skutečnost může potvrdit záležitost s tzv. čínským wolframovým zlatem. V říjnu 2009 americké ministerstvo financí odeslalo do Číny dodávku zlata v 5.600 slitcích po 400 uncích. Najednou ale – poprvé v historii – Číňané uložili expertům prověrku slitků. No, a vypukl skandál, protože se slitky ukázaly být falešnými!<

Ukázalo se, že slitky byly vyrobeny z wolframu, pokrytého tenounkou vrstvou zlata. Registrační čísla partie slitků ukazovaly na to, že falzifikáty přišly z FED USA v době, kdy byl prezidentem Bill Clinton. Experti škodu způsobenou tzv. Clintonovou aférou ocenili na 600 mld. USD.

Ale, co když, jak se domnívají někteří experti, žádná aféra nebyla? A záměna zlata wolframem byla jen vynuceným opatřením, které mělo zakrýt bankrot USA? Že to tak mohlo být právě tak, potvrzuje nedávná návštěva amerického ministra financí ve Fort-Knox. Ten údajně zkontroloval státní zlaté zásoby, oficiálně považované za největší na světě, za pouhý jeden den! Podle výkazů tam mělo být přes 8.000 tun v hodnotě více než 332 mld. USD. Není tedy jasné, jak mohl jeho existenci zkontrolovat v tak krátké době…

Podle tvrzení burzovních makléřů obchoduje Washington drahými kovy jen na papíře nebo elektronicky a kupující dostává jen potvrzení, že získal určité množství zlata. Slitky do rukou nikdo nedá a dávno je vůbec nikdo neviděl.

Kde je ale tedy všechno to zlato? A není nakonec nynější „zlaté vydírání“ USA a Anglie ve skutečnosti bluf?

*) FED – Federální rezervní systém – plní roli centrální banky USA (založen Zákonem o federálních rezervách v prosinci 1913

**) Felix Edmundovič Dzeržinskij (1877-1926) – zakladatel a dlouholetý šéf ruských/sovětských bezpečnostních složek, od r. 1924 ministr dopravy SSSR;
Lev Davidovič Trockij – vl. Jménem Bronštejn (1879-1940) – významný, nicméně velmi kontroverzní ruský a sovětský polit.činitel, vůdce významné opozice uvnitř komunistické strany, poté, co byl koncem 20.let usvědčen z rozsáhlé korupce, byl v roce 1929 vypovězen ze země (teprve poté, co vrátil státu 1 miliardu usd, uloženou na jeho účtech v USA). Byl zabit v Mexiku atentátníkem (pomocí horolezeckého cepínu);
Jakov Michajlovič Sverdlov (1885-1919) – ruský politický činitel, spoluautor systému sovětské státní moci v místech i v centru RF, částí politiků i historiků je obviňován z účasti na popravě carské rodiny v r.1918 – ovšem skutečnost, že ho obvinil L.Trockij, jakož současné výzkumy, tuto verzi zpochybňují;
Varlam Alexandrovič Avanesov – vl. Jménem Martirosjan (1884-1930) – sovět. státní činitel;

Zdroj:  Informačně-analytická publikace Fondu historické perspektivy RF vydávaná od 21.září roku 2004.

Překlad: st.hroch 181111