Kerčská provokace

Reklama


Když v létě dvě plavidla námořních sil Ukrajiny (VMS) proplula Kerčským průlivem, pokoušel se Kyjev všechny přesvědčit o tom, že došlo k „hrdinskému průlomu“. Sice se, pravda, brzy ukázalo, že „hrdinové“ – plně v souladu s ruskými pravidly a požadavky – dopředu informovali o proplutí a požádali o povolení a o lodivoda a celkově se chovali velmi opatrně.

Tenkrát k „vítězství“ nedošlo. To ale neznamená, že se té myšlenky vzdali. No, a vida: – v listopadu se přece jen VMS Ukrajiny o průlom pokusily.

O co jde v myšlence ukrajinských provokací?

Kyjev za prvé touží po vytvoření precedentu volného průchodu svých vojenských plavidel Kerčským průlivem – bez ruského povolení, což mělo potvrdit údajná práva Ukrajiny k těmto vodám, ale současně by potvrdilo všechny nároky Ukrajiny na Krym. Protože právo volné plavby průlivem může Ukrajina mít jen jako vlastník Krymu.

Za druhé si Kyjev uvědomuje, že Rusko může proti jednání jeho plavidel zakročit. V takovém případě by se Kyjevu hodil vojenský konflikt, který by Ukrajině dal možnost apelovat na světové společenství s poukazem na „agresi Ruska“, jejímiž „nevinnými oběťmi“ se staly jejich lodě a námořníci.

K čemu to Kyjevu je dobré?

Ukrajina potřebuje internacionalizaci konfliktu v Azovském moři, protože prohrává ve sporu, započatém napadením ruské rybářské lodi „Nord“ ukrajinskými vojenskými piráty. Přitom, přes naděje oficiálního Kyjeva, jedná Rusko přísně v rámci mezinárodního práva – tzn., že v této situaci nemají ani USA ani EU formální důvod k zasažení do konfliktu.

Právě proto – další eskalaci nepotřebuje Rusko ale Ukrajina. Kyjev, který prohrál azovskou krizi, potřebuje mezinárodní zprostředkování, aby z Ruska vyrazil ústupky. Střelba, potopená plavidla a utonulí námořníci – to je právě to, co je třeba pro motivaci takového zprostředkování. Existující normy mezinárodního práva legalizují vměšování kterékoli země s cílem odvrácení nebo zastavení vojenského konfliktu. Za cenu „malé krve“ svých námořníků se chce Kyjev dostat k výhodné politické pozici. V Kyjevě lidí už dávno nelitují.

A protože Rusko nepoužije zbraně jako první proti tomu, co Kyjev pateticky nazývá svým vojenským námořnictvem, snaží se Kyjev obvinit Moskvu z porušení mezinárodního námořního práva.

Konvence pro mořské právo ve skutečnosti definuje právo na proplutí vojenských plavidel teritoriálními vodami jiného státu. Nazývá se to „právo svobodného proplutí“, a pro jeho realizaci postačí pouhé informování. Takže Ukrajina by měla být v právu. Ovšem stejná konvence definuje právo každého státu uzavřít svoje teritoriální vody, jakoukoli jejich část pro „volné proplutí“, a to dočasně nebo trvale, nebo zavést jakákoli jiná omezení tohoto režimu. A to právě Rusko v Kerčském průlivu udělalo – s ohledem na bezpečnost jak pro plavbu, tak i pro bezpečnost mostu, který právě některé ukrajinské oficiální osoby nejednou hrozily zničit. USA, mimochodem, se svého času pokoušely vstoupit do teritoriálních vod SSSR v oblasti Sevastopolu, a rovněž zdůvodňovaly svoje počínání „právem volného proplutí“. Případ tenkrát skončil „taranem“, tedy čelním nárazem sovětského strážního člunu do americké válečné lodi. Takže precedens by už byl.

V dané situaci právě letní proplutí ukrajinských lodí Kerčským průlivem při respektování všech pravidel oslabuje pozici oficiálního Kyjeva. Ukrajina v podstatě sama přiznala právo Ruska na omezení průjezdu plavidel Kerčským průlivem, když se v létě těmto pravidlům podřídila. Proto její dnešní hysterie kolem požadavku ruské strany, aby opět dodržoval tato pravidla, nevypadá přesvědčivě.

Oficiální Kyjev a konkrétně Porošenko, bez něhož by ta provokace neměla šanci na realizaci, nemají zapotřebí ospravedlnit svoji pozici. Oni potřebují, aby Rusko použilo proti jeho vojenskému námořnictvu zbraně jako první. Jen to poskytne možnost apelovat na mezinárodní společenství, se žádostí o obranu před agresí.

Mimochodem, k Porošenkově sebejistotě je třeba připočíst prohlášení ministryně zahraničí EU Mogheriniové, která přímo vyhrožovala Moskvě sankcemi v případě vyhrocení situace v azovském akvatoriu. Tato situace bolestně připomíná srpen 2008 v Jižní Osetii. Tenkrát Condoleeza Rice (státní tajemnice USA) rovněž naznačovala podporu režimu Saakašviliho v případě války s Ruskem. Mimochodem si nemyslím, že by Američané tenkrát lhali. On prostě „kouzelný Gruzín“ neuměl dokázat napadení Ruskem, jehož armáda vstoupila na území Jižní Osetie a zahájila „přinucení k míru“ den poté, co Gruzíni zahájili palbu proti osetinské domobraně a ruským příslušníkům mírových jednotek. Žhaví kavkazští mládenci, pobláznění pocitem beztrestnosti, několikrát v přímém přenosu přiznávali, jak ostřelovali obytné čtvrti města Cchinvali z raketometů a děl, a že právě oni iniciovali bojové akce. Takže Západ, i při vší snaze, se nemohl tvářit, že za to může Rusko.

Dnes nefungují mnohá pravidla a normy, které nepsaně upravovaly vztahy mezi supervelmocemi období studené války. Přinejmenším jedno ale platí dál. Pokud na vaši armádu zaútočili a ta měla ztráty, tak můžete útočníka třeba rozetřít na prach, a nikdo se vměšovat nebude. Protože pokud dnes zakáží odpověď vám, tak se pod úder nějakých „partyzánů“ zítra dostanou vojáci, lodě a letadla USA, Francie, Británie. A oni s tím nic nenadělají.

Proto se „civilizovaný svět“ nevměšoval na straně Gruzie, která zabila ruské mírotvůrce ve válce 08.08.08. Proto se Turecko po sestřelení ruského letadla ocitlo v hrdé osamělosti. Dokud přes hranici ostřelovalo syrská vojska, byl Západ ochoten ho podpořit proti jakékoli odpovědi Ruska. Ale ono vystřelilo na Rusko jako první a Rusko mělo práv na jakoukoli odpověď. Jiná věc je, že místo toho, aby se nechalo vtáhnout do vleklé, drahé a nesmyslné války, dokázalo Rusko, pomocí hospodářských sankcí a chytrých diplomatických akcí, udělat z Turecka spojence – jakkoli situačního. Západ ale tehdy dal Ankaře jasně na vědomí, že pokud Moskva odpoví vojenskou cestou, tak NATO na straně Turecka nevystoupí, protože ono bylo útočníkem, takže se nemůže považovat za oběť agrese.

Tudy prochází tenoučká hranice, kterou Ukrajina musí dodržovat při svých provokacích a nijak ji nesmí překročit. Ona velmi touží po nevelkém ozbrojeném konfliktu v Azovském nebo Černém moři, a je ochotna kvůli tomu obětovat jakékoli množství svých plavidel, a třeba i celou flotilou. Ona si ale nemůže dovolit vystřelit jako první – protože pak bude mít Rusko právo na odpověď. A Západ už je poučen, že odpovědi Ruska bývají natolik bleskové a nečekané (asymetrické), že než se připraví masmédia a dají se dohromady stránky s obviněními Moskvy z neproporcionálního použití síly, není už koho zachraňovat a mají co do činění s novou skutečností.

Proto Porošenko, samozřejmě, velmi chce vyprovokovat omezený válečný konflikt s Ruskem. Konflikt potřebuje jak pro získání mezinárodní podpory, tak (a hlavně – pozn.překl.) pro upevnění své pozice uvnitř země. Je to pokus o mobilizaci elektorátu kolem vrchního velitele „vzdorujícího agresi“, a pokud ho stejně nepodpoří (jeho rating se pohybuje kolem 5% – pozn.překl.), stejně dostane záminku k odložení prezidentských voleb. Porošenko je ale omezen podmínkou formálního napadení vojáků nebo objektů Ruské federace ukrajinskými vojáky. Jedna věc je provokace, nebo dokonce teroristický akt, za něž Kyjev nepřevezme odpovědnost, ale něco úplně jiného je – otevřená vojenská agrese proti Rusku.

Nebezpečí těchto her spočívá v tom, že dříve či později nejenže mohou některému z ukrajinských vojáků povolit nervy, ale ony jednou zcela jistě povolí, a zazní výstřely. Potom se Volker, Mogheriniová a další „přátelé Ukrajiny“ budou prostě tvářit, že nic neviděli, a Porošenko dokonce ani nestihne sníst svoji kravatu.

Zdroj: Cont.ws

Překlad: st.hroch 181126

Přejít do diskuze k článku 12 komentářů