Lež neuteče – má krátké nohy

Jak víme, s lidmi, kteří pravidelně sledují televizi, poslouchají rozhlas nebo dokonce čtou režimní tisk, většinou společnou řeč nenacházíme. Jsou prostě jiní. Důvodem je, že sledování médií je návykem se vším všudy. Návykem na lež. …A „koncesionářské“ televizní a rozhlasové poplatky jsou ve skutečnosti spotřební daní ze lži.

Tyto lidi nepřesvědčíme tím, že jim dáme jinou možnost, že jim dáme informace. Říkat pravdu lidem s návykem na lež je podobné, jako bylo kdysi nalévat čistého vína těm, co pili Pražský výběr.

Nejde však jen o rozlišovací schopnosti. Mnoha lidem Pražský výběr jistě nechutnal, a přesto jej pili, protože všichni ostatní jim říkali, jaké je to výborné víno. Nebo prostě jen proto, že se nechtěli lišit. Ostatně ani pivo mnoha lidem ve skutečnosti nechutná, ale s kamarády si jej dají.

A nejde ani o rozlišovací schopnost ve smyslu inteligence. Narkomani obvykle bývají inteligentní, a přesto jim to ke zbavení návyku nepomůže. A dobře víme, jakým způsobem dokážou svůj návyk hájit jinak inteligentní kuřáci, nebo jakým způsobem vám dokážou obézní vysvětlovat, že zrovna oni zhubnout nemůžou, a tvrdit, jak vůbec nejedí.

Rozhodující totiž není přístup k informacím a často ani inteligence, rozhodující jsou zmíněné aspekty psychologické a společenské.

Ego mnohých lidí je natolik silné, že nedokážou připustit, že se v něčem mýlili. Nedokážou přiznat chybu. Nedokážou skousnout Cicerovo: „Mýlit se je lidské, ale bláznovstvím je v omylu setrvávat.“

Pro mnoho lidí je zase důležité neodlišovat se od ostatních, je pro ně důležité, aby mezi ně „zapadli“, aby mezi ně patřili, ať už z důvodů psychologických, protože vlastní odlišnost sami neunesou, nebo z důvodů „existenčních“ (tedy z důvodů, které se sice někdy mohou existenčním blížit, častěji jsou však za existenční pouze vydávány, a ve skutečnosti jde jen o peníze, o kariérismus, nebo podobnou „vychcanost“). Tuto snahu neodlišovat se dobře ilustruje známý pokus s černou a bílou. ●

Pro ještě víc lidí je útěk k médiím útěkem mimo realitu, útěkem před realitou, kterou nedokážou unést. Ať už se jedná o realitu vnější nebo realitu spojenou s vlastní osobou. Útěkem do „mediální reality“. Útěkem podobným útěku do stejně nereálně „virtuální reality“ počítačových her, nebo do reality drogově závislých. Útěkem spojeným se stejnou závislostí jako v případě jiných drog, útěkem, který svou urputností připomíná starý vtip o opilci: „Proč pijete? Abych zapomněl. A na co abyste zapomněl? To už jsem zapomněl.“

Pro mnoho lidí je totiž skutečný svět příliš nepochopitelný, příliš složitý, nemají odvahu se na něj ani podívat a budují si ve své hlavě svůj pohodlný, jednoduchý, zaprděný svět – a média jim k tomu poskytují stavební materiál. (V dřívější době byly zdrojem stavebního materiálu pro zjednodušené světy tradice a náboženství.) Tento jejich fiktivní svět bývá často ještě jednodušší a absurdnější než svět předkládaný médii, a tak, aby si jej udrželi, aby se ve své představě utvrzovali, potřebují pravidelnou dávku mediálních lží, ze kterých si často vybírají ještě ty nejabsurdnější, kterými si svůj obraz svého světa potvrzují. Bývají proto často ještě „mediálnější než média“. A mediálnější než média jsou dokonce i v tom, že na svém obrazu světa ještě víc lpí. Jakmile mediální lži jednou použili jako stavební materiál k vytvoření svého fiktivního obrazu, nechtějí se jich za žádnou cenu vzdát, mají panický strach, že by se jim jejich svět zhroutil, a tak na nich budou trvat, i když je v médiích dementují. Oficiální dementi nepomůže, nemůže pomoci, protože oni vlastního dementi nejsou schopni. Z ničeho totiž nemají větší strach, než z boření tohoto svého obrazu.

Svět, který si vytvořili, bývá „geniálně jednoduchý“, často dokonce není ani černobílý, ale dokonce pohodlně jednobarevný – černý či hnědý, jako v případě tvrzení, že obě „strany“ konfliktu (například v Jugoslávii nebo na bývalé Ukrajině) se chovají stejně nebo, že komunismus je totožný s fašismem apod.

Jejich představa světa je tak jednoduchá, že je neovlivníte žádnými novými informacemi. Vše, co nezapadá do jejich obrazu, po nich „sklouzne“, odmítnou to. A samozřejmě vy jste blbec, protože tvrdíte něco jiného než oni, podle nich vy jste „mimo realitu“ a „žijete v jiném světě“, protože popisujete jiný svět než ten jejich.

Jediné, čím je opravdu naštvete a občas přivedete přímo k zuřivosti, jsou nejzákladnější obecně známé informace, které se učili ve škole a které je možné dohledat v běžných příručkách, a které vytěsnili, protože do jejich absurdně zjednodušeného obrazu světa se ani takové informace nehodí. Když jim připomenete něco, co sami věděli, co ve skutečnosti i vědí, ale co vědět „nechtějí“, protože to jejich vlastní obraz světa popírá.

V takovém „svém světě“ žije například mnoho starých lidí. Jejich „životem“ jsou televizní seriály, které jsou podle nich „ze života“, léta nevycházejí ven, a chtějí své vnuky poučovat o tom, jak to venku vypadá.

Ale ani mladí na tom nebývají lépe. Naopak. Po letech strávených ve „virtuální realitě“ počítačů je pro ně často ještě snadnější přijmout za realitu „realitu“ mediální.

Člověk jen žasne, když vidí, jak si gramotní lidé kupují denní tisk – daleko výstižnější je v tomto případě slovenský výraz tlač – nebo dokonce všechny ty Despekty a Refluxy, nechápe, jak za něco takového může někdo dokonce zaplatit.

Ale návyk je návyk, absťák lží je absťák jako každý jiný, a tak, kdyby média neexistovala, opatřovali by si lži na černém trhu, platili by za ně dealerům.

Lidem žijícím ve svém fiktivním světě nestačí jen dávat jiné možnosti, informace, a nestačily by ani zákazy, prohibice lží. Je třeba probudit jejich odvahu podívat se do očí realitě, podívat se do očí druhým, a hlavně sám sobě. Odvahu jít do skutečného světa, a dokonce bez ranečku mediálních buchet.

Postavit se na vlastní nohy bývá vždycky těžké. A tito lidé jsou navíc často i v podobné situaci jako skuteční narkomani – mají jen pár jim podobných známých, se kterými se ve svém návyku podporují. Případně jsou na tom ještě hůř – jako narkomani, kteří už znají jen dealera.

Nejde totiž jen o to, že tito lidé v reálném světě nežijí a asi už ani nedovedou, ale o to, že se to nechtějí naučit. Kde také vzít motivaci, když je ten fiktivní svět tak úžasně jednoduchý, tak „srozumitelný“, nenutí nikoho myslet…

9. února 2015 ▓