Kde žiješ, občane?

Jak je všeobecně známo, občan se nikdy nemůže nijak objektivně dozvědět, kde vlastně žije. Musí jej o tom informovat druzí – rodiče, vychovatelé, učitelé, vědci, politici, odborníci a především média.

Osobní názory občanovy jsou tzv. subjektivní, a proto jsou všeobecně pokládány za nepravdivé. Vždyť nám jde všem o pravdu a o nic jiného, než o pravdu! Jsme slušní občané. Nikdo z nás neřekne druhému, že jej klame, podvádí a obelhává. Komunikace by tak ztratila smysl.

Všichni se zbláznili do objektivity. Dle takového přesvědčení není pravdivějších informací, nežli těch, které jsou objektivní. Kvůli objektivitě máme nezávislá média, soudy, úřady, výběrová média a také závislé mozky. A také poslušné a závislé občany (otroky).

Lord Palmerston pravil: „Chcete-li být zpraven o nějaké zemi naprosto mylně, vyptejte se na ni někoho, kdo tam strávil třicet let a mluví jejím jazykem jak domorodec.“ Člověk obvykle nevnímá prostředí, ve kterém žije. Je na něj zvyklý. Připadá mu normální. A vše, co se této normalitě vymyká, se mu jeví jako nenormální. Je-li člověk oklamaný nebo hloupý, je na to zvyklý. A jiní, kteří tací nejsou, mu připadají hloupými a pomýlenými.

Teprve když tuzemský občan například vycestuje do ciziny, tak pak možná zjistí, že je něco shnilého ve státě Dánském. A možná i u něho samotného. Pokud by subjektivně přímo introspekcí zjišťoval, kde žije a kdo je, jeho prostředí jej eliminuje jako pošetilce, hlupáka nebo i blázna. Také jste si všimli, že všechno musí být viděno zvenku čili objektivně, jinak to není prý z principu správné a vědecké?

O všem vás musí zpravit druzí. Je jisté, že jejich zpravodajství bude zaujaté a podané v jejich prospěch. Když se to neproflákne, obvykle to nikomu nevadí. Většinou přece každý podává informace druhému tak, aby si neublížil a měl z toho svůj prospěch. Svět chce být klamán. Pravda se nesmí říkat do očí. Ani vlastním dětem.

Chcete-li žít a zemřít v blahé nevědomosti, musíte se izolovat od společnosti, zejména od médií. Chcete-li žít a zemřít v nešťastné vědomosti, sledujte média. Jak se často říká, optimismus je nedostatkem informací. Chcete-li žít jako poustevníci, neutíkejte do Himalájí. Je tam spousta turistů, horolezců, primátů i primátorů. Yetti raději zmizel. Nejlepší místo, kdy můžete vychutnat samotu a opuštěnost, jsou zalidněná města plná aut či vylidněné vesnice – sídliště a obce plné televizních diváků a uživatelů IT.

Jistý reportér (Julius Fučík (napsal v roce 1936: „Ukaž mi noviny své země a já ti povím, v jaké situaci tvá země je.“ A dále ještě dodal: „Noviny formulují skutečnost, ve které jejich čtenář žije. Noviny formují jeho názory o ní. Noviny rozšiřují v mase občanů svoje oceňování lidí i událostí. Noviny vychovávají.“

Správní demokraté se dnes ovšem od výchovy občanů zásadně distancují. Nejsou přece jako ti zlí komunisté. A navíc, vždyť chtějí občany zneužívat a využívat. Jinak by se ekonomický růst zastavil. A tak nás média dnes, stejně jako ve zmíněném roce 1936, přičinlivě informují. Ale jak?

„Vrah zezadu, vrah zepředu, vrah z profilu, vrah, když byl ještě školákem, vrah a jeho dědeček – hle hrdina, kterého večerníky v Československu nalézají! Život žádného ze svých spoluobčanů neznají obyvatelé tak dokonale jako život toho, který se stal vrahem. A kdyby celý tvůj život byl vyplněn velikou prací, kdybys byl vzorem dobrého člověka a kdybys dával příklad svojí uvědomělostí – aby se lidé z novin dozvěděli, žes vůbec žil, musíš se dát alespoň zavraždit.“

A pak vlastně, že média občany pravdivě a objektivně neinformují, kde žijí! Musíte si ovšem přečíst reportáže přinejmenším sedmdesát osm let staré. A hlavně, nesmíte v té zemi, kde dneska, znamená včera, již vůbec žít a mluvit jejím jazykem… a nejlépe, když ovšem zavraždí. (Použitý materiál: J. Fučík – V zemi milované, nakl. Mír, Praha 1951)