Meditace o obrazech V: Abstrakce?

A nikdo ani muk

Lopotil se kruh lidských muk

věčný druh amputovaných much

bez svatebních stuh a bez nadějí

sál černý pruh Amorův luk

pro němý sluch svůj božský ruch

ten tajemný duch s hedvábnou kamejí

a nesl se puch uzavírající kruh

myšlenkových such zlých člověčích luk

tvořící suk nikam nevedoucích šlépějí.

(10.8.1975)

Tři menhiry

Proč uvádím tuto báseň Karla Hoffa? Protože na ní lze krásně ukázat, co je to umění. Jaký má ta báseň smysl? V podstatě naprosto žádný, nevypovídá nic o realitě, nic o sociální situaci, ani nic o vnitřním stavu duše, ani nekecá o lásce, prostě ta báseň je o ničem – a přesto je to přepychové, je to vynikající umělecké dílo, je prostě hezké, půvabné. Jak to asi autor tvořil? Já se jenom tak domnívám, samozřejmě mi to neřekl, dokonce se divil – a to jsem napsal já? Odpovídám mu, že to mám jeho rukopisem napsané a uschované ve skříni. Je ovšem možné, že si tu básničku odněkud přepsal a autora neuvedl, což je ale dost nepravděpodobné.

Jakým způsobem to tedy mohl vytvořit? No, napsal si pod sebe tato slova: kruh druh stuh pruh sluch duch puch such suk. Do druhého vedlejšího sloupce napsal: muk much luk ruch kruh luk. Scházely ještě tři slova, tak přidal: nadějí kamejí šlépějí. Napadlo ho, že ta slova mohou být závěrem sloky, tedy báseň bude mít tři sloky. Před a za každé slovo v prvním sloupci přidal nějaké další slovo či dvě a vznikl verš. Vůbec si nedělal problémy, zda to dává nějaký smysl či nikoliv, tedy zvolil postup surrealistický. No a vznikla báseň. Moc hezká okouzlující báseň, skoro sonet. (Pokud v té básni někdo nachází nějaký smysl, budu rád, když to prozaicky popíše a zveřejní pod článkem či pošle na můj email.)

Podobně je tomu s hudbou a výtvarnem. Copak třeba hudba či ornament něco vyjadřuje? Je to prostě abstraktní umění. S abstraktními obrázky se setkáváme běžně všude, aniž by nám to přišlo na mysl – ubrusy, závěsy, povlaky, záclony, svetry, košile… Všude okolo nás je plno ornamentů a abstraktního umění a ani si toho nevšimneme. Nic nezobrazuje a přesto krášlí náš svět. Ornamenty známe od pradávna, ba od pravěku, už v jeskynních malbách se vyskytují. Ale vždyť to je jasná abstrakce geometrická. Pak už scházel malinký krůček k abstrakci chaotické (Pollock). A v Číně abstraktní obrázky znali mnohem dříve než my v Evropě – taoističtí mniši malovali své taoobrázky hrstmi rýžové slámy namočené v tuši, kterými mlátili o hedvábí či papír a to už v době, kdy u nás jsme ještě ani nevěděli, co to papír je!

Postavy

018

018a

019

019a

019b

Muslimové a židé ve svých mešitách a synagogách nemají jeden jediný realistický obrázek, protože přísně dodržují jedno boží přikázání, které zakazuje zobrazovat cokoliv živého. Nicméně toužili mít své svatostánky nějak vyzdobené a tudíž jim nezbývalo nic jiného, než použít abstrakci. Kupodivu rostlinné motivy jsou dovoleny, že by nepovažovali rostliny za živé? Mně se ale ta jejich výzdoba velice líbí, přece je to překrásná geometrická abstrakce, vynikající a o staletí před evropskými geometrickými abstrakcionisty (Kupka, Delaunay, Kandinský…). Citáty z Bible či Koránu jsou vždy překrásně kaligraficky vyvedeny.

Abstrakce

Mohamed ten zákaz zobrazování přejal z judaismu, proto se také nedochoval jeden jediný jeho portrét, neznáme tudíž kvůli biblickému příkazu jeho tvář. Je to škoda, no ne? Křesťané odmítli biblický příkaz – nezobrazíš sobě nic živoucího – a klidně bez zábran zobrazují i portréty neexistujících lidí, všelijakých těch vymyšlených svatých, blahoslavených, poustevníků apod. Ve svých svatostáncích, tedy kostelech, chrámech a katedrálách mají přímo neuvěřitelné množství baculatých nahatých prdelatých andílků (což je typicky pedofilní záležitost) a sochy asketických svatých a přesvatých v dlouhých mnišských řízách, hábitech (že by to oblečení přejali od muslimů?). Sice spory ohledně obrazů trvaly staletí, ale nakonec zvítězil názor, že boží příkaz lze obejít, že boží nařízení se nemusí dodržovat. V mnoha diecézích ovšem obrazoborectví napáchalo spoustu škod, i naši husité často úplně vybílili výzdobu chrámů, kostelů a klášterů a z dřevěných křížů s ukřižovaným si dělali ohníčky na zahřátí.

Hlava 1

Hlava 2

Plačící

Palce dolů 1

Palce dolů 2

Kdysi dávno, když mi bylo dvacet, tedy kolem roku 1960, vycházel časopis Vesmír a ten začal vydávat periodikum s barevnou obálkou, což byla tehdy neuvěřitelná novinka, do té doby jsme se museli spokojit pouze s černobílými fotografiemi. A tak jsme uviděli barevné fotografie vesmírných galaxií, mikrofotografie vnitřností buněk, virů, baktérií, planktonu, detaily sněhových vloček, krystalů, no, věci lidskému oku neviditelné. Vynikající mikrofotografie mikrostruktur mléčných výrobků dělá pan Miloš Kaláb z Kanady. Poslal mi dokonce spoustu fotografií o kráse mléka při vysokém zvětšení, přidal i elektronové mikroskopie baktérií, zeleniny, obilovin apod. Pokud by člověk nebyl informován, považoval by to za vynikající abstraktní umění. Pokud ale bude informován, tak bude vědět, že ty překrásné abstraktní obrázky zobrazují naprosto reálné věci, tedy je to pouhopouhý realismus v tom pravém slova smyslu. Mikrofotografie (i makrofotografie Vesmíru) to všechno je absolutně dokonale realisticky zobrazeno, ale musí být vysvětlení, bez toho je to čirý abstraktní obrázek.

Nebo takové olejové skvrny na kaluži hrály na slunci všemi barvami, škoda že jsem tehdy neměl fotoaparát na barevné snímky, byly by to znamenité abstraktní obrazy, ovšem v poslední době to už nevídám, že by dřívější oleje, nafta a benzín měly jiné složení a ty dnešní by už barvy neodrážely? Dnes i za plného svitu lze vidět pouze špinavé černé fleky. Nebo ještě také když sedím v křesle, pokuřuju a oknem dopadá proud slunečních paprsků, tak se kochám překrásně převalujícím se kouřem z cigaret, to tak zabrat kamerou, viděli bychom kouzelné obrazy plynutí oblaků (tak nějak podobně se převalují mezihvězdná či mezigalaktická oblaka plynu). A samozřejmě se velice divím, co za všelijaké svinstvo vdechuji do plic, a ne a ne s tím přestat, holt nikotinový závislák. Když po vykoupání vypouštím vodu z vany, tak pozoruji při závěrečném vytékání posledních litrů vody, někdy ještě s mýdlovou pěnou, jak se krásně otáčí, úplně přesně tak mizí hmota v černých děrách. Podobně vidím ve vařící vodě vystupující bublinky, které mi připomínají výbuchy na povrchu slunce či hvězdných veleobrů.

Monstrum 1

Monstrum 2

Monstrum 3

Ale úplně fantastické abstraktní obrazy vytvořil Benoît Mandelbrot svými fraktály. Takové kouzelné abstrakce jsou vlastně nepřekonatelné, žádný výtvarník na světě se tomu nevyrovná. Přitom naprosto nezištně dal komukoliv, kdo projeví zájem, možnost „vyrábět“ jakékoliv množství přepychových abstraktních kompozic. Samozřejmě za pomocí docela jednoduchého počítačového prográmku, který si zájemce může stáhnout z webu. Otec fraktálů Mandelbrot vlastně ukončil éru abstrakce. Ten počítačový prográmek může vygenerovat v podstatě nekonečné množství abstraktních vysoce uměleckých děl.

Z wikipedie jsem vybral ještě pár vět o tom, co jsou to fraktály:

Mandelbrot pojem fraktál popularizoval ve své knize z roku 1975 s názvem Fraktální geometrie a fraktály (Les Objets Fractals: Forme, Hasard et Dimension). Do doby, než byla objevena a popsána fraktální geometrie, byla euklidovská geometrie považována za nejsilnější nástroj popisu všech geometrických útvarů. Euklidovská geometrie byla s úspěchem používána po celá staletí, avšak její slabinou, kterou si prakticky nikdo neuvědomoval, byl problém, jak popsat jednoduchým způsobem složitě strukturované útvary. Běžné objekty jako úsečky, kruhy, čtverce, trojúhelníky, obdélníky, koule, krychle, jehlany lze poměrně snadno popsat pomocí euklidovské geometrie, například pravoúhlý trojúhelník je plně popsán (každý jeho bod je jednoznačně určen) Pythagorovou větou. Mandelbrot použil pro změření délky pobřeží Velké Británie nejprve satelitní mapy, v druhém případě pak mapy turistické. Došel k závěru, že délka změřená z map turistických je 2x až 3x delší než délka změřená z map satelitních. Důvod je následující: turistické mapy jsou mnohem podrobnější než mapy satelitní, což způsobí, že při měření délky pobřeží pomocí mapy satelitní je mnoho detailů zanedbáno či přehlédnuto a tyto detaily se projeví jako důležité při měření z map turistických.

Podobně například kamenné pohoří má při pohledu z dálky svoji strukturu, kterou tvoří hory, kopce a vyvýšeniny. V případě přiblížení lze vidět jednu horu, která je opět strukturovaná. Po dalším přiblížení lze vnímat mimo jiné kamení, které má opět strukturu. Po odlomení části této struktury a po dalším zvětšení se objeví další struktura. Při dalším zvětšování bude pozorována další a další struktura, což bude pokračovat až po atomární délky. Jedná se tedy o strukturu na struktuře. Dalším příkladem může být sněhová vločka a její nádherně složitá struktura. Popis pomocí euklidovské geometrie by byl prakticky nemožný. Pokud by se povedlo přece jen sněhovou vločku popsat, pak výsledky budou omezeny pouze na tento jediný exemplář. Každá další vločka bude jiná, jedinečná a bude se třeba jen mírně lišit od těch ostatních. Nikdy před tím a ani nikdy v budoucnu nedopadne na zem stejná vločka. To je způsobeno neopakovatelnými podmínkami, při kterých vločka vzniká. Stejně tak jako vločka, je každé těleso útvar, množina či povrch v reálném světě unikátem, který nelze absolutně přesně reprodukovat. Fraktály jsou pohoří, oblaka, blesky, sněhové vločky, toky řek, stromy i listí, cévní systémy živočichů, komůrky v plicích, DNA, dále i rozložení hmoty v galaxiích, hvězdokupy, dokonce časový vývoj akcií na burzách všeho druhu, časové změny inflace, zadlužení států i vývoj kurzu měny. Dá se říci, že fraktály jsou všude v okolí. Euklidovská tělesa, jako například přímky, čtverce či krychle, jsou pouze v učebnicích matematiky. Laik se tedy musí vzdát klasických představ o tělesech kolem, ale i dějích kolem nás a spíše než poznat, uvěřit, že náš svět je strukturovaný.

Neznamená to však, že by nebyla euklidovská geometrie v běžném světě použitelná. Například obyčejný stůl, skládá se ze čtyř nohou a desky. Nohy budou pro zjednodušení jen válce stejného průměru, deska bude mít konstantní délku, šířku a tloušťku. Tento objekt v běžném měřítku bude popsatelný pomocí euklidovské geometrie. Pokud by byl posuzován jeho povrch, který by byl náležitě zvětšen, pak se lze setkat se strukturou na struktuře. Povrch je pak z geometrického hlediska označen jako fraktál. Jiným příkladem je strom, který z geometrického hlediska i v běžném měřítku je fraktálem.

Obvod ostrova Korsiky měřil Richardson, který jako první zjistil, že obvod ostrova je závislý na délce tyče, kterou se měří. Se zmenšujícím se měřítkem délka roste a při délce měření blížící se limitně k nule by délka rostla až do nekonečna. Tato vlastnost se nazývá Richardsonův efekt. Vyplývá z toho zajímavý fakt, že ostrov o konečné ploše má nekonečnou délku pobřeží. Také plocha některých objektů v přírodě, které mají konečný objem, může být nekonečná. Například povrch planety je teoreticky nekonečný. Zdálky vypadá planeta jako dokonalá koule. Při určitém přiblížení rozeznáme vrcholky hor a velká údolí. Při dalším přiblížení zjistíme, že každá hora je velmi členitá a její plocha je obdobně členitá jako povrch celé planety. Každý kámen potom vypadá jako celá hora, ale je mnohem menší. S touto změnou měřítka můžeme pokračovat dále až do subatomárních struktur. Obrovská je i plocha plic či lidského mozku při relativně malém objemu a ve všech těchto případech jde o praktickou aplikaci fraktálů v přírodě. Ačkoliv se fraktály vyskytují na konečné ploše, je tak vlastně možno zahlédnout nekonečno.

Okna do transcendentna

Objevem fraktálů jsem byl přímo fascinován ale zároveň i sklíčen, vždyť moje abstraktní obrazy jsou jenom slabým odvarem fraktálů. Klidně můžu zahodit štětce a všechny barvy vyhodit do popelnice, neboť nenáročným prográmkem v počítači na obrazovce vytvořím mnohem kvalitnější malby. Proč se piplat s plechovkami barev, navíc když jedna stojí kolem dvou stovek? Přece si lze pohrát s obrázkem v počítači se spoustou barevných odstínů a navíc čistě, bez zápachu, a nezapatlaný od barev. Copak dnešní třeba inženýr či architekt používá pravítko, kružítko a rýsovací prkno? Už ani neví, co to je. Vše dělají přes počítač. Proč tak nedělat také výtvarno? Nač se mordovat a namáhat, když počítač udělá totéž snadno, lehce a mnohem lépe a dokonaleji. Samozřejmě si výsledek mohu nechat barevně vytisknout v jakékoliv velikosti, neboť digitální obrázek není fyzický objekt a žádnou délku v centimetrech nemá, takže záleží na objednávce a v tiskárně vytisknou dle přání velikost, jakou potřebujeme, aby to pasovalo třeba do obýváku či na chodbu. Pak jenom nechat zarámovat a pověsit na zeď. Zde vyvstává problém originálu a kopie. Kdokoliv si to totiž může vytisknout také a bude to originál, tisíce originálů. Samozřejmě považuji za naprosto správné a logické, že je-li cokoliv umístěno na internetu, nemůže podléhat copyrightu. Trvá-li kdokoliv na copyrightu, holt musí si své myšlenky a svá díla ponechat doma někde v pečlivě zamčeném trezoru. Otázka nač to potom má, je zbytečná, je to na nic a k ničemu, může se tím těšit pouze sám a o samotě – proti gustu žádný dišputát!

Max Švabinský má v Kroměříži stálou výstavu, doufám, že ještě existuje i dnes, že ji nezrušili. Jako studentík jsem se byl podívat na jeho vysoce profesionální díla a byl jsem moc překvapený u jednoho kamenorytu, kde kamenný blok byl diagonálně hlubokými rýhami znehodnocen. Tak jsem se zeptal: „Probůh, kdo to takto barbarsky zničil?“ Průvodkyně odpověděla, že to udělal samotný veliký Max Švabinský, že udělal pouhých dvacet otisků a pak to zničil, prý proto, aby očíslovaných a podepsaných originálů nebylo více a tudíž aby na trhu s uměním měly větší cenu. Jenomže v současné době stačí ten jeho originál oskenovat a vytiskneme si jej v jakékoliv množství. Tak bude to originál nebo pouhá kopie? V počítačové grafice pojem originál a kopie ztrácí smysl.

Děravý obraz

Ostatně si myslím, že galerie a všelijaké výstavní síně v době existence počítačů a internetu ztratily smysl, však je skoro nikdo nenavštěvuje, akorát pár obchodníků s uměním a pár snobů pronášejících vznešeně znějící věty typu – ty obrazy tohoto autora jsou odpovědí na nerozluštitelné tajemství lidské duše. Návštěva Národní galerie v Praze je akorát ztráta času. Veletržní palác – naprosto přiléhavý a výstižný název muzea moderního umění, je to přece velký trh (veletrh) s obrazy. Nehorázné vstupné, pro normálního človíčka nedostupné. ÚSTRK skenuje miliony srandovních „dokumentů“ psaných estébáky a Národní galerie není schopna vyvěsit na internet pár stovek (možná tisícovek, přidáme-li i staré umění) ofocených vystavených děl. Proč to už dávno není zveřejněno na internetu?

Hlava 3

Taková nizozemská stolová zátiší jsou dokonale řemeslnicky vypracovaná, co to dalo za fušku, za dřinu, než nějaký slavný malíř a jeho učedníci namalovali nějaké zátiší, práce na měsíce. Já to mám hned, na stůl dám to či ono, třeba sklenice vína, talíř s rybami, lžíce, ovoce… no a vyfotím a upravím v Corellu či Photoshopu a je to dokonce dokonalejší než od vlámských Mistrů. Nebo takové proslavené zátiší s bažantem, se kterým se dřel Purkyně, tož to samé zátiší udělám během pár chvil jako smeťácký objekt – pověsím nad stůl bažanta či páva na hřebík, ofotím a upravím počítačem, vždyť to snadno dovede už kdokoliv, akorát kliknutím zadá v počítači – uprav na olejomalbu starých mistrů, nebo uprav na styl van Gogha apod. Ženské akty lze snadno podobně upravit na styl impresionistický, fauvistický, kubistický, surrealistický, dokonce i jako abstraktní.

Zátiší s hlavou

Nedávno, tedy před dvaceti lety, jsem uviděl jakousi jednoduchou úplně abstraktní kresbičku černou tuší – uprostřed kružnice, kolem ní ovál či nějaké zaoblené obdélníčky a i jenom části oválů a dvě přímky. Docela se mi to líbilo, úplný Picasso. Přečetl jsem si jméno autora a popisek a zůstal v údivu. On to byl Hokusai a znázorňovalo to sedícího Buddhu. Jenomže Kacušika Hokusai (nebo také Hokusai Kawamura) žil v letech 1760 – 1849, kdy o nějakém kubismu nikdo neměl ani ponětí, ale on jo! Hokusai vytvořil pravděpodobně až 30 000 knižních ilustrací a barevných tisků, tedy velice plodný výtvarník.

Jak tu kresbičku Buddhy asi vytvořil? Nejdříve načrtl kružnici, to byla jako hlava. Nad a pod kružnicí narýsoval něco jako ovál, což mělo být jako čelo (vlasy) a brada (krk). Ruce znázornil dvěma přímkami přes hlavu (kružnici) a zasahující do oválu nahoře i dole. Nad ovál čela přidal něco jako vyzařující svatozář či auru. K bradě (krku) přidal další větší ovál znázorňující trup těla. Jelikož Buddha sedí, tož vespodu nakreslil ještě další ovál znázorňující květ lotosu. Vždyť předběhl o staletí všechny kubisty i oválisty. No a protože na kresbičce tuší scházela barva, tož jsem to vybarvil.

Buddha 1

Buddha 2

Buddha a paní Buddhová

Buddhové na křídlech

Z těch mých abstraktních obrázků by se dalo klidně vytvořit dlouhotrvající video fraktálů. Musím se to ale holt nejdříve naučit, s výrobou videa nemám zatím žádné zkušenosti.