Lamentace nad blížícím se koncem světa

Naši předkové ve středověku očekávali apokalypsu. Nedočkali se jí, ale zasvětili své životy přípravě na chvíli, kdy přijde. Dnes víme, že se spletli jen v odhadu času, který tomuto světu zbývá, než zanikne. Všechno někdy začíná a někdy končí. Apokalypsa může skutečně přijít kdykoliv, ale možná přijde dávno potom, co lidstvo vyhyne. Půjde však asi o něco zcela jiného, než co předkové předpokládali. S výjimkou jehovistů se na ni už nikdo nepřipravuje, a nás jakoby ani nezajímá, jak proběhne. Staré modely, podle nichž mělo jít o nový příchod Krista na svět doprovázený zvuky andělských trub a různými úkazy byl uznán – dokonce i církvemi – za krajně nepravděpodobnou variantu někdejší potopy světa. Dnes se očekává spíše asteroid či vypuknutí zničující pandemie. Ne však konec světa jako jeho celku, ale „jen“ planety anebo možná jen její části. Filmové obrazy apokalypsy, včetně zahájení termonukleární války, nemají – možná i proto – žádný významnější dopad na naše chování a jednání. Chováme se spíše tak, jako by se nás to netýkalo a hlavně: nechceme na to myslet. Ve skutečnosti vědomí konce světa a s tím spojené představy by mohlo mít jistý – možná umravňující – vliv na naše způsoby bytí. Individuálně se proti tomu sice nemůžeme bránit, ale můžeme – a měli bychom – se na to začít připravovat jako společnost. Jako společnost máme totiž větší šanci, že aspoň něco z nás bude pokračovat, i když třeba bez nás a třebas jen v podobě informace o nás, včetně toho, že jsme zde žili, o něco usilovali a že jsme třeba i něco společně dokázali. Něco jako zpráva pro ty, kteří jednou převezmou naši štafetu. Něco takového by mohlo nastat, ale jen v případě, že dokážeme přehodit výhybku a místo pouze svých osobních cílů se konečně budeme trochu více starat o společnosti, v nichž žijeme. Tedy i o společné cíle i jejich realizaci.

Budeme-li se takto chovat a budeme-li mít i trochu štěstí, můžeme dokonce – i když to zní paradoxně – konec světa přežít. Samozřejmě nikoliv celého světa, ale toho svého. Tedy té jeho části, ve které žijeme, a která může třeba již zítra skončit. Dokonce to lze vztáhnout i na situaci týkající se celé planety. Lidé by již dokázali společnými silami vybudovat na orbitu či na Měsíci sice malou, ale přece jen dostatečnou základnu pro přežití menší skupiny našinců, kteří by uchovali tzv. rodinné stříbro. Nešlo by o zlato a diamanty, ale o vědomosti a znalosti o nás, o přírodě, ve které žijeme, tedy o tom všem, co může být vlivem nešťastné konstelace z různých příčin zničeno. Kdoví, jestli již dříve nebyly někde na Měsíci archivovány pozůstatky nějaké minulé pozemské civilizace, která se také chtěla vyhnout následkům očekávaného gigantického kataklysmatu. Třeba nějaké dinosauří civilizace. Možná, že jsou tam někde pod povrchem Luny a čekají na objevení, což je výzva pro nás, kteří jsme je jako tvorové vyvinuvší se z druhu savců vystřídali na planetě, abychom je vyhledali. Nemusíme být jediným vrcholkem evolučního procesu na této planetě. Je to sice krajně nepravděpodobné, ale co proboha v tomto světě je z hlediska vývoje v posledních desítkách či stovkách milionů let pravděpodobné? Faktem je, že už z tohoto důvodu by pořádný průzkum Měsíce stál za to. Nejen kvůli možnosti ověření takové hypotézy, ale i proto, že by tady po nás něco mělo zůstat. Patří to přece k povaze našeho druhu. Také proto stavíme náhrobky na hřbitovech, pyramidy v poušti, velkou zeď podél hranic a jiné gigantické stavby, jejichž pravým motivem bylo přání, aby tady po nás něco zůstalo. Mohou to být i memoáry zafixované do paměťových bloků uchovávajících v podobě knih či čipů informace o tom, jací jsme. Máme potřebu být vzpomínáni. I proto byla třeba do okolního vesmíru vyslána téměř před půlstoletím někdejší sonda Pioneer s informacemi o lidech na planetě Zemi. Byl to zjevně pokus zanechat v tomto světě nějakou stopu.

Přemýšlet o „posledních věcech“ člověka i společnosti má smysl jen za podmínky, že předtím věnujeme jistou pozornost i sebeanalýze. Tedy přemýšlení o tom, co vlastně jsme a co chceme, tedy co můžeme dosáhnout, co má a co nemá smysl. Uvažujeme-li např. o tom, co třeba v naší historii v poválečně době má  či mělo jistý význam pro formování české společnosti, můžeme se z toho snadno dostat do stavu silné deprese. Co z toho, na čem jsme pracovali a na tom, co děláme, má v čase velkých a rychlých změn potenciál přežít nás i nám blízkou budoucnost? Co třeba z toho, co bylo uděláno v době rudé totality, anebo i v tomto posledním čtvrtstoletí? Kdo si ještě vzpomene na tři zdroje a tři součásti, na Poučení o krizovém vývoji a na jiné již pozapomenuté nesmysly, které hýbaly minulými dějinami? Schopnost vnitřní inventury nám zjevně chybí. K tomu patří i něco jako schopnost přesahu do budoucnosti. Co by stálo za to uchovat nejen ve vlastní  paměti, ale co by mělo smysl snažit se předat dál, i když my už tady nebudeme? Minulé i dnešní generace sice postavily silnice, přehrady, domy a mnoho jiného, co je z oceli, betonu a z jiných, zdánlivě trvanlivých látek. Co z toho však v horizontu několika příštích staletí nepodlehne zestárnutí a následnému rozpadu, pokud to ovšem nebudeme pravidelně a dostatečně opečovávat? Co skutečně stálého, ne-li věčného po sobě zanecháme? Co bude tak trvanlivé, že i pokud třeba do české kotliny znovu udeří – stejně jako před mnoha miliony let -gigantický meteorit nebo jiná podoba zkázy, že to vydrží? Komu z našich potomků bude pak možné předat štafetový kolík? A také proč a k čemu by to bylo vůbec dobré? Jen o tom, že to bude svědčit, že jsme zde žili? Dokázali jsem tím snad, že stojíme za vzpomínku? Obávám se, že i kdyby okolní společnosti totální zkázu Čech na rozdíl od nás přežily, těžko budou mít důvod si vzpomenout, že tady někde žila česká společnost. Nebylo by to ostatně poprvé. Po Bílé hoře – což je asi nejtěžší katalysma, které zatím českou společnost zasáhlo – už něco podobného proběhlo. Jen v opačném gardu. Země zde byla, ale česká společnost málem zanikla. Čechy tehdy muselo kvůli jinověrectví opustit statisíce lidí, kteří byli novými vládci označeni za nežádoucí. To byli ti, kteří byli jako naši nejvzdělější lidé považováni za výkvět této společnosti (kdysi se tomu také říkalo „sůl této země“). Museli si najíti uplatnění jinde, protože církev je považovala za nebezpečné, za něco co musí být zničeno a zapomenuto. A oni zapomenuti také mohli být. Během jednoho století po nich doma nezůstala málem ani vzpomínka. Jen něco velmi mlhavého.

Naše elity tehdy odešly a uchytily se jinde. Zájem o schopné, tvořivé a pracovité lidi v okolním světě po katastrofě třicetileté války byl. Díky Komenskému, Hollarovi a jiným známým i méně známým emigrantům, tito emigranti přispěli k pokroku tehdejšího nekatolického světa. Jejich děti a vnuci ale již nebyli známí jako Češi. Stali se příslušníky jiných společností. O jeden a půl století po Vestfálském míru Dobrovský píšící již jen německy a cítící se příslušníkem rakouské společnosti, se zabýval češtinou a její minulostí jen jako něčím, co už patří do minulosti. Přesto nakonec došlo k něčemu velmi pozoruhodnému. Čeština se uchovala. Sice jako značně archaický, modernizaci potřebující jazyk lidí, kteří byli ve své vlastní zemi považováni různými vetřelci, kteří se zde usídlili (Švarcnberky a jinými tehdejšími prominentními vetřelci, včetně církevních prelátů) za spodinu. Češi žijící dnes jsou ale potomky právě této „spodiny“. Mohou být na to hrdi, že přes úsilí knížat, hrabat či biskupů, kteří se snažili – neúspěšně – je zničit, jsou zase respektovanou evropskou společností. Otázkou, které bychom měli ovšem věnovat zvláštní pozornost je, proč ještě dnes, více než 200 let poté, co nejen Dobrovský, ale i jiní tehdejší odborníci nepovažovali českou společnost už za schopnou dalšího rozvoje, se stále ještě vnímáme jako Češi? Podle nich jsme přece měli skončit na hřbitově zaniklých kultur a civilizací.

Důvod byl poměrně prostý: byli jsme pro někoho a něco užiteční. Na evropských bojištích si vyřizovali účty mezi sebou různé církve a velkorody, včetně Habsburků, Bourbonů, Romanovců, Hohenzollernů a mnoha dalších. K tomu potřebovali kanonenfutr v podobě mladých odvedenců, kteří směli na jejich povel padnout za zájmy jejich a dalších mocných tehdejšího světa. Aby však nepadli jen tak, zbůhdarma, museli se naučit poslouchat na bojišti příslušné rozkazy. Pak z nich byli teprve „toprá voják“, jak říkala svého času baronka von Botzenheim. Podle ní a jiných Rakušáků té doby: „cešky foják, toprá foják“, a také „kriplfoják pýt tapfer foják“. Oficíři potřebovali, aby i jejich pucfleci plnili jimi přikázané rozkazy. Ti to udělali, co jim zbývalo. Ale protože uměli jen česky, a protože rakouský stát a církev jim neposkytly ani tu nejmenší šanci se vzdělávat, základy češtiny se museli naučit oficíři. Právě to vedlo k pozoruhodným efektům v podobě tereziánské školské reformy , či k založení kateder češtiny (první byla zřízena z nařízení Habsburků – !! – ve Wiener Neustadtu na důstojnické akademii již v r. 1752). Tedy dříve, než se dnes datuje začátek obrozeneckých snah. To vše úzce souviselo právě s obavami císařovny Terezie ze ztráty českých zemí. Vždyť už v r . 1741 se nechal v Praze korunovat za českého krále bavorský vévoda. Brzy potom začal usilovat o tehdejší Česko i pruský vládce. Potřeba rakouských oficírů osvojit si aspoň elementární základy již pozapomenutého jazyka, v němž – kdysi významném evropském jazyce – byla v druhé polovině 15. století vytištěna první česká kniha v době, kdy se tiskly jen latinské a německé prvotisky, tak  podpora tehdejších Habsburků pro výuku češtiny nejen pro oficíry, ale i úředníky, vedla k pootevření Pandořiny skřínky. Nezůstalo totiž jen u modernizace češtiny.

Faktická legitimizace češtiny jako stále ještě užitečného jazyka v polovině 18. století nevedla jen k jejímu hlubšímu zkoumání od jazykovědců jako byl Zlobický, Pelcl a další, ale našli se tací, kteří si uvědomili, že v tomto jazyce bylo sepsáno mnoho důležitých archiválií, včetně těch, které v době před Bílou horou popisovaly události hýbající tehdejší Evropou. Po nich přišli další buditelé a obrozenci. Tentokrát už nejen lingvisti, ale i historici, jako byl Palacký. Vrátili – v té době ještě jen venkovskému – obyvatelstvu nejen revitalizovaný jazyk, ale i jeho minulost, což ve svých důsledcích a za určitých okolností a s přispěním některých faktorů vedlo k modernizaci české společnosti. Česká společnost – byť s velkým zpožděním – tak přežila bělohorskou katastrofu a vstala fakticky z hrobu, do kterého měla být církví zadupána. Nebylo to ani jednoduché, ale ani bez problémů.

Až po dalších dvou stech letech se tehdejší tzv. česká otázka posunula od schauerovského jazykového dilematu k otázce o tom, zda jsme schopni budoucím generacím po sobě něco významného zanechat. S tím souvisejí i takové otázky, jako „co jsme v posledním čtvrtstoletí dokázali výjimečného?“, „k čemu tzv. transformace a všechny ty hejble dnešní politiky i ekonomiky, byly vůbec – z daného hlediska – dobré?“ nebo „co jsem dali sobě i světu kolem nás dobrého?“. Nejde jen o to, zda na něco takového můžeme kladně odpovědět , ale i o to, co budeme a můžeme dělat, přijde-li něco jako nová Bílá hora či jiná, byť mírná podoba apokalypsy. Existuje vůbec něco, co by stálo za záchranu před zničením? Anebo zde žijeme své dny jen tak, od rána do večera, od snídaně do večeře? Měli bychom si připustit naléhavost těchto otázek. Stačí se podívat kolem sebe. Co a jaké máme v čele společnosti za lidi? Jsou snad schopni organizovat tuto společnost tak, aby z jejího společného díla vzniklo něco jedinečného, něco co by nás naplnilo hrdostí, že k ní patříme? Možná někoho z nich baví dělat bonmoty, jiného baví řídit vládu sobě podobných, tedy nudných a netvůrčích jedinců, jiného baví „pečovat“ o státní pokladnu bez ohledu na to, že by měl nějakou představu o jiných cílech než jak se sám napakovat. Všechno jsou to zjevně lidé postrádající vizi o blízké, natožpak trochu vzdálenější budoucnosti. Svojí přítomností na klíčových místech svědčí jen o hloubce krize této společnosti. S těmito lidmi v čele prostě nelze udělat ani díru do světa, ani se o to aspoň pokoušet. Opravdu zde však není nějaký skrytý potenciál, který by jako v době obrození zachránil tuto společnost před apokalypsou ještě dřív, než k ní vůbec dojde? Opravdu jsme odsouzeni jen k tomu, abychom jen lamentovali nad tím, kam jsme se dostali?