TOPlist

Maxim Ševčenko: Ukrajinští oligarchové se vyděsili a budou se mstít

Reklama


Lidé se na chvíli cítili (což je hlavní „zločin“ z hlediska oligarchické byrokracie) těmi, kdo mohou bojovat za svůj lepší osud, a nejsou na kolenou před Jefremovem, Achmetovem, Kolomojským nebo Porošenkem.

Nabízíme zkrácený překlad rozhovoru s novinářem Maximem Ševčenkem. Doplňujeme kontext o několik důležitých souvislostí. Tento rok bude pro Ukrajinu hodně důležitý, protože EU bude muset námi iniciovaný rozpad státu řešit, a nakonec i platit.

V posledním rozhovoru asi před rokem a půl, když na Donbasu začala „ATO – antiterostická operace“, jste předpovídal že to skončí „krvavou lázní“. Podle OSN na Ukrajině zemřelo asi devět tisíc lidí. Bohužel, vaše předpověď se splnila. Kdo je na vině?

Myslím, že lidí zemřelo víc. Devět tisíc, to je oficiální údaj. Ale i tak je to obrovské, monstrózní, vlastně je to za dva měsíce války. Je to srovnatelné se ztrátami v období nejintenzivnějších bojů, které vedla americká armáda ve Vietnamu. Ukrajinská armáda, lidé z Ukrajiny, Donbas utrpěli obrovské lidské, humanitární, psychologické, duchovní ztráty, které nezacelily. Jel jsem v srpnu roku 2014 přes Ilovajsk, přes frontové pole a srdce mi usedalo, bolelo to. Necítím žádnou nenávist k nešťastným ukrajinským vojákům, které nutila jejich zločinná vláda do uniforem, vehnala do záhuby na smrt. Díval jsem se na video, jak tito vojáci prchali z Ilovajského kotle od jisté smrti. To bylo hrozné, protože to nejsou cizí lidé, a není jejich vina, že je poslali zabíjet vlastní lidi.

Vedlo k tomu šílenství ukrajinských orgánů, které se rozhodly za pomoci tanků řešit politické otázky. Stále jsem přesvědčen, že viníkem za zmařené životy je vláda Ukrajiny. Místo jednání, místo toho, aby okamžitě začalo něco podobného Мinsku, rozhodli se „dohodnout“ s Donbasem a vyhrát silou.

Zajímalo by mě, jestli kdyby ukrajinští představitelé věděli, jak to dopadne, udělali by to samé? A obyvatelé, občané Donbasu? Jim snad „svoboda“ získaná za tuto cenu také není třeba.

Tak zvané „obyvatelstvo“ vůbec není pojem, s kterým je možné analyzovat politickou situaci. Je za všech okolností rozděleno na dvě kategorie. Na ty, kteří mají v hlavách myšlenky a v jejich srdcích je duch hrdinů a bojovníků, a na ty, kteří chtějí potichoučku žít, a je úplně jedno pod jakou vládou. V každém občanské válce je ten podíl aktivních bojovníků asi 2 % z obou stran. No, jako v letech 1918-1921 v Rusku. Ale stále je hlavním subjektem takové války národ. To je na této válce to strašlivé: utrpení lidí z Ukrajiny.

Za co se bojovalo? Ano, jsem přesvědčen, že v Donbasu to byly tehdy prvky samosprávy a spravedlivější sociální uspořádání. Rozhodoval se problém vícejazyčnosti, což není jen používání ruského a ukrajinského jazyka. Pro někoho je toto zásadní, na vlastním mluvit a cítit po svém. Je jich mnoho na různých místech, zejména v blízkosti Mariupolu.

Byli lidé, kteří do toho šli s národoveckými ideály buditelé národa: Andrej Purgin, Alexej Mozgovoj a Pavel Dremov. Ale jak víme, Mozgovoj a Dremov už byli zavražděni, Purgin je zbaven moci. Moskva spolu s Kyjevem zničila všechny výhonky lidové samosprávy a republiky se vrátily k autoritářskému vedení s imitací národovectví.

Vůdci, představitelé, kteří mohli představovat nějakou konkurenci současným manažerům, ti už byli zabiti. V Lugansku vládne Plotnický, člověk Jefremova a Kralevské oligarchické skupiny, která zabrala Luhanskou oblast, s výjimkou Stachanova a Alčevska, které jim přímo nepatří. To vědí všichni. To byl tedy konflikt mezi Stachanovskem a Luganskem, který skončil vraždou příznivců „lidové myšlenky“.

Pro oligarchickou moc není důležité, zda je ruská nebo ukrajinská. Její zájmy jsou stejné. Ze svého hlediska ucítila hrozbu a začala věci vést vlastní cestou. Zastavilo se osvobození Donbasu, došlo k zavraždění národních vůdců a celé regiony byly předány pod netransparentní kontrolu rusko-ukrajinských oligarchických struktur.

Hovoří dokonce o tom, že na Donbas se vrátí Janukovyč. Pro oligarchy, kteří sedí v Kyjevě, je jednodušší domluvit se s ním, než s vedoucími samozvaných republik.

To je bláznivý nápad. Donbas nenávidí Janukovyče, jeho vlastní ho mají za zrádce. I u něj doma, v Jenakijevu, jsou k němu dost protichůdné postoje. Pokud by se během války ukázal na místě a něco sám udělal, tak možná. Ale ani jeho, ani jeho syna tam nikdo neviděl.

Samozřejmě, že „vyčištěno“ může být cokoliv a kdokoliv. Ale návrat Janukovyče by podle mne zničil všechno, za co Donbas trvale bojoval. A to zaručeně nebyly zájmy Janukovyče. Oni bojovali za lidovou republiku, za národoveckou sociální myšlenku proti oligarchům, i když zde přímo nebylo heslo „všechno zabrat a rozdělit“. Například, nikdo nehovořil proti Achmetovovi, který Donbasu během války opravdu pomáhal. A mimochodem: ti, kdo řídili jeho fond, nerozkrádali humanitární pomoc. Na rozdíl od správy těch dodávek, které přišly z Ruska.

Vzpomínám si na rozhovor s Dremovem, který říkal, že netrvají na znárodnění, pokud majitelé podniků budou adekvátně pracovat, přerozdělovat příjmy ve prospěch sociálního rozvoje. Oni jen chtěli, aby samosprávu vedli lidé z místa, lidé pracující ve zdejších městech, a ne ti jmenovaní Stranou regionů a oligarchové z Kyjeva. Bohužel, tato revoluce prohrála. Ale toto byl pátý rok, pak je možné, že za ním ještě přijde možná revoluční sedmnáctý. Musíme se naučit dělat správné závěry.

Ale dokud revoluce prohrála. Možná bude „sedmnáctý rok“, ale to je ve hvězdách. Lid už neurčuje, co a jak bude dál. A kdo to určuje? A co si myslíte, že se stane?

Celistvost Ukrajiny je dnes pryč, zemi řídí několik lidí. Západ a Zakarpatí řídí Baloga, střed země Porošenko, jih patří Kolomojskému, Achmetov má Doněcký region. Achmetov ztratil hodně v průběhu války. Podle mého názoru zastával poměrně slušnou pozici, snažil se udržet podnikání a nezaprodal lid, ze kterého on sám vyšel. Nyní prostě pár lidí vlastní Ukrajinu jako privátní léno. Zájmy se šíří napříč bojovými frontami a jdou přes hranice. Jak se mezi sebou domluví na schůzce někde v Nice, tak bude rozdělena Ukrajina. Opravdu nepochopitelné? Ani banderovci, ani opolčenci nejsou schopni dosáhnout stejné úrovně shody jako oligarchové, kterým je podřízena jak mocenská struktura, tak i ta zločinecká.

Ale zároveň otázka Ukrajiny a Donbasu není problém jen vnitrostátní. Je to otázka dohody mezi RF a EU. Obecně si myslím, že je nejdůležitější dosáhnout fungování dohod Minsk-2. A poprvé v Evropě bylo mírové dohody dosaženo bez přímé účasti Američanů.

Jestli se lidi tak zvaně „uzamknou“ na Ukrajině, nebo vypustí jako emigranti do světa, to už je jen otázka obchodu. Samozřejmě, že ne se Zacharčenkem a s Plotnickým, ale velmi pravděpodobně s Kolomojským, Achmetovem, Deripaskou, Porošenkem. Porošenkovy zájmy, továrny na území Ruska, o těch se nikdo nikdy nezmínil, a on je má dodnes.

Hodnotit všechno z jednoho úhlu pohledu, to rozhodně nejde. Jde o tajnou dohodu oligarchicko-byrokratické třídy, která je v rozporu se zájmy lidu. Z hlediska národa dojde k transformaci v pouhé nevzdělance, kterým je přidělena role spotřebitelů a výrobců. Úzká skupina elit bude rozhodovat o osudu desítek milionů lidí.

A přesto, pokud budeme mluvit o formální stránce problematiky, tak o nezávislých republikách Donbasu už řeč nebude?

Tato pravděpodobnost je velmi malá. Co bude s těmito územími, to je otázka dohody a záruky ze strany EU. Dnes vidíme, že i na Západě se debatuje zvláštní role Donbasu tak, že určitě budou existovat tzv. „specifické oblasti“. Bohužel, nepodařilo se vytvořit plnohodnotné veřejné vzdělávání. Zcela jasně se to stalo po svržení předsedy parlamentu DNR Purgina, který byl ideologem doněcké suverenity. Krásná vize svobody byla opět poražena v kolizi s velkými systémy. Doněcká a Luganská oblast s počtem obyvatel 6-7 milionů a výkonnou infrastrukturou si samozřejmě zaslouží nezávislost úplně stejně jako Česká republika nebo Slovensko. Ale lidé nerozhodují o svém národním osudu, rozhodují ti, kdo s lidmi „obchodují“. Například 40 milionům Kurdů neumožňují vytvořit svůj stát a prodávají si je navzájem z ruky do ruky. Donbas by byl bohatší než zbytek Ukrajiny, pokud by mu bylo umožněno stát se suverénním územím.

Ale to se jim nedovolí, proto musí bojovat za svou autonomii uvnitř Ukrajiny. Nesmí se sami mezi sebou rozdělit a nesmí rozpustit vojenské jednotky. Plotnickému není co věřit, ale Zacharčenko je statečný člověk. On a Chodakovskij jako tajemník hejtmana doněckého kraje si musí uvědomit, že i přes všechno, co jim Ukrajinci a oligarchové slíbili, je čeká osud Mozgovoje a Dremova, i když půjdou na velké ústupky. Jim neodpustí ani Iljovajsk, ani Doněcké letiště. Zabijí je všechny. Oligarchové jsou velmi mstivý gang a budou se mstít každému, kdo je i na jedinou sekundu zarazil v jejich rozletu. A loni v létě měli opravdový strach, když si mysleli, že se lidové povstání vymklo kontrole.

Mimochodem, na Ukrajině to bude stejné. Pokud se Majdan domnívá, že bude vládnout a že mu všechno zapomenou, to je hluboký omyl. Lidé, stisknutí rukou Porošenkovou a Kolomojského, zničí svobodného ducha. Koupí si státní zástupce a politiky a víko se zaklapne.

Pak ještě jednou zeptám: ukazuje se, že všechno bylo marné? Nemluvím o zájmu oligarchů, ani o geopolitických ruských nebo amerických zájmech. Lidem-národu to nepřineslo nic.

Lidu to dalo pocit vlastní hodnoty. A to je důležitější než sociální a jiné statky. Lidé se na chvíli cítili (což je hlavní „zločin“ z hlediska oligarchické byrokracie) těmi, kdo mohou bojovat za svůj lepší osud, a nejsou na kolenou před Jefremovem, Achmetovem, Kolomojským nebo Porošenkem. To je nejdůležitější. Lid se cítil tvůrcem historie, i když jen na velmi krátkou dobu. Trvalo to asi 2 — 2,5 měsíce. Ale oni nezapomenou, i když vládnoucí elity udělají vše pro to, aby se jim z hlavy vyrazily vzpomínky na léto roku 2014.

Rozhovor: Alexander Krivenkov (Кривенков)

Rozhovor v Rosbaltu najdete zde .


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde , nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Přejít do diskuze k článku 68 komentářů