Kruh transatlantického pseudohumanismu

Centrála lidského vědomí sídlí údajně ve zvrásněné kůře našeho mozku – v neokortexu. Tváří se, že nás řídí a vede po pevně stanovené racionální cestě životem. Není to tak. Ve skutečnosti za chování a jednání člověka odpovídá těch pověstných devět desetin osobnosti potopených pod hladinou, totiž naše nevědomí. Konkrétně ta jeho část, která jako houba od prenatálních dob až po konec fyzického života neustále nasává, skladuje a interpretuje informace.

Nevědomá houba je odpovědná za to, že se nechováme jako universální lidé, ale jako příslušníci komunity s určitou, do podivuhodně dávných věků sahající historií. Hierarchicky propojené houby našich myslí s vlastní kódovanou komunikací pak vytvářejí kolektivní inteligence (rodiny, spolky, politické stran a především korporace) a jsou zodpovědné za jejich chování, které je bohužel jen nedostatečně korelováno našimi vědomými, složitě slovně formulovanými ujednáními.

Vědomá já to nerada slyší a usnášejí se znova a znova, že to tak není, že nejsme jen dřívka ve vírech proudící řeky času. Že jsme – podle individuálního vkusu – krásnými plachetními čluny nebo bojovými veslicemi. V každém případě však plavidly s kormidlem, za kterým sedí naše racionální já. Právě tato omylná pýcha stojí za tragédií transatlantické civilizace a jejího pseudohumanismu.

Vcítění se do problémů našich životních souputníků a snaha zmírnit jejich utrpení je inherentní lidskou vlastností uplatňovanou i za cenu vlastního nepohodlí, nebezpečí a obětí. Už před desítkami tisíc let se lidé starali o své staré, nemocné a postižené, jak víme z vykopávek. Idea širšího soucitu se mezi lidmi objevila s příchodem Ježíše Krista. Nikdo dnes není s to pochopit šok, který jeho učení způsobilo tehdejšímu krutému světu. Šok v podobě světla, které jeho stoupenci, věrně ve stopách vůdce, následovali až do římských arén nebo na popraviště.

Pak se ale cosi zvrhlo. Kupodivu víme na den přesně kdy a kde. V předvečer bitvy u Milvijského mostu, která se odehrála dne 28. října 312, spatřil císař Konstantin (jehož vojsko bylo slabší než voj soupeře, dalšího císaře Maxentia) na obloze kříž s nápisem „A v tomto znamení zvítězíš“. I stalo se a Konstantin od toho dne radikálně změnil přístup Římské říše ke křesťanství, které se vbrzku stalo státním náboženstvím.

Od té chvíle se úžasné myšlenky, které Ježíš šířil, postupně stávaly jen zástěrkou špinavé politiky nejdříve císařů, pak králů a jejich vazalů. Ve jménu křesťanského milosrdenství Španělé rozvrátili říše Aztéků a Inků, pobili statisíce Indiánů a přeživší nahnali do zlatých a stříbrných dolů, kde umírali po tisících. Ve jménu Ježíše Krista katolická církev iniciovala hon na čarodějnice (Kladivo na čarodějnice, Řím 1490). Po celé Evropě plály hranice několik století. Ta poslední v Polsku roku 1812.

Na konci osmnáctého století se však v bývalých anglických koloniích na druhé straně Atlantiku vynořilo nové světlo, které tam přilétlo na křídlech myšlenek francouzských filozofů. „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí,“ napsali otcové zakladatelé v Deklaraci nezávislosti. Ve jménu Ježíše Krista, ve jménu novověké racionality, ve jménu lidskosti. Výsledek? V době příchodu bělochů žilo v severní Americe odhadem 5 – 20 miliónů indiánů. Poté, co bílý pochod přes pláně skončil, zbylo jich v rezervacích 250 500.

Vybojovali jsme ovšem společně velkou válku proti nelidskému zlosynu Hitlerovi. My, hrdí potomci Benjamina Franklina a Jeana-Jacquese Rousseaua. Nikoho, zdá s,e příliš nezajímá, že ve skutečnosti ze šesti miliónů zavražděných Židů jich Němci ubili jen milión. Že pětimiliónový „zbytek“ mají na svědomí – byť v německé režii – příslušníci několika dnes lidskostí přetékajících evropských národů (Timothy Snyder).

Nikoho nezajímá ani historie spojeneckých náletů na Německo, které byly po vysokých ztrátách anglických bombardérů v roce 1942 přesměrovány z vojenských cílů na velká německá města a pod přímým velením maršála „Bombera“ Arthura Harrise organizovány záměrně tak, aby docházelo k co nejvyšším civilním ztrátám. Pro tyto účely vyvinuté fosforové bomby způsobily v Hamburku pověstná ohnivá tornáda, která si ani trochu nezadala s účinky nukleárních zbraní.

Leč čas pokročil, v Československu jsme se zbavili Němců (aniž jsme potrestali zločiny, které se staly během divokého odsunu) a západní Evropa už nepotřebných koloniálních říší. Bílí lidé ze dne na den nezodpovědně odešli ze zemí, kde předtím zmasakrovali místní kulturu. Jen v Indii dar nezávislosti přišel na půl miliónu mrtvých při nepokojích mezi hinduisty a muslimy, o padesáti letech stagnace ekonomiky nemluvě.

Když padla komunistická „říše zla“, dostala Transatlantida opět novou šanci. Celou druhou polovinu dvacátého století se západní Evropa a severní Amerika mohly odvolávat na to, že oběti a nespravedlnosti jsou následkem studené války a boj za demokracii a humanismus má přednost. Podívejte se, co dělají Rusové v Afganistánu, že. Najednou však jsme (už i my Češi) byli pány světa a mohli jsme konečně rozvinout vlajku humanismu po celé planetě. Co jsme učinili? Nechali jsme naše megakorporace, aby zrekvírovaly majetek celé planety. Nebrali jsme ohled na to, že to jsou nelidské inteligence bez morálky a soucitu. Naopak. Ještě jsme pověřili Světovou banku a MMF, aby zakula do okovů dluhů ty vlády třetího světa, které se pokoušely o samostatnou ekonomickou politiku.

Ale bylo nám to málo. Na zoufalou provokaci několika zmanipulovaných mudžadedínů jsme odpověděli obsazením Afganistánu. Kolik za dobu naší čistou lidskostí prodchnuté okupace zahynulo místních? Maličkost. Necelých sto tisíc. Ale bylo nám to málo. Zorganizovali jsme koalici ochotných a přepadli Irák, naši dosud nepřekonanou bonanzu lidských obětí. V dubnu 2003 se proti válce v Iráku v Praze na Letné konala demonstrace. Sešlo se tam všeho všudy snad sto, sto padesát lidí. Kde v tu dobu byli všichni naši humanisté, kteří dnes kritizují přístup Čechů k uprchlíkům a zatracují celý národ?

Kde byli, když letadla “naší” Severoatlantické aliance zase jednou bojovala v Lýbii za demokracii proti dalšímu nelidskému zloduchu, který stál v čele této dnes smutné a rozvrácené země, která v době, než ho bez soudu umučili, disponovala nejlepším (a bezplatným) zdravotnictvím v Africe? A kde byli, když „naši“ chráněnci Jaceňuk a Porošenko poslali ve jménu evropské humanity proti civilistům na Donbas nejen armádní tanky a děla, ale i nekontrolovatelné prapory banderovských zabijáků?

Příkladů toho, jak nás mocní transatlantického světa po staletí podvádějí ve jménu lidskosti a lásky k bližnímu, je daleko víc a vydaly by na knihy. Většinu těch hrozných informací vytěsňujeme ze svého vědomí prostě proto, abychom se nezbláznili, abychom si zachovali zbytek lidské důstojnosti. Ale nevědomé paměťové houby nezapomínají. Proto se z nás i z našich dětí, které všechny ty hrůzy nasávají s televizními večerníčky, postupně stávají konzumní zombie, které markýrují nedostatek skutečných citů naučenými frázemi o valentinské lásce. Jestliže ještě stále zůstáváme lidskými bytostmi, pak jen proto, že soucit (ne láska, tu si nechte do románů) má tuhý kořínek. Proto se neměníme v necitelné, ovladatelné roboty tak snadno, jak je plánováno.

A tak nám uchystali nové, vskutku ďábelské pokušení. Poslali do Evropy hordy cizích lidí, jejichž nevědomé houby jsou nasáklé jinými hodnotami, jinou kulturou, jiným náboženstvím, jinými vzpomínkami. A doufají, že se v nás konečně projeví desetiletí skvělé výchovy. Že podlehneme provokacím těch, co nás obviňují z xenofobie, rasismu a nelásky. Že konečně ztratíme trpělivost a skutečně se takovými staneme.

Měli bychom se snažit tu očekávanou změnu našich duší nedopustit. Neboť to není strach přinášející zlo, co z nás mluví. Je to jen oprávněná nedůvěra, že nás zase chtějí podvést dalším humanitním trikem. Musíme si však věřit. Je nás dost a jsme silní a schopní uhájit svá práva. Nestane se to však jednoduše a bez přičinění každého z nás.

Potřebujeme kvalitní a prověřené informace. Musíme přiznat a korigovat chyby, které jsme dosud tolerovali. A potřebujeme dobrou organizaci. Potřebujeme výchovu k obraně státu, potřebujeme armádu, která nebude utrácet životy vojáků v cizině, která bude doma cvičit zálohy a ty budou připraveny nás bránit. Říká se tomu předběžná opatrnost, jak nás trefně poučil pan Jakl, největší to z demagogů.

To ovšem nestačí. Musíme se rozhodnout a shodnout na tom, co vlastně chceme. Možností není mnoho. Buď vpustíme po vzoru Německa migranty volně do země. Oni zde vytvoří enklávy své civilizace, tak jako to dělali čeští emigranti v Texasu a jiní jinde. Integrace a asimilace je iluzorní pojem. Židé jí dokázali odolávat dva tisíce let! Ale i to se dá přežít, islám je velká a přínosná kultura. Musela by tu však být – v referendu vyjádřená – vůle většiny obyvatel země tak postupovat.

Druhou možností jsou uzavřené tábory výhradně pro uprchlíky z válečných zón. Omezený pohyb, omezená doba pobytu. To už je mnohem realističtější idea, ale sama nestačí. Nejsme obklopeni vakuem, ale Evropou, která se bude, patrně bez výjimky, dlouhá léta potýkat s imigranty všech možných národností, pohlaví a věku. Neboť je to enkláva bohatého a pohodlného života.

Máme-li si obhájit vlastní cestu, nedokážeme to jen pštrosí stavbou žiletkových plotů a výcvikem domobrany. Pasivní síla musí být kombinována s aktivní snahou pomáhat a být v čele řešení krize. A zde není moc o čem přemýšlet. Migrantům, ať už pocházejí z válečných oblastí a nebo jen z nepředstavitelně chudých zemí (i tam jde o život), nemůžeme účinně pomoci bez peněz.

Česká republika ročně dostává asi devadesát miliard evropských dotací (zde). Dotace ničí naši ekonomiku, neboť zatemňují příčiny a následky v podnikání (zde). Odřekneme-li se jen poloviny těch jedovatých peněz, prospějeme své zemi (ne Agrofertu) a dokážeme jiným i sami sobě, že to se svým soucitem myslíme vážně. A získáme na pomoc migrantům neuvěřitelných 40 miliard.

Namísto neúčinných hotspotů postavme a provozujme v Řecku pro migranty český tábor. Dejme jim za naše peníze najíst, vyléčme je a snažme se jim vysvětlit, že nejlepší pro ně je návrat domů. Dejme jim na to peníze a poučme je, jak je užít k podnikání. Ty nejschopnější vyškolme a využijme k tomu, že budou doma vysvětlovat, jaká blbost je cesta do Evropy.

Obraťme šipku kompasu Czechinvestu a za peníze z dotací zorganizujme fond, do kterého budou vkládat čeští občané prostředky, které budou investovány do podnikatelských aktivit v uprchlických táborech a na území států třetího světa obecně. Zavažme jako akcionáři nové podnikatelské subjekty k dodržování pravidel fair trade. Na nových pracovních místech zaměstnávejme přednostně navrátilce, kterým nebyl udělen evropský azyl – ti už svou cestou vydali důkaz o svých schopnostech. Úspěšným comebackem se stanou příkladem ostatním.

Nápadů, jak pomoci je (pokud jsou peníze) daleko víc, počínaje prostými dodávkami potravin a pomůcek k přežití. Můžou na nich (po vzoru USAID) profitovat mnohé české firmy. Naše aktivity pochopitelně migrační problém jako takový nevyřeší. Ale pomohou spoustě lidí. A cesta, která rozetne bludný kruh pseudohumanismu, který nás oblbuje, svazuje a transformuje v otroky bez citu, je víc než cíl. Je to způsob jak se nestat uprchlíky ve vlastní zemi. Uprchlíky před svým svědomím.

PS: A taky uděláme radost doktoru Čulíkovi z BL, který o nás tak hezky píše. Naposledy zde.

Zdroj: Pro zítřek