Kdy přijde poslední den Evropy?

Reklama


Známý historik Andej Fursov vypráví o tom, jak se změnilo Německo za posledních 75 let. Jaké mýty obklopují neoliberální reformy, a k jakému výsledku skutečně vedly. Jak byl reformován vzdělávací systém zpočátku v Německu a poté i v celé Evropě. Proč se jako společný prosazoval v Evropě anglický jazyk. V jakém stavu je postzápadní humanitární věda, zda je schopna nalézt východisko z hluboké civilizační krize. Jak může klanově oligarchistický systém v Rusku změnit naši zemi v chiméru…

Jak na Německo působí moderní technologie manipulace, podemílání společenských struktur, tedy technologie vypracované už po 2. světové válce?

Začněme výsledkem: – ve druhé půli dubna vyšel v týdeníku Economist materiál věnovaný Německu. V redakčním článku se tam vychvalovala politika Merkelové, zejména pak politika otevřených dveří ve vztahu k migrantům – zejména pak formování inkluzivnější identity než etnické a nacionální – tedy vymílání etnické identity. Dále pak její rozšíření na ty, kdo nemají mezi svými předky Němce, rozvoj vyvážené genderové kultury, a vesele se konstatuje, že počet pracujících žen stoupl za poslední 15 let z 58 na 70 %. Němci se začali více rozvádět, méně uzavírat manželství a byla povolena homosexuální manželství… To vše je považováno za pozitivum.

Pokud to vše přeložíme do srozumitelné řeči, tak jde o postupné rozbíjení rodiny. V podmínkách zesílení neoliberálního vykořisťování je stále více žen nuceno v zájmu záchrany rodinného rozpočtu pracovat, rozbíjí se německá identita. The Economist nadšeně konstatuje, že Německo ztrácí etnickou homogenitu, mění se v tavící kotel. Přeloženo: Ztrácí národně-kulturní celistvost. Pokud jde o „tavící kotel“, ten se nekonal ani v USA, a tím méně v Evropě. The Economist se dále rozplývá nad tím, že multietnicita Německa se jasně odráží i v politickém životě i ve sportu, mj. ve fotbale. V roce 2009 poslanci parlamentu s migrantským původem představovali 3 %, v roce 2017 už 9 %, ačkoli reálně, jak píše týdeník, by reprezentativní číslo bylo 23 %, protože právě takové procento občanů nemá německé kořeny. Jestliže v roce 1990, kdy se Němci stali mistry světa, píší Times, byla v německé reprezentaci jen německé, nebo polsko-německá příjmení, tak na mistrovství Evropy v roce 2016 tam byli hráči původem z Ghany, Polska, Senegalu a Španělska. Teď, kdy se Německo mění v zemi imigrantů, a kdy se už prakticky nikdo neodváží opakovat větu veterána CDU Alfréda Draeggera, kterou pronesl v roce 1982, že „…návrat cizinců – gastarbeitrů domů, musí být pravidlem a ne výjimkou“, se mění i sám pojem „Vlast“. A je příznačné, že dle informace Economist že na vrcholu migrační krize Merkelová objednala symbolickou mapu, na níž hranice Německa zahrnují Severní Afriku, Ukrajinu a Turecko – nikoli jako symbol expanze, ale naopak připravenosti Německa k přijetí uprchlíků z této zóny, a že Německo působí na tyto zóny stabilizačně.

Cílené „vykleštění“ Německa?

V této souvislosti si vzpomínám na větu W. Churchilla z roku 1940, že Velká Británie nebojuje proti Hitlerovi, a dokonce ani proti nacionálnímu socializmu, ale proti německému duchu, duchu Schillerovu, aby se již nikdy neobrodil.

Podíváme-li se na plány Anglosasů, jak naložit s Němci po vítězství ve válce, a srovnáme-li je s tím, co se děje nejen s Německem, ale i s Evropou, tak prosvítá zřetelná linie od oněch plánů k tomu, co se děje v Evropě – v letech 1940-1941 novinář Kaufmann z deníku Jewish Chronical seznamuje jednoho z nejbližších Rooseveltových spolupracovníků Rosemanna s knihou „Německo musí zahynout“. V ní navrhoval rozdělení Německa mezi 5 zemí a provedení sterilizace německých mužů a žen – po 25 lidí na lékaře denně, během 32 měsíců měli být sterilizováni všichni Němci a za 60 let měl německý národ zmizet. Ten článek byl v USA široce diskutován. Důležité ale je, žev roce 1944 prezident Roosevelt řekl ministrovi financí Morgenthauovi: „…musíme buď vykastrovat veškeré německé obyvatelstvo, nebo s nimi zacházet tak, aby nebyli schopni přivádět na svět lidi schopné pokračovat vyvádět stejné věci“. Dokonce ani nacisté ve vztahu k ruskému národu o totální kastraci nehovořili.

Byly návrhy, velmi zajímavé v kontextu s dnešní krizí – změnit dědičnost Němců cestou vyvezení německých mužů z Německa a nuceného spojování německých žen se spojeneckými vojáky a dovezenými migranty… V roce 1944 Roosevelt, Churchill a Morgenthau projednali plán posledně jmenovaného, podle kterého mělo být Německo podrobeno násilné aprovizaci, počet jeho obyvatel měl být snížen na 25 milionů, přičemž podstatná část obyvatelstva měla být fyzicky likvidována. Informace o tomto plánu nějak unikla do německých masmédií, což vyvolalo v Německu velké pozdvižení a Angloameričané od tohoto plánu oficiálně ustoupili. Ve skutečnosti ale Američané plánovali cosi podobného. Svědčí o tom brožura jistého Nietzera, předsedy dobročinné organizace židovských emigrantů pod názvem „Co máme dělat s Německem?“, která byla koncem války v desetitisících exemplářů šířena mezi americkými vojáky. Nietzer navrhoval zničení německého průmyslu, převést pod kontrolu spojenců jeho školský systém, aby od útlého věku vychovával obyvatele způsobem vyhovujícím Američanům.

Angloameričané tehdy vycházeli z teorie kolektivní viny (kterou jako první uplatnili sami nacisté vůči Židům). Ve skutečnosti žádná kolektivní vina neexistuje – vždy se týká konkrétní osobnosti. Kolektivní vina je nonsens, který se rodí v chorém mozku. U nás, mimochodem, jsou také vyvrhelové, kteří mají za to, že například bombardování Drážďan byl trest za kolektivní vinu německého národa. Mimochodem – ve srovnání s tím, co plánovali Anglosasové, byl přístup Stalina ve stylu „Hitlerové přicházejí a odcházejí, ale německý národ zůstává“ prostě vrcholem humanismu. Stojí za to připomenout, že právě Stalin zabránil rozčlenění Německa na mnoho částí, takže spojenci nedokázali výrazně snížit počet obyvatel Německa, ačkoli v prvních poválečných letech (Němci o tom neradi hovoří v souvislosti s Anglosasy) zemřelo hladem kolem 3 milionů lidí.

To ale není to hlavní. V posledním roce války se Anglosasové snažili barbarským bombardováním velkých měst způsobit co největší škodu obyvatelstvu a jeho průmyslu. My pořád hovoříme o Hirošimě a Nagasaki – jistě, to jsou válečné zločiny Američanů a zločiny proti lidskosti. Ale to, co anglosaští spojenci provedli s německými civilisty… Na Drážďany shodili 1.478 tun trhavých bomb a 1.082 tuny bomb zápalných, takže zahynulo (především bylo zaživa upáleno) mezi 135 tisíci až 250 tisíci lidmi (přesné číslo není známo), a toto město nebylo zdaleka jediným totálně zničeným městem. Ve srovnání s tím, počet obětí atomového bombardování Hirošimy byl 72 tisíc. Ovšem atomové bombardování bylo především výstrahou Sovětskému svazu – co Američané dovedou…

Anglosasové během 2. světové války vypracovali řadu opatření k dosažení změny mentality, až po dědičnost, kulturně-historického kódu chování Němců, prostředky totálního psychického potlačení se zajištěním komplexu kolektivní viny (nikoli ovšem vůči Rusům, kterých Němci zlikvidovali obrovské množství podle plánu Ost), zřízením kontroly školství a univerzitního vzdělání i společenskými vědami, což bylo provedeno hned po válce. To vše bylo obsahem tzv. „Kanzlerakte“ podepsaného 21.května 1949, který byl podmínkou dalšího rozvoje SRN. Dokument dále obsahoval mj. výběr kancléře Spojenými státy, stejně tak i americké korigování německé zahraniční politiky. Někteří se ptají, zda dokument je mystifikací, nebo ne. Já na to odpovídám slovy Herberta Wellse koncem třicátých let na téma tzv. „Protokolů sionských mudrců“ – zda jsou podvrhem nebo ne: A není to jedno? – stejně všechno dopadlo tak, jak je tam napsáno…

Duchovní kastrace Němců

Byla vytvořena kryptokolonie, jejímž hlavním cílem byla duchovní kastrace Němců. Takže dnes máme třetí generaci Němců, žijících v těchto podmínkách. Jediní, kdo obrázek kazí, jsou Němci původem z bývalé NDR, kteří jsou mnohem svobodnější.

Obama v roce 2012 při své návštěvě Evropy prohlásil, že 21. století bude stoletím formování nových národů a o něco později se Merkelová vyjádřila v tom smyslu, že v polovině 21. století nebudou žádní Němci, ale Celoevropané. V 80. a 90. letech proti Evropanům zafungovalo to, co bylo koncem 2. světové války plánováno jen pro Němce na 50. až 70. léta. Německo přijímá více uprchlíků než všechny ostatní evropské země dohromady. Takže se Německo opět stalo polem pro experiment sociálního inženýrství.

Skoro tisíc let byla Evropa franko-německá, ovšem posledních 200 let se stala anglosaskou. A v roce 1945 dosáhli s pomocí SSSR vítězství nejen nad Němci, ale i nad Evropou. Přesněji řečeno – využili našeho vítězství, otevřeli druhou frontu, a přimkli se k našemu vítězství.

Migranti a multikulturalismus, to je velmi silný prostředek k realizaci procesů globalizace. Zajímavá je i otázka, který jazyk se stane univerzálním. Tedy zprůměrování šedého obyvatelstva – a podle J. Attaliho – dokonce jednopohlavního. Jaký tedy jazyk? – samozřejmě anglický. Polský emigrant ve Švédsku Radziecki říká, že v multikulturní společnosti nemůže být ani švédský, ani polský ani žádný jiný jazyk, ty všechny musí být nahrazeny anglickým. Nevysvětlil, pravda, co se sílícím španělským, arabským, nebo čínským jazykem. Zajímala ho jen Evropa a situace Evropanů, přičemž se jedná o chimérickou společnost – viz. tvrzení časopisu The Economist o tom, že podle procentního podílu na obyvatelstvu by osobám s neněmeckými kořeny mělo náležet 23 % míst v Bundestagu. Takže máme před sebou realizaci Kallergiho plánu Evropy regionů z dvacátých let, že obyvatelstvo musí být smíšené, bez nacionální identity, kde vedoucí roli měli hrát Židé. Ne náhodou se mu dostalo silné podpory židovských organizací, rodin Rothschildů a Walburgů. Dnes vidím, že se mažou rozdíly v identitě a tradice – a to dokonce na úrovni v Evropě vládnoucích královských rodin. Jak poznamenávají mnozí evropští badatelé, všichni vědí, že se Evropané nemohou stát Araby, Indy nebo Číňany – ale bůhvíproč se má za to, že oni se Evropany stát mohou… Proto se Západní Evropa mění v jediné místo na Zemi, které patří všem, ale Evropanům samým až v poslední řadě. Evropa se tedy mění v Utopii – přesně v duchu řeckého významu toho slova – místo, které neexistuje.

Pokus o něco podobného proti Rusku

Mimochodem, v 90. letech a po nich, se „kolektivní Západ“ a jeho místní poskoci pokoušeli použít na Rusy stejné metody, jako po 2. světové válce na Německo – u vědomí toho, že Rusko kapitulovalo ve studené válce, musí se už jen kát. Pamatujete si, kolik bylo výzev naší liberalistické sešlosti, že se my Rusové máme kát (za stalinský režim, za samoděržaví, pakt Ribbentrop-Molotov, za komunismus) – tedy kát se za to, že jsme Rusové, a pokračují v tom dodnes… Tedy vypracovat komplex historické viny, sovětofobie se rychle mění v to, čím je – v rusofobii. Kromě toho především Gajdarova banda*) v 90. letech silně rozdouvala otázku migrantů. U nás je dnes skutečně velmi mnoho migrantů a mnozí říkají, že je jich tu stejně jako v Evropě. U nás si ale před migranty neleháme, jako v Evropě, neříkáme jako Švédové, že kultura migrantů je výš než naše. Jistě, migranti tu vydělávají miliony a vyvážejí je – ale vytvářejí tu miliardové hodnoty. Jiná věc je, že si tyto hodnoty přisvojuje oligarchická vrchnost – ale to, že tu migrantům nikdy nebude dovoleno chovat se jako v Evropě, to je naprosto jasné – a je o tom mnoho příkladů a událostí, jak nekompromisně se veřejnost k takovým ignorantům chová.

Co ale způsobuje problémy, to je politika řízeného hloupnutí obyvatelstva cestou reforem školského a vzdělávacího systému – odpor vůči tomu je ale dostatečně silný.

Pokud jde o Evropu, domnívám se, že má pravdu francouzský filozof Chantal Delsol, když přirovnal dnešního Evropana k padlému Ikarovi, pokud by přežil, tedy k invalidovi. Přičemž, jak dodává, ta invalidita a rozvrat je ve hlavách. Přičemž vzdání se vnímání pravdy a historické paměti, je záměnou toho všeho post-pravdou, jak píše Davis v letos vydané knížce „Post-pravda, aneb hovno, které dobylo svět“…

Je mi upřímně líto Evropy, která stále více připomíná zmítající se mouchu, chycenou v pavoučí síti. V mém dětství v 60. letech byla Evropa jiná, a to, že se prudce řítí do propasti, se mi nelíbí. Ještě víc se mi ale nelíbí, že lidé, kteří se tam řítí, se nás pokouší učit, jak žít. Takže rozsudek smrti nad Evropou vykonávají Evropané sami. Ale když vidím Macrona, Merkelovou, Hollanda – to nejpíš nejsou ani Evropané, ale pokorní kosmopolité, hluboce se sklánějící před Amerikou, která jim ale v osobě Trumpa uštědřuje velký kopanec, a oni nevědí, co dělat. Ukazuje se, že 21. století je nad síly bílého člověka Evropy. Mezi začátkem evakuace římských legií a faktickým zhroucením Říše římské uběhlo kolem 300 let. Čas dnes ale ubíhá rychleji – od doby odchodu Evropanů z kolonií v 50. – 60. letech, tak neuběhlo více než 60 let a kolonizátoři se nacházejí tam, kde byli dříve kolonizovaní.

Spengler napsal, že 21. století bude pro Evropu posledním – vypadá to tak, že měl pravdu. Západ se mění v post-Západ a je jediná společnost, která si pod Západ nikdy nelehla a během 400 let vytvořila vlastní evropskou kulturu alternativní Západu – Rusko. My máme Dostojevského a Tolstého, oni Goetheho, my Puškina, oni mají Dickense a Balzaca. Je třeba si uvědomit, že boj o Evropskou civilizaci a její hodnoty je jedním z úkolů Ruska. Je ale třeba mít na paměti, že je třeba bojovat o hodnoty a nikoli o zájmy. Důležité je, aby se před tváří post-Evropy neocitlo post-Rusko…

*) Jegor Gajdar (1956-2009) – přední ruský liberál a reformátor, spoluautor a horlivý prosazovatel nechvalně známých postsovětských reforem; za prezidentství B. Jelcina krátce a nepříliš úspěšně ve vrcholné politice: 2 měsíce ministr financí a 9 měsíců 1.vicepremiér vlády RF.

Překlad: st.hroch 180811

Přejít do diskuze k článku