Marnost nad marnost

Dne 29. 6. 2018 zveřejnil Stan na těchto stránkách můj „otevřený dopis“ prezidentu republiky Miloši Zemanovi ohledně jeho plánovaného vyznamenání Aleny Vitáskové za její „boj proti solárním baronům“.

Uvedl jsem tehdy, že původně jsem chtěl dopis poslat přímo prezidentovi na Pražský hrad, upustil jsem však od toho, když jsem si uvědomil, že jsem prezidenta v minulosti takto e-mailem na jeho „hradní“ adresu oslovil dvakrát, vždy bez sebemenší odezvy, byť i jen o doručení dopisu.

Úplně týž osud měly dopisy, které jsem kdy adresoval politikům, vyjma poslanců KSČM Ondráčka a Luzara, kteří reagovali briskně (Leo Luzar během deseti minut od mého odeslání e-mailu) , spojili se se mnou a spolu jsme předmětné věci „řešili“, jakož i tehdejšího ministra financí Babiše a dávno předtím předsedy vlády Klause.

Dneska, jestli dovolíte, se s vámi podělím o svou zažitou zkušenost s „kamenem padlým do hlubin“ ohledně dopisu, který jsem e-mailem poslal 6. 5. 2018 v 11.22 hod. Prof. PhDr. Martinu Potůčkovi, CSc. MSc., na jeho dostupnou e-mailovou adresu na Karlově univerzitě potucek@fsv.cuni.cz. Po přečtení článku možná usoudíte, že obsah dopisu třeba není až takový „shit“, kterým stojí za to ostentativně pohrdat mlčením (resp. jeho autorem).

Jak to zpívá Pavel Dobeš v „Zum zum II.“: „…jen temno, jak když vstoupíš do komory, a škoda každé rány z Aurory…“

Vážený pane Potůčku,

na portále i.ROZHLAS jsem si přečetl článek a poslechl Váš rozhovor pro INTERVIEW PLUS ohledně chystané valorizace důchodů. Již předtím jsem příležitostně sledoval Vaše výstupy z titulu předsedy komise pro reformu důchodového systému.

Nezabývám se těmito otázkami podrobně, moje orientace je trestněprávní, nicméně to neznamená, že nemohu mít názor, a to jak na Vaše myšlenky vyslovené v INTERVIEW PLUS, tak ohledně reformy důchodového systému obecně (i po rozpuštění „Vaší“ komise).

A není asi náhodou, že Vaše vyjádření v INTERVIEW, jakkoliv se to někomu nemusí zdát, korespondují s Vašimi přístupy v „komisi“.

V rádiu se poměrně expresívním způsobem vyjadřujete o chystané valorizaci důchodů připravované vládou Andreje Babiše (čemuž se nedivím s ohledem na Vaši stranickou orientaci  – zde musím poznamenat, že od roku 1996 jsem byl voličem ČSSD, až předvolební kampaň Bohuslava Sobotky a jeho nohsledů v roce 2013 mě od tohoto konání definitivně odradila /výraz „nohsledové“ by Vám mohl připadat dost příkrý, nicméně předvolební kampaň 2017 a dění v ČSSD po volbách 2017 ukázaly, jak je ten výraz přiléhavý/).

Odmítl jste akceptovat, naopak jste se opět celkem razantně vymezil proti názoru Hospodářské komory prezentovanému moderátorem, ačkoliv onen názor HK je naprosto exaktní, protože jednoprocentní zvýšení základní výměry starobního důchodu z devíti na deset procent průměrného příjmu odčerpá z částky, která by jinak byla určena na zvýšení procentní výměry důchodů, více než 300,- Kč u každého důchodu (a tato částka se tím pádem i vylučuje z příštího procentního růstu).

Ve Vašich slovech v interview jsem zaznamenal absenci zmínky o skutečnosti, že procentní výměra starobního důchodu se neodvíjí toliko od výpočtového základu, ale také od doby pojištění – zjednodušeně řečeno od počtu odpracovaných let s účastí na sociálním pojištění.

Horujete pro rovnostářské zvyšování nízkých i vyšších důchodů bez ohledu na tuto stránku problému. Protože je rozhodně rozdíl, jestli starobní důchod pobírá dřívější zaměstnanec s účastí na pojištění třeba 45 – 50 let, nebo ten, kdo byl účasten jen minimálních 25 roků, a to už ani nehovořím o těch, kteří prakticky nikdy nepracovali a na sociálním pojištění nebyli účastni, a přesto pobírají minimální důchod (základní výměru plus minimální procentní výměru).

A konečně, myslím si, nejde oblast výše jednotlivých vyplácených důchodů oddělit od celkového pohledu na oblast sociálního zabezpečení. Protože byste možná zjistil, že příjmy těch s nejnižšími důchody jsou v souhrnu se sociálními dávkami, které v různých podobách pobírají ze systému, v některých případech vyšší, než příjmy lidí se středními a možná i vyššími důchody, kteří na žádné „sociální dávky“ nedosáhnou.

A na závěr ještě pár slov ohledně různých reforem důchodového systému, co jich tu jen bylo.

Obávám se, že všechny komise, včetně té Vaši, narazily na stejný limit „provozní slepoty“. Limit spočívající v „zabetonovaném“ pohledu, že výše příjmové stránky „důchodového účtu“ resp. odvodů na sociální zabezpečení se musí odvíjet od sumy vyplácených mezd zaměstnanců. Bylo proto jen signifikantní, že konflikt příjmů a výdajů na vyplácené důchody se řešil „snižováním“ výdajů prodlužováním věku pro odchod do důchodu (což, samozřejmě, s prodlužováním průměrného věku dožití nemohl vydržet donekonečna).

„Zoufalý“ pokus pravicových vlád se zavedením soukromého důchodového pilíře, který ovšem odčerpával prostředky (a to právě těch nejvíce příjmových skupin, tedy část těch nejvyšších) ze státního systému, musel být při nízké úrovni českých mezd odsouzen k nezdaru (právě ten byl asociální, právě ten vedl k rozevírání důchodových „nůžek“), a jakkoliv mám nepřekonatelné výhrady k sociální demokracii Bohuslava Sobotky, bylo zrušení onoho pilíře snad jedinou skutečně pozitivní zásluhou jeho koaliční vlády, širokou veřejností, žel, málo doceněnou.

Použil-li jsem výše výrazy o „provozní slepotě“ a „zabetonovaném“ pohledu, mám na mysli skutečnost, že právě tento pohled na zdroj příjmů sociálního systému je do budoucna neudržitelný. Jakkoliv to teď v době enormní konjunktury nevypadá, potřeba pracovních sil se bude s rozvojem automatizace a robotizace snižovat. Lidskou práci a tím i odměny budou do budoucna přebírat stroje. Tedy, abych byl přesný, přebírat budou tu práci, „odměny“ za ně budou přebírat držitelé kapitálu, jejich vlastníci, a žádné odvody do sociálního systému z nich odvádět nebudou (byť se tyto myšlenky na „západě“ už objevily, byly však těmi, kdo ve společnosti reálně vládnou – tedy držiteli ekonomické moci – rychle zapuzeny). Děje se tomu tak ve velkém už dneska, jen to není zatím tak do očí bijící. Snad jen když nahlédneme do moderních automobilek, kde je lidská ruka vzácným úkazem. A tento trend bude pokračovat. Zisky vlastníků (globálního) kapitálu strmě stoupají a sumy mezd, z nichž se sociální odvody vypočítávají, stagnují nebo rostou tempem zdaleka neodpovídajícím onomu růstu zisků.

Stručně a jasně řečeno, dochází čím dál více k větší a větší disproporci mezi částmi, na které jsou děleny výnosy z ekonomických činností.

Půjdu-li na dřeň problému, z čeho chcete financovat sociální systémy za  dvacet třicet let, kdy potřeba pracovní síly bude poloviční? A pokud tuto myšlenku dovedu do absurdna, kde budete čerpat, až bude jeden jediný zaměstnanec?!

Jinými slovy – žádná reforma důchodového systému založena na dosavadních náhledech na zdroj jeho příjmové stránky nemůže mít úspěch.

Sociální (důchodový) systém bude muset být zabezpečen též ze zcela jiného způsobu rozdělování oněch výnosů z ekonomických činností, než je tomu dosud.

S úctou…