Lesk a bída politických partají

Předvolební zamyšlení o naší pluralitní demokracii

Však to známe. Blíží se volby do parlamentu a média jsou plná už jen zpráv o politice. Tedy… krom bulváru s vraždami a kalhotkami nebo podprsenkami celebrit, ovšem. Rádia, televize a portály internetu se předhánějí v průzkumech preferencí voličů a věrchušky politických stran jsou čím dál tím nervóznější. Šéfové partají, kterým hrozí volebně velebně výsledkový neúspěch či katastrofa, svým chováním připomínají pubertální studenty před koncem školního roku. Někdo bude totiž doma rodiči odměněn krásnými prázdninami na horách či daleko u moře a jiný, pokud vůbec nepropadne, bude mít naopak zaracha za to, co předtím zanedbal.

To vše je běžný kolorit veřejného života před každými volbami a připadá mi trochu škoda, že se možná jen povrchně zamýšlíme nad těmi základními subjekty politické scény, jimiž jsou vedle aktivistických spolků a hnutí především politické strany. Jak to s nimi vlastně je? Ano, já vím, že vy to také víte už dávno a dobře, ale přece jen bych to rád zkusil, podívat se tomu tématu na zoubeček víc. Strany tady v Česku totiž vedou tak výjimečně vzácné osobnosti, že naši větší pozornost si jistě zaslouží. Takže proto – a už opravdu naposled: Co skutečně jsou ty dnešní politické partaje?

No, asi nejsou ničím víc, než skupinkami soukromých osob, náhle kvůli politice probuzených a teď příkladně spolupracujících za jediným zcela pragmatickým účelem: Vzájemně dostat sebe a své dočasné kamarády do veřejných funkcí. Do funkcí dobře státem placených, protože právě tak to těm dnešním stranickým funkcionářům předtím do zákonů zakotvili jejich předchůdci. A co je přitom nejdůležitější? Inu, je to přece cesta na posty, vybavené pravomocemi po libosti nakládat s veřejnými penězi, takže peněženky i ega funckionářů takovými příležitostmi jen málokdy pohrdnou.

Dojemné a pikantní přitom je, jak se prakticky všechny české politické strany demokratů ideologicky vymezují od bývalého nedemokratického a totalitního režimu „komunistického“, plyšovým dohodovým převratem svrženého před už téměř třiceti roky. Pomiňme, že on ten režim vůbec komunistický nebyl, ale právě takový název se dnes k němu výborně mediálně hodí do propagandy, která tak může ještě dlouho naše důvěřivé děti a vnuky levně a velice účinně právě tím komunismem strašit. Pravda, některé strany tak činí mediálně ostře a slovně důsledně, jiné se uchylují k antikomunismu – no řekněme – umírněnému. Nicméně shoda v tom vymezování vůči „totalitě“ napříč diskurzem tu je vždy, ač mnoho pamětníků VŠECH těch 40 let „komunismu“ dosud vůbec nechápe proč.

Nejzábavnější pak přitom je, když si v tomto smyslu odsledujeme demonstrativně a ostře kritické slovní projevy naší tak svobodné a názorově individualistické české pravice. Ta se vehementními řečmi vymezuje proti někdejšímu odporně bolševickému a nesvobodně levicovému kolektivismu, a přitom si právě tito lidé uvnitř svých dnešních partají mezi sebou jedou pravý komunistický kolchoz vzorné členské spolupráce a vzájemné stranicko-kariérní podpory. Podpory při získávání, provozu a udržování své moci a veřejného vlivu na stát od všech těch soukmenovců a soukmenovkyň, soudruhů a soudružek, přátel a přítelkyň a bratrů a sester právě té své konkrétní partaje… Ostatně víte, že se v Praze šušká, že prý si pan ministr Herman společně s předsedou Bělobrádkem vždy půl hodiny po pracovní době na ministerstvu před zrcadlem zkoušejí bílé podkolenky? No nic…

Strany a jejich stát

Takže, když už v tom nyní máme tak dokonale jasno, pokusme se z toho odvodit i nějaké logické závěry:

1. Všechny politické strany soudobé zastupitelské demokracie jedou na jedinou společnou pohonnou hmotu, která v jádru není nic jiného, než takový ideologický mišmaš. Dokonce už i pravicové partaje vnitřně fungují jako rozkošně levicové kolektivistické spolky soukromníků a zároveň naoko hlásají individualistické svobody a všemožně vymyslitelné levicové zákazy i práva. Přitom však všichni společně drží ideologickou kolektivní lajnu oddanosti a stranické kázně, kdy zejména u politických hnutí bezpodmínečně ctí vůli svého nejvyššího Vůdce, který je pro členy Bůh. A to jsme ještě nezmínili vztah všech těch stran a straniček vůči jejich voličům.
2. Všichni ti partajníci a jejich mediální propagandisté hlásají jen krásné dobré úmysly pro své voliče, vedou sladké řeči, jak chtějí pracovat pro společenský národní, sociální, či křesťansko-náboženský a zároveň oddaně multi-kulti-eurounijně-proamerický a anti-rusko-čínský celek, přičemž jejich jediným cílem je přisvojení si národní veřejné moci, která jim vygeneruje nejen zajímavý osobní příjem od státu, ale navíc i příležitost pro lukrativní zisky z tiše korupčního zadávání veřejných státních zakázek na služby soukromých firem jejich kamarádů. Pochopitelně za nenápadný a přiměřený úplatek i pro tu jejich partaj. Uznejme proto už konečně, že strany nějaký podezřelý státní kontrolně počítačový systém NEN už právě proto vůbec nemohou potřebovat, i kdyby byl dvacetkrát zadarmo. Ostatně, kam by partajníci přišli, jestliže by jim někdo tu korupci jakýmsi povinným technickým softwérem ze dne na den zarazil? Copak se to dělá, koukat někomu do jeho obchodních a bankovních tajemství? Ostatně, jak prý řekl David Rath, bestii je nutno pravidelně krmit, že.
3. No a co řečičky o ideologiích? Inu i ty sice musí být, ale až do příštích voleb se ve výsledku na ideologie příliš nemyslí, jestliže politika je především svého druhu těžce lukrativní byznys, jak už bylo výše řečeno. Pouze je přitom ideologicky dobré, uvědomit si jeden z nejzajímavějších klamů české pravice dnešní demokratické politické scény, včetně té pravice nejsvobodnější: To známé tvrzení, že by tyto strany nejraději přímo zrušily stát, prý jen kdyby to bylo alespoň trochu možné.

Bohužel však, pravý problém všech těch lživých tvrzení je tu pouze v tom, že právě tohle ty partaje nikdy neudělají, protože by se jim to ekonomicky nezaplatilo – a na to se teď podíváme podrobněji:

Proč by se to nezaplatilo?

Protože kdyby neexistoval stát vybírající daně, ze kterých právě ten stát politické strany financuje, tak by museli mocichtiví soukromníci, dnes tvořící politické partaje, už konečně přiznat barvu: Museli by si sami založit a ze své(!) kešeně zaplatit všechny ty původně státní a pak už jen čistě soukromé organizační a donucovací složky. Složky správní, justiční a soudní, ozbrojené síly obranné a policejní. Zkrátka všechny ty lidi, kteří by jen ty jejich zájmy, mocenské pozice a společensky buržoazní jistoty chránili. Totiž orgány a složky, kterými jinak normální politický stát disponuje k obraně, bezpečnosti, spravedlnosti a sociálním jistotám VŠECH a za peníze koho? No přece za peníze z daní od občanů VŠECH!

Jenže privatizací zákona a represe by to byl sice také ještě státu podobný politický celek, jen by se už nemohl nazývat státem „zastupitelsky demokratickým“, ale muselo by být přiznáno, že zůstal už jen ryze oligarchickou plutokracií vládnoucích boháčů průmyslově a realitně vlastnických (j)elit. Takže jak je vidět, i ta politika „zastupitelské moci“ je už zas jen příběh o penězích. Příběh, kdy si podnikatelská buržoazie držitelů moci NECHCE POUZE ZE SVÉHO PLATIT exekutivní a donucovací ozbrojené složky, přičmž pak tihle už jen čistí soukromníci, takhle národu vládnoucí, by museli národu i přiznat, že peníze, pro elity vybírané, nejsou daně, ale už jen čistě mafiánské výpalné.

Co by to však znamenalo, pokud by to už byly jen peníze stejně placené, jako je například poplatek „za ochranu“ kterékoli zločinecké mafii? Znamenalo by to už jen zmrtvýchvstání jakési podivné říše pozdního gangsterského neofeudalismu s novošlechtou a novověkými občanskými nevolníky, kdy by politicky národně a mezinárodně právně přestal existovat stát, natož demokratický. Takže, když si to shrneme, ti naši partajníci vlastně nejsou žádní lidumilové ani svatoušci. Jen jdou nekompromisně za svým byznysem a za hmotným ziskem a většině z nich je služba veřejnosti pouze jaksi kýmsi ukradena. Nicméně i výjimkám z těchto představ pravice budiž čest.

Technologie divadla politiky

Když tedy věci nazveme bez obalu tak, jak jsou, potom uvidíme: Každá zastupitelská partajní koaliční demokracie je vždy tím nejideálnějším politickým divadélkem pro maskování vlády kolektivistických oligarchií. Je to ta nejchytřejší forma „vlády lidu“, jaká kdy v politických dějinách kapitalismu byla vynalezena. Nejen, že krásně může využívat to kouzelné slovíčko DEMOKRACIE, ale navíc od ambiciózních začínajících mladých politiků ani nevyžaduje na startu do veřejného života žádný „privatizačně“ kompromitující vstupní kapitál, krom výřečné pusinky a pohotově myslící hlavičky inteligentního človíčka. A přiznejme si: Často a klidně – i inteligentního človíčka darebáka s teflonovým svědomím.

A pozor! To vše bez bez rizika zodpovědnosti, protože za všechny minulé i budoucí protispolečenské, případně i trestné činy všech VŽDY KOLEKTIVNÍCH stranicko-koaličních ROZHODNUTÍ se mohou soustavně a krásně všichni ukrývat a vymlouvat na své politické „protivníky“, kteří spolu s nimi v právě existující „koaliční“ vládě také právě smluvně jsou. No vážení, řekněte sami, není to úžasně vymyšlený systém? A není to fantastický džob zejména pro ty, kteří tu „politiku umí“? Co tedy k tomu všemu ještě doplnit? Inu snad už jen to, jak to dělají a proč tomu tak je.

I zde však bude odpověď celkem jednoduchá a kdo chce vědět víc, měl by si přečíst něco od pana Machiavelliho. Ostatně, nečiňme si iluze, vždyť politika je jen speciálním druhem byznysu. Kromě umění lidi organizovat a jim vládnout se tu přece vyskytují všechny další prvky kšeftů. Tak jako v obchodování je základem úspěchu a zisku pokrytecká vychytralost, přetvářka, klam a lhaní, tak to samé platí v politice. Rovněž vždycky v dějinách (a nejenom kapitalistického imperialismu) stejně jako v byznysu, činnost politických aktivistů nikdy neurčovala nabídka, ale jen mocenské možnosti a okolnosti – čili poptávka. Proto i v politice vznikají jen takové strany, hnutí a sdružení, po kterých právě ta poptávka existuje. A proč právě poptávka? Protože právě před ní vznikají okolnosti, které ji pak vytvoří.

O co hlavního tedy jde těm nejchytřejším politickým stratégům? O nic míň než o to, aby právě takové okolnosti „prognosticky“ připravili a aktivně takticky je podle podmínek a v přesně určených dávkách a podobách vyvolali. A uvědomme si, prosím: Tihle stratégové, to nejsou žádní junckerovští čudlové politiky Evropy (o těch trpaslících z našeho českého dvorečku už vůbec nemluvě). Jsou to – jak ti dávní Kalergiové, tak i ti dnešní Brezinští a Kissingerové. Ti, kteří okolnosti mocenských strategických poptávek na dobrý politický byznys vždy přímo celoplanetárně uměli a umí vymýšlet.

O kom je tu tedy řeč? O těch, kteří daleko do budoucna umí konstruovat uspořádání budoucích sociálních systémů, přinášejících majetkovým elitám právě ty nejzajímavější hmotné a mocenské zisky. O sociálních inženýrech lidské historie i dnešní doby, kteří jsou tím nejnebezpečnějším druhem teoretických politiků s obrovským prakticky realizačním přesahem! Politiků s kvalifikací mezinárodních režisérů s kompetencí psát ty nejvražednější válečné, náboženské, migrační a multi-kulti scénáře. Projektanti lokalit a kulis soudobých i budoucích planetárních politických her. Autoři tlustých knih a nositelé symbolicky podivných cen, stupňů zasvěcení, zástěr a kružítek.

No dobrá, ale co všichni ti další právníci, finančníci, ekonomové, podnikatelé, politikové a spekulanti národního a korporátního rozměru? Inu, ti jsou už jen servisními sluhy do počtu a přicházejí na scénu vždy teprve až za nimi. Za svými ideovými stratégy, přičemž je za ručičku vedou loutkovodiči, některými politology zvaní např. jako světoví zednáři nebo prediktoři. Politikům druhé třídy je totiž určeno jenom to, aby poslušně hráli podle jim přidělených strategických not. Not napsaných v místech typu Bilderbergu na shromážděních dirigentů dění na naší planetě.

Jak, kde a kdy? Při napohled nevinných setkáních pánů a dam, kteří se prý čas od času sejdou jenom proto, aby si tak trochu mohli přátelsky poklábosit. A případně – aby i občas nechali terorem, atentátem či nešťastnou nehodou zabít ty neposlušné druhotřídní špatné hráče podle jejich not. Je tu totiž pro ně jedno nebezpečí: Když původně nějaký druhořadý politik si kolem sebe vybuduje tak silnou ozbrojenou sílu, že se změní na silného cara a protihráče a nelze jej už zničit mediální intrikou ani ekonomickými a finančními nástroji sankcí a embarg. Pak válka za smrt takového politika je pro „prediktory“ tím posledním řešením.

Jaké zadání, takový výsledek

Vraťme se nyní zpět na domácí politický dvoreček k problematice našeho státu a jeho řízení. Víme, že velká systémová korupce je geneticky dána už samotným projektem kapitalismu a že v Česku je téměř 30 let právě korupce tou největší brzdou spravedlivého práva a rozvoje ekonomiky naší země. Připomeňme si proto, že realizační průběh metod a činů každé vlády je vždy dán jen zákony, které tvoří právníci a nikdy není primárně dán jakýmkoliv technickým softwarem, který napíší logičtí systémoví analytici podle mezí a požadavků zákonů.

Jinými slovy řečeno, že vždycky platí „jaké je zadání, takový je výsledek“ a nikoliv naopak. Proto i výchozí podmínky koncepce a funkce systémů jako např. EET nebo NEN určují jen právníci a teprve následný algoritmus a konstrukci počítačové architektury pak vytvoří techničtí analytici pouze tak, aby kybernetizaci funkce státního organizačního stroje zrealizovali. Dá rozum, že politický kariérista, partajní advokát, nepoctivý byznysmen a líný korupční úředník se tomu vždycky budou bránit tak, že budou hledat cestu zpátky ke korupci alespoň svou těžkou botou na brzdě všech těch správných snah o poctivost a její kontrolu.

Koho si tedy tito lidé najdou ke korupční pomoci? Ty, kteří jim k tomu stvoří vhodná informační pole, čili egregory. Mediální informační prostory, agresivně a nenávistně difamující všechny ty, kteří se kdy pokusí o průhlednou logiku a spravedlnost, čili o právní profylaxi zločinů a korupce, směrem k jejich systémově technickému předcházení. Začne-li totiž jednou něco fungovat už jen podle přírodních zákonů datové matematiky a nedeformovatelných záznamů na nosičích informačních dat, tak úplatní právníci svými pozměňovacími návrhy novokorupčních zákonů s tím už nic neudělají.

A co potom propagandě jakéhokoliv Zla tady už jen zůstane? Zůstane jen egregor mediálně šířené asociální zášti všech proti všem pod rouškou účelově vymýšlených aktivit dalších a dalších spacákových politiků a jejich záchran a ochran „udržitelných rozvojů a vývojů“ a výmyslů dalších „lidských práv a svobod“ pomocí uměle vytvářených dalších a dalších nevládek a „neziskovek“ státem i zahraničím placených. Včetně kdejaké pseudoumělecké avant-gardy aktivistů typu Davidů Černých a skupin Ztohoven, přičemž ani politické redakce soukromých novin a veřejnoprávní televize nejsou v tom smyslu žádnou ušmudlanou Popelkou. Ostatně proč ne, když je za to zajímavá mzda?

Takže… právě jsme tu pořešili politické partaje a někdy příště, bude-li na straně autora k dispozici dost schopností a informací, tak možná se blíže podíváme na to vyšší patro politiky dnešní doby. Patro, jímž jsou kolektivní nadnárodní spolky různých bankovních a obskurně bilderberských ideologických i praktických loutkovodičů, některými politology zvaných jako prediktoři. Lidí, kteří si velmi potrpí na podivné obřady a rituály, na prazvláštní čísla a nejrůznější výročí, na znaky a symboly a zejména na vytváření nových projektů příběhů dějin lidstva. Příběhů podle jejich čistě válečných i zdánlivě mírových sociálně inženýrských multikulturních představ časů budoucích. Časů postfeudálního planetárního neokolonialistického imperialismu mocenských bloků, jejich aliancí a vzájemných válek.

Závěrem

Co říci závěrem, když charakterní lidé opakovaně hledají odpověď na otázku, zda vůbec může někdy někde někdo vládnout vskutku spravedlivě? Já nevím, ale domnívám se, že by to asi musel být jen jakýmsi Nejvyšším Svědomím osvícený a na výsost moudrý diktátor, který pouze v duchu by vždy myslel také na to, že musí být zároveň i alespoň trochu demokrat. Vím však určité, že starozákonní židovsko-křesťanský Bůh by to být nemohl. Ten měl totiž lidské vlastnosti, když prý byl mimo jiné náladový, mstivý, krutý a žárlivý. Tak nevím … ale vím, že by musel na to být sám a jediný, protože jen spravedlivý jedinec s neomezenou mocí by před svým poddaným lidem jen sám za sebe měl i tu zodpovědnost, kterou moc vždy přináší.

Nad ním by pak muselo být už jen to zmíněné Jeho Nejvyšší Svědomí. No, pomyšlení to je sice zajímavé, ačkoliv generuje úvahu, jestli možná právě z těchto důvodů si lidé už v dávném starověku vymýšleli ty své nejrůznější bohy, aby pak ve středověku pochopili, že tíhu svědomí a rozhodovacích pravomocí nakonec vždy musí na ramenou nést nanejvýš jen lidé dva a zodpovědnost z těch dvou už jen někdo jediný a sám. Nevím, ale cosi mi tím připomíná přírodu a dvě pohlaví Otců a Matek, čili entit, vždy tvořících základ rodiny. A tak ohledně demokracie se mi proto zdá, že ti naši předkové asi měli pravdu, když velice logicky říkávali: „Dva jsou sice zodpovědná rada, ale tři – to už je vždy jen možná zrada od jednoho z nich“. A nikdy nikdo už pak nezjistí a neprokáže, který z nich to byl, jenž zradil – podotýkám já.

Tak. A teď mi ještě něco vykládejte o spravedlivé a zodpovědné pluralitní demokracii…