Lichvě vstříc

Člověk se stále dozvídá něco nového. Tedy alespoň pro sebe nového, ve skutečnosti může jít o něco, co funguje již delší dobu. Kupříkladu já jsem až teprve nedávno zjistil, že existuje trh takzvaných P2P půjček (stačí zadat do libovolného vyhledávače), na kterém si lidé půjčují peníze bez banky sami mezi sebou, jen z využitím zprostředkovatele.

Svým způsobem to není špatný nápad. Když mohou lidé sdílet auta nebo byty, proč by nemohli sdílet peníze? Ani úrok jako takový v tomto případě nevidím jako problém, protože si lidé mezi sebou půjčují peníze kryté prací, nikoliv peníze vytvořené z ničeho jako v případě banky. A cokoliv, co oslabí moc bank, je dobré.

Problém  je ale výše úroků, o které na těchto P2P sítích běží, a ty jsou podle mě ve většině případů už daleko za hranicí lichvy (kterou jsem si soukromě definoval jako úrok na kreditních kartách), přes 30 %, ale i 50 % či 80 %. Již podle toho lze usoudit, že tato platforma není záležitostí komunitní svépomoci, ale tvrdým byznysem a dost možná poslední štací pro ty nejzoufalejší. Ostatně samy servery označují lichváře, kteří jejich prostřednictvím půjčují na 50% a vyšší úrok, geniálním eufemismem investor.

Jenže člověk, který je ochoten si půjčit na 86% p.a., je buď podvodník, nebo zoufalec, který nepotřebuje další půjčku, ale pomoc. Špatně je podle mě půjčovat na takto vysoký úrok (člověk, který si říká investor, přece musí vědět, že takto vysoký úrok je ekonomicky absurdní), ale stejně špatně je takovou lichvářskou půjčku i zprostředkovávat, a žádné výmluvy typu, že dlužníci jsou svéprávní, odpovědní sami za sebe a když to chtějí, tak je třeba jim vyhovět, neobstojí, stejně jako neobstojí v případě drogového dealera.

Na příkladu P2P půjček je dobře vidět, jak v zásadě dobrou, nebo alespoň neškodnou věc dokáže bezskrupulózní a neregulovaný byznys zkazit.

Převzato z blogu Tribun