Přeložil Ladislav Sýkora, převzato odtud.
Slovu „rovnováha“ rozumíme všichni, včetně spojení jak s vnitřními, tak i mezistátními vztahy.
„Rovnováha sil.“
Ruské chápání (ruské jako ruskojazyčné) tradičně (historicky) vnímá termín „rovnováha sil“ ve smyslu doslovném, což značí – výlučně primitivně. Rovnováha jako rovnost, něco takového, co může být vyjádřeno ve fyzikálních jednotkách, v číslech, např. „jaderná parita“.
Zatímco rovnováha, v kontextu, který rozebíráme – to je dílo, vytvořené tím nejsložitějším způsobem. Jasnější pochopení, o čem jde řeč, umožní citát z práce The Cold War As History, jehož autorem je Louis J. Halle:
Real power is always something far greater than military power alone. A balance of power is not a balance of military power only: it is, rather, a balance in which military power is one element. Even in its crudest aspect, power represents a subtle and intimate combination of force and consent. That consent may be a half-grudging consent; it may be a consent based in part on awe of superior force; it may represent love, or respect, or fear, or a combination of the three. Consent, in any case, is the essential ingridient in stable power – more so than physical force.
(Skutečná moc je něco více než samotná vojenská síla. Rovnováha není jen vojenskou rovnováhou. Je to spíše rovnováha, co obsahuje vojenský prvek. Přes svůj hrubý aspekt „moc“ představuje decentní a intimní kombinaci tlaku a dohody. Dohoda může být učiněná jen neochotně, může být jen částečná, založená na posvátné úctě k násilí, může představovat lásku nebo respekt, strach či kombinaci těchto tří vjemů. Dohoda je každopádně základní ingredience stabilní moci – více než fyzická síla.)
Dohoda – to je souhlas. Souhlas s něčím, i nezvyklým – a co víc, souhlas dobrovolný. Age of Consent je právnický termín, znamená, že osobnost dospěla, a znamená právo svobodně se rozhodovat v sexuálním smyslu.
Avšak slovo rovnováha znamená právě to, co znamená, a jestli se fyzická síla vyvažuje dobrovolným souhlasem, přinejmenším se počítá s tím, že souhlas, jako ochota společnosti podřizovat se čemukoliv (včetně zákona), se vyvažuje váhou síly.
Umění státní vyváženosti (snaží-li se ten stát o vnitřní rovnováhu, anebo vytváří-li vztahy s jiným státem) spočívá v nalezení správné míry uplatnění síly pro dosažení rovnováhy. Uplatnění slabé síly je stejně tak špatné jako uplatnění nadměrné síly, a je pro toho, kdo sílu uplatňuje, stejně destruktivní.
To platí při dobrých úmyslech. Ale stává se, že se snažíte plánovitě a cílevědomě ne najít, ale naopak narušit už získanou a ustálenou rovnováhu v jiném státě, nebo dokonce ve svém vlastním. V tom případě dostává logika činů a událostí opačný smysl. To je pochopitelné bez objasňování. Objasnění však situace vyžaduje, pokud se jedná o úmysly dobré. Vtip je v tom, že blaho jednoho nemusí bezpodmínečně znamenat blaho druhého. „Není stálých nepřátel ani stálých spojenců, jsou jen stálé zájmy.“ A tyto zájmy se obvykle kříží se zájmy jiných. Přičemž tyto zájmy ještě nemusí být vždy zájmy ještě někoho jiného.
Například, jestliže američtí izolacionisté dostanou právo určovat zahraniční politiku, tak se vynasnaží odejít z Evropy, a přitom ještě napnou všechny síly (a ty mají USA jó nějaké), aby narušili nejen evropskou rovnováhu, ale též domácí rovnováhu evropských států. Ne proto, že by byli nějakou divou zvěří, čistě proto, aby se Evropané pokud možno co nejdéle zabývali sami sebou a nestrkali nos do zbytku světa.
A co když by v Americe přišli k moci globalisté? Odehraje se právě opačný scénář – USA vynaloží všechny síly (a ty mají jó nějaké), aby se nejen v Evropě, ale i v každém evropském státě vše ustálilo. Taková rovnováha musí být pro Ameriku samo sebou výhodná, jak jinak, nicméně je to rovnováha. Vyrovnanost. Klid. Pořádek. Řád. Řád i v tom významu, že za sex s nezletilým jdeš do basy. Age of Consent, vzpomínáte? Společnost je srozuměna s užitím státní moci v případě pedofilů.
Takže jsme teď ve Washingtonu koncem čtyřicátých let. Vládne Trumanova administrativa, a to znamená, že jsou u moci pomyslní globalisté. Líbí se to Evropanům? Jak komu.
Američané se dívají na Evropu přes oceán, a vidí něco docela jiného než Evropané. Vezměme si třeba Francii. Francouzi se dívají na východ, a co tam podle vás vidí? Řeknu vám to – vidí Německo. Společnou hranici. Staletou historii dobrých sousedských vztahů v evropském 2+1 se společnou kuchyní. Všichni máme jasno.
Ale když se ze svého sídla na pahorku dívají na východ Američané, vidí mnohem dál, jejich pohled dosáhne až k železné oponě. A protože mají navíc už skoro dvě stě let vlastní kuchyni, samostatnou, napadají je úplně jiné myšlenky než Francouze. Kupříkladu takové – co když Studená válka roztaje a začne sálat žárem – potom je SSSR připraveno okamžitě rozmístit v Evropě svých 125 divizí. Čím odpoví Evropa? I po uzavření Bruselského paktu mohou Evropané v případě války postavit proti Sovětům celých 14 divizí. Nerovnováha? Nerovnováha. Bylo by třeba nějak ji napravit.
- Napravíme ji? – ptají se Američané
- Napravte, – říkají Evropané. Jste bohatí, mocní, vezměte tolik divizí, co to jen jde, a braňte nás.
- A vy?
- Co my? My musíme obnovit válkou zničené hospodářství, vy jste mocní, bohatí, dejte nějaký ten miliónek.
- Tu máte Marshallův plán, spokojeni? Jak je to s vaším obranným rozpočtem a armádou?
- Vy máte atomovou bombu, tak proč bychom se báli?
A na to není co říct.
A není co dodat tím spíš, že všichni chápou, že za tou slovní výměnou se skrývá trochu jiná skutečnost. A neúprosná.
- A co když vyzbrojíme Německo? – ptají se Američané. Naše peníze, němečtí vojáci, nemusíte přispět ani halířem ani rekrutem.
- Ne! – protestují Evropané. A jmenovitě Francouzi. Ne a ne a ne!
- Proč?
- Vy vůbec nic nechápete! – křičí Francouzi s vykulenýma očima. Jsou to Bošové! Jen přes naši mrtvolu.
Francii bylo Německo přijatelné, pouze když bylo slabé. Co z toho vyplývalo? No, kupříkladu to, že slabé Německo uspokojovalo i SSSR. Jak řekl Molotov v roce 1948 státnímu sekretáři Byrnesovi – „cílem SSSR je jednotné, demilitarizované a neutrální Německo.“ Tato formulace v sobě skrývala jednu ošemetnou drobnost – jednotu a suverenitu Německa SSSR uznával jedině v případě zaplacení „spravedlivých“ (z pohledu SSSR) reparací (z celého, spojeného Německa, ne jen z území sovětské okupační zóny). Jinými slovy Německo muselo nejen garantovat svou neutralitu, muselo být permanentně oslabeno výplatou reparačních nároků, jejichž forma, velikost a lhůty se momentálně nijak neohraničovaly. Mluvilo se přece o „spravedlnosti“.
Řeklo by se, že permanentně oslabované Německo by měnilo Francii a SSSR na spojence. Ano? No, v jistém smyslu ano. Jenže my jsme přece začínali se zmínkou o Hře, a velká Hra se skládá z her nižšího stupně, menších her. A v této dvoustranné francouzsko-sovětské hře měl SSSR v rukávě trumf, Francie ne.
Trumf se jmenoval Parti Сommuniste Français. Francouzská komunistická strana. V roce 1944, v čase osvobození, měla francouzská komunistická strana 385 tisíc členů a už v říjnových volbách roku 1945 se ukázala nejvlivnější a početně nejsilnější politickou stranou – sdružovala už více než milion lidí. V lednu 1947 měli výkonné funkce „francouzské čtvrté republiky“ čtyři komunističtí ministři a post vicepremiéra deroucího se na ministra obrany. Ministr obrany Francie a komunista? Copak to jde?! Jak se to Francouzům líbilo? No, členům komunistické strany jistě ano. Líbilo se to politickému establishmentu? Těžko říct. Líbilo se to Američanům? Směšná otázka.
Tato situace znamenala následovné – členové komunistické strany se podřizují stranické disciplíně, a výsledkem disciplinárního postupu je vedení Francouzské komunistické strany z Kremlu. Čili SSSR mohl, využívajíce komunistickou stranu, ovlivňovat (velmi citelně) francouzskou vnitřní politiku. Přičemž Francie vnitřní politiku SSSR nijak ovlivnit nemohla.
V tomto rozpoložení nezbylo Francii než se obrátit na mocnějšího spojence, s jehož pomocí by dokázala neutralizovat „pátou kolonu“ v podobě svých komunistů, a takovým spojencem nemohl být v té chvíli nikdo jiný než Amerika. Kromě toho, v této fázi boje musela Francie nějak zmenšit význam francouzsko-sovětského společného zájmu v části, která se týkala Německa, čímž také v určitém stupni zbavovala SSSR možnosti uplatnit v té či oné formě „diplomatickou výhodu“ spojenectví v „německé otázce“.
A v tomto počínání dosáhli Francouzi úspěchu. Přišli s mistrovským tahem (stará dobrá Evropa, co naděláš), světlo světa spatřila Schumanova deklarace. Robert Schuman, tehdejší francouzský ministr zahraničních věcí, předestřel Francouzům a Francouzkám plán spojení Německa a Francie v oblasti těžkého průmyslu (uhlí a ocel). Den vyhlášení deklarace, 9. květen 1950, se každoročně slaví jako Den Evropy.
Proč Evropy? To proto, že ustanovení Schumanovy deklarace bylo počátkem vzniku Montánní unie, která vyústí do vzniku Evropské federace. Montánní unie samotná byla založena v Paříži 18. dubna 1951. Účastnili se jí Německo, Francie, Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko. Přesně jako se Bruselský pakt stal předchůdcem NATO, stala se Montánní unie předchůdcem EU. A pokud USA dokázaly, s využitím NATO, vytvořit aparát mocenské kontroly nad Evropou, Francouzi vytvořili něco jako ekonomický analog NATO. Pozoruhodné je, že Adenauer nebyl příliš vstřícný francouzským plánů, už ani těm na spojenectví ve výrobě uhlí a oceli, velmi dobře viděl cíle, které Stará Evropa sledovala, a ustoupil výlučně pod nátlakem americké strany. Řeklo by se – co získaly USA? Zisk tu byl, a nemalý. Ve spojenectví uhlí a oceli nefigurovala Velká Británie, což stroze oslabilo anglické pozice v Evropě, a to svým způsobem znamenalo automatické posílení pozic USA.
Děj se otočil dokolečka zase na začátek a Francouzům došlo, že USA se dokázaly vetřít do jejich plánů opět se ziskem, takže americký vliv se v Evropě ještě zvětšil. V této etapě se Francie ocitla v téže pozici, co Angličané – mohla, pokud ne radikálně snížit, tak aspoň zmenšit vliv USA tím, že by obrátila jejich pozornost někam jinam, někam dále. Válka v koloniích? A proč ne?
Naléhavé evropské problémy nebyly jediným bolehlavem Francie. Byla připravena udělat to, co bylo třeba, jen kdyby se Američané odvrátili od Indočíny. A oni se neodvracejí a neodvracejí.
Mizerové!
Převzato z ostrova Janiky
