Kdo s koho: Philip Morris kontra Uruguay

Reklama


Jednou z nejdůležitějších částí chystané Transatlantické smlouvy o volném obchodu (TTIP) je možnost globálních obchodních organizací soudit se se státy, které brání jejich soukromému podnikání, a to i v případě, že tyto organizace ohrožují veřejné zdraví.

Praktický příklad, jak rozhodčí soud zasahuje do sporu mezi soukromým obchodním subjektem a státem, lze nalézt v Uruguayi.

V tomto jihoamerickém státu se rozhodli 3. března 2006 zakázat kouření na veřejných místech, reklamu, prodej vícero produktů téže značky, zvýšili daň z cigaret a uzákonili varovný potisk na 80 % plochy každého balení.

Společnost Philip Morris prohlásila, že stát porušil smlouvu o podpoře a ochraně investic se Švýcarskem, kde má své sídlo (Altria Group Inc.). V březnu 2010 podala stížnost rozhodčímu soudu Světové banky a požádala o kompenzaci ve výši 25 milionů dolarů plus náklady na řízení a samozřejmě i na zrušení sporných článků protitabákového zákona. Obě strany sporu jsou na tom co do velikosti zhruba stejně: Philip Morris trží ročně 77 miliard dolarů a HDP Uruguaye činí 50 miliard.

Dvoustranná smlouva o podpoře a ochraně investic mezi Švýcarskem a Uruguayí skutečně stanoví, že jakýkoliv spor musí být řešen mezinárodní investiční arbitráží, jíž je rozhodčí soud v rámci Světové banky.

Obráncem uruguayských zájmů se stal Hoag Foley, který měl za svou práci dostat maximálně 4 miliony dolarů. Bývalý starosta New Yorku Michael Bloomberg, šéf organizace Děti bez tabáku, slíbil zaplatit 60 % výdajů za obranu zájmů Uruguaye.

Koncem loňského roku tribunál rozhodl, že stížnost firmy Philip Morris je oprávněná. Ta argumentuje, že jde o změnu pravidel, vzhledem k tomu, že dohoda o podpoře a ochraně investic byla se Švýcarskem podepsána již 7. října 1988.

Dále firma tvrdí, že povinné piktogramy na krabičkách varující před riziky kouření porušují její práva k duševnímu vlastnictví a konečně tím, že jí toto antitabákové opatření způsobilo komerční škody.

Obě firmy budou prezentovat své argumenty na zasedání rozhodčího soudu, který se bude konat 29. září 2014 v Haagu.

Tento soud se skládá ze tří rozhodců, Itala prof. Piero Bernardiniho, považovaného za neutrála, Němce Gary Borna, jehož vybral Philip Morris, a Australana Jamese Crawforda, jmenovaného Uruguayí.

***

Všichni aktéři mezinárodního rozhodčího řízení vytvářejí silné zájmové skupiny mající společný interes na stimulaci dalších nákladných soudních sporů. Také proto se počet stížností podaných soukromými společnostmi v letech 1993 a 2012 prudce zvýšil až na 518. Podle Konference OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD),  ná 244 případů za následek vyrovnání, přibližně 42% bylo rozhodnuto ve prospěch státu a 31% ve prospěch investora, ostatní byly vyřešeny smírem.

Znamená to, že v rozvíjejícím se „trhu“ arbitráží má v současnosti malý počet právníků monopol podnikání, asi patnáct z nich se podílí na 55 % případů. Jde o spory, na nichž advokátní kanceláře vydělávají až 8 milionů dolarů za případ. Ani soudci nepřicházejí zkrátka, v průměru dostanou za jeden den jednání tři tisíce dolarů.

Zavedení rozhodčích soudů mezi společnostmi a státy, nikoli mezi státy navzájem, jejich zařazení na stejnou úroveň, ne-li dokonce na úroveň nižší než společnosti obchodní, vznáší zásadní pochybnost o suverenitě států a národů.

To je zásadní důvod, proč by Evropská unie neměla smlouvu podepsat. Je smutné, že takováto zásadní věc zůstává pro občany ve stínu jiných, často i malicherných událostí.

Podle zahraničního tisku zpracoval

Ivo Krieshofer

Přejít do diskuze k článku