TOPlist

Linda Vedralová: Chtěla jsem si na uprchlíky jen udělat vlastní názor

Reklama


Přestože to není žádná organizovaná skupina, tak tam všechno fungovalo skvělým způsobem a myslím, že mi to hodně změnilo představu a obrázek o nás, Češích. Umíme totiž krásně improvizovat v různých situacích. Myslela jsem si, že český národ je takový nepřejícný a zapšklý, ale to, co jsem tam viděla na místě, byla úplně ukázková solidárnost.

Můžete mi říci něco o sobě?

Je mi 27 let, na vysoké škole jsem vystudovala obor sociální a mediální komunikace, od svých 20 let podnikám, mám taneční studio a působím jako lektorka pole dance.

Jak jste se dostala k tomu, že teď pomáháte uprchlíkům?

Sledovala jsem informace, které nám poskytovala česká media, ale i další zdroje, protože se snažím vždy udělat si nějaký objektivní obrázek. Těch informací bylo tolik, hodně se lišily a já jsem se v nich ztrácela, takže jsem si to chtěla sama srovnat v hlavě a udělat si vlastní názor. Co to je za lidi, co je vede k tomu, že migrují do Evropy? Usoudila jsem, že jediný způsob, který momentálně existuje, je ověřit si to na vlastní oči, jet se tam podívat. Chorvatsko a Srbsko nejsou od České republiky zas tak daleko, dá se tam dojet za méně než 10 hodin autem.

Celé to začalo tím, že jsem na facebooku sdílela články, které mě zaujaly a pod jeden reagovaly v komentářích dvě mé kamarádky, že by možná nebylo od věci jet se tam podívat. Nad tím jsem už nějakou dobu uvažovala. Tak jsme se domluvily, že pojedeme. Týden na to jsem se sešla s kamarádem další mé známé, který už tam byl. Osobně jsme se neznali, nikdy předtím jsme se neviděli. Na tu schůzku jsem šla proto, aby mi řekl nějaké svoje zkušenosti z té předchozí cesty, abychom věděly, na co se máme připravit. A on mi v podstatě v první větě řekl, že odjíždějí zítra ráno zase, že mají jedno volné místo v dodávce a jestli nechci jet taky. Během dvou hodin jsem se rozhodla, že pojedu. Usoudila jsem, že je výhodnější jet tam s někým, kdo už tam byl a nehledat tam něco sama, mít tam nějakou oporu. Rozhodně jsem neměla v plánu jet tam pak zase, i když mi bylo hloupé vykašlat se na kamarádky, které s cestou již počítaly. Trochu jsem doufala, že si to rozmyslí. Chtěla jsem tam jet jenom kvůli tomu, abych si udělala nějaký názor a rozhodně jsem neměla v plánu cestu opakovat. Časově jsem velice vytížená, nikdy jsem neměla žádné představy toho druhu, že bych se aktivně podílela na jakékoli dobrovolnické organizaci a podobně, protože moje časové možnosti mi to neumožňují a ani jsem po ničem takovém nikdy netoužila.

Kde jste přesně byla?

Byla jsem v obci Bapska na srbsko-chorvatských hranicích, je to kousíček od města Tovarnik. Nejdříve jsme se pokoušeli dostat se přes maďarsko-srbské hranice, kde nás docela vypekli celníci, kteří se nejdřív tvářili, že nás úplně bez problémů pustí. Podotýkám, že ten problém nastával vždycky ze srbské strany. Chorvati i Maďaři nás s dodávkami naloženými humanitární pomocí bez problémů pustili, ale Srbové nás vykázali do celní zóny s tím, že nás jenom zváží, a dají nám povolení. Po třech hodinách různého papírování a čekání nás obrátili zpátky do Maďarska, navíc cestou pro kamiony, takže jsem ještě další hodinu a půl stáli frontu mezi kamióny, aby nás mohli zrentgenovat a zjistit, jestli náhodou někoho nepřevážíme.

Kdy to bylo?

Vyráželi jsme v neděli 13. září z Prahy, jeli jsme nejdřív přes Maďarsko do Srbska, na hraniční přechod Kelebija. Tam nás nechali 4,5 hodiny čekat. Jediné, čeho dosáhli, bylo to, že jsme potom zbytek noci řídili podél hranic na chorvatskou stranu, abychom zkusili přechod z Chorvatska. Na chorvatsko-srbské hranice jsme přijeli v pondělí někdy kolem poledne a opět nás nepustili, takže jsme se spojili s koordinátorem toho místa v Bapské, působí tam český tým. Nejedná se o žádnou organizovanou skupinu lidí v rámci jakékoliv organizace. Jsou to lidé, kteří jsou tam na vlastní pěst. Většina z nich tam jeli původně jako já, podívat se. Jenom proto, aby věci, které tam předchozí dobrovolníci vybudovali, fungovaly i nadále, tak ti, co jsou tam delší dobu, na sebe berou roli koordinátora. Mají na facebooku uvedené telefonní číslo, se kterým se dá spojit v případě jakýchkoli potíží, a předávají informace nově příchozím. Musím zmínit, že mě to strašně překvapilo, co tam ti lidé vytvořili. Přestože to není žádná organizovaná skupina, tak tam všechno fungovalo skvělým způsobem a myslím, že mi to hodně změnilo představu a obrázek o nás, Češích. Umíme totiž krásně improvizovat v různých situacích. Myslela jsem si, že český národ je takový nepřejícný a zapšklý, ale to, co jsem tam viděla na místě, byla úplně ukázková solidárnost a organizace.

Znamená to, že oficiální organizace typu Člověk v tísni, Červený kříž a UNHCR tam nefungují?

Je tam stánek Červeného kříže a UNHCR, kteří ale nemají šanci pokrýt tu kapacitu přicházejících lidí. V momentě, kdy přijede deset srbských dvoupatrových autobusů zároveň, nemá sedm lidí z Červeného kříže šanci s tím něco udělat. A to se tam bohužel dost často děje, protože ty výsadky ze srbské strany jsou strašně nekoordinované, někdy se stane, že je tam jeden autobus, který zrovna vysazuje a během půl hodiny je jich tam opravdu deset. Navíc tyto organizace v noci nefungují. Zavřou stánky a jdou spát. Jenže v noci je právě největší nával autobusů a tedy i množství procházejících lidí. Denně je to v Bapské něco mezi čtyřmi až šesti tisíci lidí.

Autor: Thang Do, zdroj

Můžete popsat, jak to tam vypadá?

Tím, že nás nepustili přes maďarsko-srbské hranice, tak nám dost času zabrala cesta. Zabili jsme tím celou noc a půl dne, takže na místě jsme byli jenom 24 hodin. Vypadá to tam tak, že pokud se člověk spojí s koordinátorem, tak se ho hned po příjezdu někdo z dobrovolníků ujme a vysvětlí mu, jak to tam funguje. Nejdřív se zeptali, co jsme přivezli, jestli se nám v těch dodávkách podařilo něco provézt přes hranici. Srbové tím, že nechtějí pouštět dobrovolnickou humanitární pomoc, způsobili, že jsme museli všechno oblečení vyložit v tom Tovarniku v provizorním skladu u nějakého místního obyvatele na půdě. S sebou jsme provezli v každé dodávce asi jen čtyři batohy, při čemž jsme se tvářili, že se jedná o naše osobní věci. Přivezli jsme pláštěnky, igelitové pytle a některé další věci, které jsou potřebné na místě z organizačního hlediska.

Slečna, která se nás ujala, nás provedla tím systémem, který tam je, ukázala nám, kde je vojenský stan, ve kterém byl sklad. Vše tam bylo roztříděno a mělo své místo – jídlo, obuv, bundy, svetry, pláštěnky, baterky, čaj atd. Pod tím stanem byl i přístřešek, čili plachty natažené mezi stromy nebo kůly. To bylo naše zázemí, kde byly připravené věci, které se distribuovaly. Byly uspořádány podle velikostí, například malé věci pro miminka, větší děti, ženy, muže. Za skladem byla kuchyňka, kde se vařilo teplé jídlo pro dobrovolníky a čaj. Non-stop se vařila horká voda, která se nalývala do kýble s čajem, který se podával zmrzlým uprchlíkům. Celé odpoledne a noc pršelo.

Za stolem, na kterém stál čaj, byl prostor asi tři až pět metrů, na konci ohrazený páskou. Tam stáli dobrovolníci, kteří podávali čaj. Při podávání čaje měli za úkol, aby omrkli, co mají ti uprchlíci na sobě, jak vypadají. Sledovali jsme jestli pod pláštěnkou nemá ten člověk jen tričko s krátkým rukávem, jestli nepřišel v žabkách, nebo jestli není v botách bez ponožek. Vždycky, když jsme něco takového viděli, hlásili jsme to lidem za námi, a ti právě v té distribuci hledali tu danou věc, co jsme potřebovali.

Obrovská poptávka byla po botách, protože počasí se značně zhoršilo. V noci byla obrovská zima, já sama jsem na sobě měla dvoje kalhoty, mikinu, péřovou bundu a pláštěnku. Přitom jsem se klepala zimou, a to jsem byla v suchu. Ti lidé, kteří tam byli přiváženi v autobusech, museli nejdřív projít část té cesty po poli, které bylo po dešti blátivé, takže ty boty měli samozřejmě špinavé a mokré. O dva dny později se to prý zhoršilo tak, že tam v tom bahně dokonce ztráceli boty. My jsme se snažili dát jim teplý čaj, abychom je zahřáli a podívat se, co je nezbytně nutné. Samozřejmě jsme se nejvíce soustředili na matky s dětmi, dětí je nejvíce v předškolním věku, často miminka.

Takže to tvrzení, že sem jdou převážně mladí muži s kindžály v kapsách…

Já mohu mluvit pouze za místo, kde jsem byla, nemám žádnou jinou zkušenost z ostatních míst. Je možné, že „mladí muži s kindžály“ volí jinou cestu. Já jsem viděla z naprosté většiny syrské rodiny s dětmi. Za celou dobu, co jsem tam byla, tak se tam objevily pouze asi 3 skupiny ryze mužské, a ti mi sami říkali, že je oddělují zvlášť od těch rodin, takže když je tam rodina s dětmi, tak v momentě, kdy někdo cestuje sám, tak ho odseparují od těch rodin. Z toho údajně vznikají ty skupiny mužů, nicméně je to zase jen nějaká domněnka, která není z mé hlavy. Já jsem viděla tři mužské skupiny, co se týče složení mezi 20-30 lety. Je pravda, že z nich vyzařovala trošku jiná energie, ale to se asi nemůžeme divit, protože z utahané rodiny se dvěma dětmi bude vyzařovat něco jiného než z bandy chlapů, kteří jsou v nejlepších letech.

Bavili jste se s těmi uprchlíky o tom, jak se vůbec dostali na tu hranici, jak ta cesta vypadala? Je nějaký typický příklad toho, jak to vypadá?

Já jsem se neptala na tyhle věci, jen jsem se ptala odkud jsou, protože mě to zajímalo a chtěla jsem si ověřit, jestli všichni budou říkat, že jsou ze Sýrie, nebo jestli tam budou nějaké jiné národnosti. Přišlo mi, že ty jiné národnosti už poznaly, že nejsou úplně vítané a že Syřané mají nějaké zvláštní přednostní právo pro nás, co se vnímání týče, takže si občas vymýšlí a říkají, že jsou taky ze Sýrie. Ale dá se to poznat. Když mluvíte s člověkem, který vám lže do očí, tak to vycítíte.

Jakým jazykem jste s nimi hovořili?

Anglicky. Přirovnala bych to k situaci, která je v České republice. Starší lidé anglicky moc neumějí, ale ta mladší generace hovoří úplně perfektně. Co se týče komunikace v angličtině, nebyl žádný problém, malé děti uměly pár slov, děti, které chodily do školy byly schopné se s vámi normálně bavit, starší děti a studenti úplně bez problémů a pak na druhou stranu. Čím starší lidé to byli, tím to bylo horší. Ti mladší jim překládali. Já jsem se ptala, jak dlouho jsou na cestě, což se lišilo, někteří lidé pět až šest dnů, někteří tvrdili, že jsou na cestě celý měsíc.

Celý měsíc? To jim to z toho Turecka trvalo tak dlouho?

Odkud jdou, to jsem se neptala.

Co se dělo na místě?

Byla jsem v části, kde se vydával čaj a starala se o to, co ti lidé mají na sobě. Když tam máte malé děti, které mají mokré nohy, tak se snažíte najít obuv jejich velikosti a už tam není prostor, abyste se s nimi bavili. Funguje to tak, že když ten dav uprchlíků vystoupí z autobusů, tak si je třídíme, bereme je po skupinkách asi 50 lidí na jednotlivá stanoviště. Máme vysílačky a těmi se domlouváme, jestli to stanoviště před námi je už prázdné, jestli tam můžeme pustit tu další skupinku nebo ne, z toho důvodu, aby tam nevznikala nějaká panika. Tím, jak se ty lidi daří udržovat v menších skupinkách, je s nimi i lepší domluva.

První spot je přijímací, za deště tam dostanou pláštěnku, další spot byl stánek Červeného kříže, kde se vařilo teplé jídlo, rozdávaly se plastové kelímky se třemi lžícemi nějakých těstovin, nebyl to rozhodně talíř plný jídla, to vůbec ne, toho jídla bylo na 3, maximálně 4 lžíce, to dostal každý kdo projevil zájem. Další spot jsme byli my s čajem a distribucí oblečení, další spot pod námi vedl lidi přes ty chorvatské hranice, kde je předávali chorvatské policii a tam je nakládali do autobusů. Lidé, kteří vodili uprchlíky přes hranici, s nimi komunikovali daleko víc, protože na to měli víc času.

Autor: Thang Do, zdroj

Proč Češi jezdí na chorvatsko-srbské hranice pomáhat, když je tam chorvatská a srbská policie?

Zaprvé, Chorvati a Srbové spolu nemají dobré vztahy, prakticky spolu nekomunikují. A další naše činnost spočívá v tom, že se snažíme rozdělit lidi do skupin, aby tam nevznikaly žádné obrovské davy lidí, kteří potom začnou být agresivní, protože nebudou mít žádné informace a jenom budou stát několik hodin před plotem. Já jsem třeba viděla to místo, jehož fotografie byla na Novinkách, kde uprchlíci spali na hřbitově. To si opravdu ti uprchlíci nevybrali, že tam budou obsazovat hřbitov, oni tam byli vyloženě posláni. Tam nebylo kam jinam jít než na ten hřbitov, čekali na příjezd chorvatských autobusů.

Co s nimi ti Chorvaté potom dělají?

Já jsem slyšela, že je vozí do detenčního tábora, který je odtamtud kousíček, ale nezdrží se tam více než 24 hodin, údajně je pak nakládají do vlaků a autobusů a snaží se je dostat do Maďarska. Ale tu cestu nemám zmapovanou, takže nevím. Na vlastní oči jsem viděla jen to, že přijíždějí dvoupatrové srbské autobusy, ze kterých vystupuje hromada lidí, pak prochází těmi jednotlivými spoty, které tam vytvořil český tým a předávají se Chorvatům, kteří je opět nakládají do autobusů. Škoda, že Srbové a Chorvati si to nedokáží zkoordinovat sami a musí tam být tolik lidí, desítky lidí z Čech, kteří i několik dnů v kuse vůbec nespí, protože je nemá kdo vystřídat.

Jsou tam jenom Češi?

Byli tam teď i Němci, přijelo deset lidí s velikou polní kuchyní, ale bohužel druhý den jim bylo zakázáno připravovat jakékoli tepelně upravené jídlo, protože některým uprchlíkům údajně bylo špatně a svedlo se to na tu německou kuchyni. Ve finále se pak prokázalo, že ti uprchlíci předtím snědli nějaké jedovaté houby a s německou kuchyní to nemělo nic společného.

Co plánujete dál?

V neděli 4. 10. tam pojedu znova. Je mi hloupé vykašlat se na holky, kterým jsem původně slíbila, že pojedu s nimi. Povezeme tam teplé oblečení, hlavně bundy, čepice a ponožky. Chtěla bych tam být alespoň tři dny. Chci si s sebou vzít i videokameru a ptát se uprchlíků na podrobnosti z jejich cesty.

Děkuji vám za rozhovor a těším se na další informace.

Praha 2. 10. 2015

Stanislav Blaha, za redakci webu e-republika.cz


Článek vyšel v tematickém čísle O uprchlících, racionálně (2015/9). Toto tematické vydání bylo financováno díky Vašim darům na rozvoj webu. Děkujeme! Redakce a spolek e-republiky.

Přejít do diskuze k článku 100 komentářů