Končí éra hegemona?

Málokdo si dnes uvědomuje, že jsme se stali svědky a současně aktéry epochy, kdy éra USA jako mezinárodního hegemona končí a pravděpodobně dochází ke vzniku zcela nového uspořádání mezinárodních vztahů a zrodu nového politicko-ekonomického paradigmatu.

Co vede k takovýmto závěrům:

1) USA přestaly na mezinárodní scéně působit jako tvůrčí element, přestaly plnit pozitivní roli nositele perspektivy. V politické a ekonomické rovině již nemají světu co nabídnout – točí se ve zrychlujícím se trychtýři konfliktů, které opakovaně vyvolávají a kterých důsledky nakonec pohltí jejich mocenskou nadřazenost.

2) Všechna řešení, která v posledních 25 letech světu nabídly působily destruktivně – jak v ekonomické, tak v politické oblasti:

• Svými politickými aktivitami způsobily rozvrat poválečného uspořádání světa a systému mezinárodního práva. Do politické praxe zavedly jediné právo – právo hrubé síly, kterou nahradily „měkkou sílu“ – diplomatické jednání. Dané sliby ani mezinárodní konvence, které vnucují ostatním, samy  neplní a odmítají se jim podřizovat a nést důsledky, včetně přezkumu před mezinárodními organizacemi
• Lvím způsobem ovlivnily rozvrat světové ekonomiky: Napustily světové finance rakovinovými metastázemi svých finančních derivátů, virtuální inflační světovou měnou podloženou důvěrou opřenou především o podvod (ratingovky) , zastrašování, vydírání, korupci politických špiček a teror. Za normálních okolností, kdyby pro USA platily stejná pravidla jako pro ostatní ekonomiky, by Spojené státy musely zbankrotovat se svými dluhy ještě dřív než Řecko.
• Jejich vojenská angažmá nevyřešily jediný konflikt. Všechny „mise“ skončily buďto neúspěchem anebo polovičatým řešením. Dokonce i tzv. největší úspěch – rozbití Jugoslávie – vytvořil v mezinárodních vztazích kosovský precedent jehož důsledky nyní sledujeme v přímém přenosu nejenom na Krymu ale i na různých místech Evropy. Válečné ingerence USA do vnitřních věcí různých států pod nejrůznějšími záminkami destabilizovaly a uvedly v násilí a chaos světové ropné zdroje, severoafrické sousedy EU, styčnou zónu EU a RF  a nepřímo zavinily rozkol v eurozóně. Opakovaně se ukázalo, že USA dokáží vyhrát válečnou bitvu s regulérní armádou mnohem slabšího státu, ale nedokáží vyhrát žádnou válku (viz Afghánistán, Irák, Libye). Nemylme se. Na Ukrajině poměřováno optikou velmocenské hry dochází k nepřímé konfrontaci schopností USA a RF jako mocností. A USA tuto bitvu prohrávají na celé čáře. Ukazuje se, že v konfrontaci s rovnocenným soupeřem nedokáží vyhrát ani bitvu regulérních (pokud přiznáme armádě DLR a LLR statut regulérnosti) armád. V poměřování zpravodajských, řídících a velitelských schopností a motivace prohrává mnohem početnější strana režírovaná a podporovaná USA a jejich vazaly zcela jednoznačně na body. Výsledek kyjevského režimu podporovaného USA ve srovnání s výsledky odštěpeneckých území podporovaných RF jsou zcela tristní. To dovozuje předpoklad jak by asi dopadla hypotetická konvenční válka NATO s početně mnohem slabší, technicky rovnocennou, vysoce motivovanou a organizačně a velitelsky velice vyspělou vojenskou sílou RF.

Z uvedeného plyne, že přirozená autorita USA jako tvůrčí následováníhodné síly v mezinárodních vztazích upadla. Nefunguje ani velký klacek, ani ekonomické vůdcovství USA a v politické rovině se politici USA a jejich satelitů prezentují jako směšné arogantní figurky plné klišé a bezobsažných frází. Jejich nenáviděný politický protějšek prezident RF Putin a jeho sbor poradců, kterému nemohou přijít na jméno naproti tomu působí jako uvážlivá síla, která dokáže briskně propočítat a vyhodnotit, velice efektivně a s minimálními negativními dopady řešit jakýkoliv rébus, který je jim protistranou předložen. Ať již se jednalo o tristní ekonomický stav, ve kterém převzal RF prezident Putin po prezidentu Jelcinovi, ať již se jednalo o uměle přiživovaný konflikt v Čečně, uměle vyvolaný konflikt po návštěvě C. Riceové v čase LOH v Gruzii, ať již se jednalo o konflikt v Sýrii a také nyní po zvenčí zinscenovaném neústavním a nedemokratickém puči na Ukrajině.

Putin vytáhl svou zemi z vleklého konfliktu v Čečně, z hospodárského úpadku, během několika hodin velice přesvědčivě vyřešil konflikt Gruzie versus Jižní Osetie, beze ztrát vyřešil pokus USA zmocnit se po politickém puči v Kyjevě Krymu a zdánlivě prohranou válku jihovýchodních ruskojzyčních regionů Ukrajiny dokázal přetvořit v drtivé vítězství. V boxerské terminologii to znamená několikanásobné KO soupeře, v šachové terminologii jednoznačnou převahu defenzivního černého hráče, který dokáže  odolávat jakýmkoliv výpadům soupeře, pružně a adekvátně reagovat,  předvídat  a dopředu propočítat předpokládané tahy iniciativního soupeře, který po sobě zanechává všude, kam se vrtne, pouze rozvrat, chaos a násilí. Pod hesly svobody, demokracie, lidských práv a prosperity přináší USA v roli misionáře do různých zemí otroctví, dlužnou závislost, tyranii, bezpráví, zločiny proti lidskosti a bídu. Mezinárodní autorita prezidenta Putina přes veškeré úsilí a ke vzteku protistrany setrvale roste. Zajisté je to odrazem nejenom pružnosti a přesnosti analýz a schopnosti nalézat nejlepší a nejméně bolestivá řešení, morální převahy ale také schopnosti tvořit určitou vizi, která již u západních politiků zcela absentuje.

Ať již se z úpadku USA zrodí cokoliv, bude to zcela jistě něco jiného než diktát a teror, který se USA pokoušely vnutit světu v posledních desetiletích. Pokud ovšem upadající mocnost nesáhne v šílené křeči k použití jaderných zbraní a nezlikviduje tím veškerý život na Zemi.