Kdo se bojí pyje?

Jak se tak s dcerou učím vyjmenovaná slova po „p“, tak koukám, že v učebnici nejsou všechna, že jedno chybí. Je tu pytel, pysk i pýřit se, ale pyj chybí! Udělal jsem si letmou rešerši na internetu a s čestnou výjimkou Wikipedie, Pravidel a Základní školy Bohuslavice nad Ohří jako kdyby vyjmenované slovo pyj vůbec neexistovalo. Uznávám, že to možná není nejpoužívanější slovo, ale to není ani čepýření, tak proč chybí zrovna pyj? Protože to je označení pro mužský úd? Ve třetí třídě by děti snad už měly vědět, že holčičky nejsou jako chlapečkové a pohlaví se liší pohlavím. A pokud to nevědí, tak je nejvyšší čas to napravit, a ne před dětmi existenci pyje skrývat. Už jenom proto, aby si nezaneřádili slovník všemi těmi pimprlíky, famfulíky, frantíky a šulínky. Vlasům se také říká vlasy a kolenům kolena, tak proč dělat s pyjem takové štráchy? Beztak je to otázka pár let či spíše měsíců, než svůj slovník obohatí o všechny ty p..i, č….y, k….y, v….y a další z nepřeberné plejády vulgarismů, které si čeština pro označování pohlaví dílem vypěstovala a dílem povypůjčovala. Je to jen spekulace, ale možná, že kdyby děti znaly pyj, nepotřebovaly by č….a? Především ale, pokud je utajování pyje skutečně motivováno jeho úzkou vazbou na sexuální život, tak se jedná o absurdní pokrytectví, protože děti jsou vulgární explicitní sexualitě – pokud se v souvislosti s komerční exploatací sexuality dá o sexualitě ještě vůbec hovořit – vystaveni dnes a denně nejenom v televizi a tisku, ale ve veřejném prostoru obecně, kde se to pohlavními styky a zejména nahým ženským tělem zneužitým v reklamě (viz anticena Sexistické prasátečko) jenom hemží. Přestaňme se pyje bát a vraťme mu místo mezi vyjmenovanými slovy, které mu po právu náleží! Už jenom kvůli vlastní důstojnosti. Děti potřebují vědět, jak říkat tomu, co mají mezi nohama, aniž by se u toho styděly, chichotaly, nebo se naopak cítili jako děsní borci.

Převzato z blogu Tribun