Meditace VI: Inspirace

Občas, když mám náladu, výtvarničím. Snad všichni umělci mi potvrdí, že nejmizernější situace nastává vždy na začátku, kdy má člověk před sebou kus papíru či plátno a snaží se začít umělečtit (vnučka říká umělcovat). Takový spisovatel si sedne, vezme propisku, a že začne psát. Tak čím začnu, jak bude znít první věta? A nic, žádná věta nepřichází, duto a prázdno v hlavě. Jdu a udělám si kafe. Vypiju a sednu znovu k počítači, vždyť stačí jenom zapsat tu větu, co mne napadla při pití kávy. A zase nic. No, nevadí, dám si deci vínka, to povzbudí. Vypiju deci, dvě, tři, láhev prázdná a nic, zase duto a prázdno, no tak načnu druhou láhev…

Co mám psát? Všechno už bylo napsáno. Co mám malovat? Všechno už bylo namalováno. „Nic nového lidé nevymyslí, vše co je, už kdysi bylo, a vše co bude, také už kdysi bylo, nic nového pod sluncem nevymyslí synové lidští.“ (Kniha Kazatel, hebrejsky Kohelet, latinsky Ecclesiastes)

Umělci-výtvarníci to měli v minulých dobách docela jednoduché a snadné, nikdy nemuseli přemýšlet a dumat o tom, co mají malovat, vůbec nemuseli čekat na příchod nějaké inspirace či na pokyn božské vůle. Neměli vůbec nic na výběr, pouze plnili objednávky. Taková zámecká paní, když zařizovala bydlení, tak nejdříve domlouvala, jaké si přeje parkety na podlaze, jaký nábytek a potom textilní tapety na zdi, to mělo přednost, to bylo prvořadé, a až na konec si pozvala malíře. Tady do tohoto loveckého salónku potřebuji nějaké nimrodské scény, jídelna bude vybavená zátišími s vybranými pokrmy a lahůdkami, do ložnice něco erotického, nějaké nahotinky, v tomto chlastacím salónku nějaké veselé opilecké scény, a místnost pro přijímání hostů bude vybavena vznešenými portréty našich slavných předků. No a závěrem se domluvili na ceně za provedení práce. Nejlepším zákazníkem byla církev, žádala obrazy či sochy takové, aby ohromily svou vznešeností věřící.

Jakápak zde byla inspirace, pouhé plnění příkazů a přání zadavatele. Dílny malířů i sochařů zaměstnávaly spousty námezdních výtvarných řemeslníků-specialistů. Aby si výtvarník či skulpturista mohl dovolit vytvořit něco dle sebe a pro sebe, tož to musel být dost bohatý. Běžný sebevíce nadaný výtvarník, aby se vůbec uživil, byl pouhý řemeslník plnící přání dle zadané objednávky, byl to vlastně námezdní dělník.

Teprve začátkem dvacátého století můžeme tvrdit, že se umění nějak jakoby „osvobodilo“ od diktátu peněz. Kdokoliv si mohl malovat, sochat a sepisovat cokoliv se mu zachtělo, ale musel počítat s tím, že mu to zase třeba nikdo nekoupí a noviny či časopisy nezveřejní. A tu nastupuje na scénu reklama, která dokáže divy, prodá jakékoliv vylomeniny, voloviny a blbosti (volvosti, jak říká Hoff). No a kdo si nezaplatí reklamu, jakoby neexistoval, nemá šanci něco prodat. Dnes v umění je nejžádanější a nejprodávanější umění šoku, šokovat čímkoliv je cílem. Reklama prostě požaduje po umělci pohoršovat a urážet, je to působivé a finančně výnosné. Takže se vlastně nic moc nezměnilo, umělci zase plní přání zadavatelů. Jsou zase námezdními dělníky.

Tady v těchto souvislostech bych se chtěl zastat tzv. socialistického realismu. Ne proto, že by se mi to nějak zvlášť líbilo, i když řemeslně to bylo skutečně na výši, holt umělci socreal byli dovední, zruční a fakt své řemeslo uměli, nebyli to nějací neumětelové. Intoši si z toho dnes dělají srandu, ale proč si nedělají srandu třebas z církevně katolického realismu, z feudálního šlechtického realismu, z buržoasního realismu? Copak je nějaký rozdíl mezi portréty svatých a přesvatých, císařů, feudálů, buržujů a třeba portréty Lenina a Stalina? Církevníci a feudálové potřebovali propagovat své hrdiny a Sověti zase své geroje. Sochy Lenina a Stalina a sochy svatých měly shodný cíl – ovlivnit myšlení obyvatel, ale stejně těch Ukřižovaných a Janů Nepomuckých bylo mnohem víc.

První desetiletí sovětského režimu bylo v oboru umění naprosto supermoderní a naprosto svobodné, však ministrem pro kulturu byl slavný Lunačarskij, sovětští umělci té doby dokonce vysoce převyšovali svou moderností i Západoevropany. V USA začátkem XX. století nelze o nějaké významnější moderně vůbec mluvit – neexistovala tam totiž, jejich umělci začali řádit až po II. světové válce. Sovětská umělecká avantgarda ve dvacátých letech skutečně neměla ve světě obdobu. A to nejenom ve výtvarnu, ale i v hudbě a architektuře.

Ovšem začátkem třicátých let, kdy se dostal plně k moci Stalin, toto období skončilo projevem Maxima Gorkého na sjezdu spisovatelů. Vynikající spisovatel Gorkij, osobní přítel generalissima, pronesl přibližně tato slova: „Budujeme socialismus, potřebujeme takové anarchisty jako Chlebnikov, Majakovskij, Kandinskij, Stravinský, dekadent Skrjabin a jim podobní? Jak svými díly napomáhají budování socialismu? Naopak, oni svými výtvory budovatelské nadšení narušují. To je kapitalistické buržoasní umění, ať kvete na Západě, ale ne u nás! My potřebujeme lid sjednocený pod vedením Stalina, nepotřebujeme nějaký anarchismus a všelijaké vylomeniny a výtržnosti, a taky to u nás nebudeme tolerovat!“ No a bylo vymalováno.

Stalin v té samé době pronesl: „Buď během deseti let doženeme v ekonomické výkonnosti Západ, nebo nás kapitalisté smetou.“ Proto veškeré usilování bylo napřaženo tímto směrem. Je potřeba si také uvědomit, že porevoluční Rusko zdědilo devadesátiprocentní negramotnost a nijak výkonný zaostalý průmysl. Pod Stalinovým vedením se Rusko, tedy Sovětský svaz, během těch deseti let natolik zvelebil, že odolal útoku Hitlera a jeho říši porazil. Kdyby místo Stalinova diktátorství byla nastolena demokracie a tzv. liberální svoboda, jak to chtěl Trockij, Bucharin a spol., tož to by Rusko přestalo existovat, bylo by skutečně „smeteno“.

Ještě bych se na pár vět zastavil u filmu. Bylo pro mne přímo utrpením dívat se na sovětské filmy oslavující rudoarmějce (třeba Čapajeva) nebo ty budovatelské agitky, apoteózy lidí práce, dnes je pro mne stejným, ba větším utrpením, dívat se na americké kovbojky, na ty jejich supermany, Jamese Bondy, na ty bezduché televizní seriály. Srovnám-li ten nejpitomější sovětský budovatelský či válečný film s americkým válečným trhákem, tož mi vychází, že ten sovětský byl mnohem kvalitnější. Nebo srovnejme ty masově zpívané budovatelské písně a písně katolické v kostelech, na poutích a slavnostních procesích – nebylo to stejné, nemělo to stejný účel? Tady bych přidal povzdech nějaké stařenky přihlížející velké slavnostní přehlídce v Moskvě: „Ój, kolik jenom trenýrek a spodků by se z těch praporů dalo ušít.“ No, nebyla to vynikající praktická ekonomka?

Vzpomínám na tehdy populární písně jako např. Sulika, Volga Volga mať rodnaja, Kamandir geroj Čapajev, Šel Frantík kolem zahrádky, různé častušky… zpívával jsem ty písničky také, a s chutí. Můžeme srovnat s písničkami z filmů Oldřicha Nového, tedy z dob protektorátních i prvorepublikových, případně se současným populárním Radoslavem Bangou, kteří dokonale vyjadřují ideologii typicky liberálního kapitalismu. Podle populárních a zlidovělých písniček lze okamžitě poznat, jaký je politický režim.

Jenom si představuju, co by se stalo, kdyby zemědělcům při kosení obilí, nebo betonářům při stavbě přehrad (třeba Dněprostroje) vyhrávali Plastici a rokenroláci či nějaký umělec recitoval dělníkům a kolchozníkům zaumné verše Chlebnikova, tedy verše nepochopitelné rozumem. To by bylo kopanců do zadní části těla a těch opuchlých uměleckých tváří co by bylo! Prostě existoval socialistický realismus a kapitalistický surrealismus.

No, aby mi z toho všeho nevyšel vlastně jakýsi politický pamflet, tož se musím vrátit k té inspiraci. Jakápak inspirace, umělci jsou sluhové a propagátoři těch či oněch vládnoucích. A pokud umělec vycítí, co si vládnoucí přejí, má o slávu a živobytí vystaráno. Čím větší vylomeniny dnes vyvádí, tím je pro elitu potřebnější. O přidělení zakázky od církve, feudálů, fašistů, demokratů, socialistů a oligarchů se umělci snažili častokrát i za pomoci všelijakých odporných a nechutných způsobů, například v době feudalismu zařídili zlomeninu ruky proslulému umělci z konkurenčního cechu, nebo s tím, kdo zařídí zakázku, se podělili o zisk, prostě běžně fungovaly a fungují podnes typicky mafiánské praktiky. Osobně znám tu nevraživost bývalých přátel, pokud dostal jeden z nich zakázku na pomník Gottwalda, přestali spolu úplně mluvit.

Ale přece jenom situace je dnes docela odlišná. Už spousta lidí je na tom hmotně docela dobře a skoro každý si může dovolit tvořit bez ohledu na nějaký finanční zisk, prostě není závislý na tom, zdali něco prodá či neprodá, může si tvořit pouze pro své potěšení. A takových lidí je čím dál tím víc. A myslím si, že v budoucnu jich bude ještě přibývat. Marx by z toho měl určitě radost, vždyť by se mu splnilo jeho přání, aby si každý mohl rozvíjet svůj talent bez ohledu na mzdu.

A kdo v této situaci může určovat co je kvalitní a co není? Umělečtí kritikové jsou dnes k nepotřebě, co může hodnotit takový Putna, Just či Rejžek a jim podobní, vždyť jsou k smíchu a k politování. Přece já jako jednotlivec si vyberu to, co se líbí mně a nikoliv co se líbí hudebním, literárním či výtvarným kritikům, ať si trhnou nohou s určováním kvality, ať s tím jdou do pryč. Skládat k sobě slova a věty, to už dnes dovede kdekdo. Skládat k sobě slova a věty tak, aby to mělo nějaký smysl, to už dovedou málokteří. Skládat k sobě slova a věty s cílem oblbnout posluchače či čtenáře, to umí velice dobře politikové a novináři. Skládat k sobě slova a věty tak, aby to nedávalo žádný smysl a přitom to vypadalo hlubokomyslně, to umí dobře filosofové a spisovatelé. Totéž lze říci o skládání barev na obraze či umísťování not na notový papír.

Takže co to vůbec je ta inspirace? Takto o tom mluví samotní umělci: „Je to jakýsi podnět, nápad, vnuknutí, tvořivé nadšení, nával kreativity. Z čista jasna přichází nečekaná myšlenka, kterou jsem si nevymyslel, nýbrž která mne přepadla. Myšlenka ta a ta mne pak i pronásledovala…“ Ovšem taková vyjádření jsou pro mne naprosto vzdálená. Připadá mi to, jakoby se vciťovali do role starodávných věštců, kteří přece byli pouhými mluvčími nadlidské inspirace, která pochází od Boha. To bohové lidem přinášejí a vdechují myšlenky. I básníci se často považují za pouhé mluvčí nadpřirozena. „Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha.“ (Druhý Petrův)

Samozřejmě jako kovaný atheista takové řečnění považuji za nesmyslné blábolení. Podobně to mám i se stoupenci zen budhismu, kteří předávají myšlenky beze slov přímo od mysli k mysli či od srdce k srdci. Posluchači či spíše žáci dostávají za úkol vyřešit nesmyslnou hádanku (kóan), která nemá žádné racionální řešení. No a kdo ten nesmysl vyřeší, je satori, tedy je osvícen, je probuzen zábleskem náhlého uvědomění. Tam každý individuálně nachází prý vyšší transcendentální a spirituální obsah, což je vynáší do nadoblačných výšin. Ovšem satori je intuitivním prožitkem, nejedná se vůbec o poznání dosažené pomocí přemýšlení a rozumu.

To mám naopak docela v oblibě ty srandičky čínských taoistů, ti mají alespoň smysl pro humor a ironii. Taoisté byli trpěni i konfuciány, no proč ne? Vždyť do života vnášeli srandu, radost, nevázané veselí, paradoxy, vtípky, sarkasmy a nonsensy apod., ovšem nikdo je nebral vážně, podle jejich návodů se skutečně nedalo žít. Konfuciáni ale měli racionální návod k životu, tohle se musí dělat tak a ne onak, pokud překročíš hranice dovoleného, sám sobě uškodíš, je v tvém zájmu dodržovat danosti. Taoistům a našim evropským dadaistům nebylo nic svaté, pro mne jejich hříčky, nonsensy, nelogičnosti, absurdnosti jsou moc hezké, k takovému intelektuálskému pobavení jsou nepřekonatelní, je to navíc nádherná poezie. Taoisté i dadaisté jsou jacísi filosofující umělci, ale dle jejich návodů se fakt nedá žít, akorát nám moc hezkým způsobem zpestřují život.

Ale nebyli pouze taoisté a dadaisté, existovalo i naše lidové dada, třeba tahle anonymní písnička lidové tvořivosti: Keď som já bol mladý, osemděsiaťročný, bolo mi na ženěnie. Vzal som si já ženu, němladú něstarů, mal som s ňou len trápenie. Nohy mala krivé, vlasy mala sivé, zuba ani jednoho. Óčko mala len jedno, aj na tom mala belmo… dál si už nepamatuju. No, není to pěkné dada? (To není spisovná slovenština, nýbrž nářečí. Notový zápis na požádání zašlu, může si to potom kdokoliv zazpívat.)

Někdo hledá inspiraci pomocí jógy. Smyslem jogínských meditací je vypnout mozek, vypnout myšlení, cílem je nemyslet. Jógu tedy nemusím. Při psaní přece jen jsem nucen používat mozek, a když už mám toho dost a potřebuji si nutně od přemýšlení odpočinout a nějak dál už mozek nezatěžovat, no tož jdu do ateliérku a začnu sochařit či výtvarničit, tam mozek nepotřebuju, tam stačí síla svalů a skládání barev. Ne že bych jógu naprosto odmítal, má přece jenom cosi do sebe. Ale nač dle všelijakých návodů cvičit jógu k tomu, abych vypnul mozek, když přece stačí zapnout televizi, okamžitě je vypnuto myšlení a je nahrazeno myšlením televize, je to lepší a dokonalejší než cvičit jógu nebo chodit do kostela či do mešity. Televize myslí za nás. Ale raději než pokusy vypnout mozek pomocí televize, je zase fakt vhodnější věnovat se nějakým hinduistickým či buddhistickým cvičením či poklidným bezmyšlenkovým meditacím.

Když tedy já potřebuji vypnout myšlení, jógu k tomu nepotřebuji, to si zajdu do stodoly, kde mám „ateliérek“ a tam sochám a výtvarničím, Při této činnosti mohu úplně vypnout myšlení, neboť provádím automaticky rutinní činnosti, tedy třískám kladívkem do dláta, řežu pilkou a na pile, nanáším barvy na papír či na sololit – no a u toho přece není nutné nějak přemýšlet. Nikdy nemám v úmyslu, že třeba dnes budu sochat či malovat Kristapána na kříži či nějaký ženský akt. Jdu do aťasu aniž bych věděl a tušil, co budu dělat. Budu pracovat s dlátem a pilkou či budu nanášet barvy? To zjistím až na místě, většinou začnu úklidem, abych měl dost prostoru.

Někdy je tzv. „den blbec“. To se říznu dlátem, klepnu si kladívkem na palec, nehet krásně zčerná a pak postupně se vybarvuje do žlutomodra, nebo o něco zakopnu a vyliju plechovku barvy…  Tak toho po hodině dvou nechám, prostě se nedaří, jdu a pustím si počítač a čtu, ale protože je den blbec, tak k dispozici jsou samé nesmyslné články o politice, už mám dokonce i „oblíbené“ autory jako je třeba Radkin Honzák, Bohumil Sláma, František Kostlán, Heřman Chromý… no to je počteníčko pro takový den jak stvořené. Jo, ještě musím přidat Peheho a Fendrycha s Moláčkem a Lipoldem. A Steigerwald je kde? Prodává zbraně a munici a duchovní výplody zahodil? Asi málo vynášely, že? Pak ještě narazím občas na Jana Campbella, který často píše, i když nemá co říci. S jeho články skutečně souhlasu netřeba, není ani potřeba nesouhlasu, není potřeba jeho články ani číst a ztrácet tak čas.

No a odkud já beru inspiraci? První byly Matějčkovy Dějiny umění, které jsem si půjčil ve veřejné knihovně, samozřejmě pouze černobílé ilustrace. Pak jsem si koupil Dějiny výtvarného umění Larousse – vydal Odeon v roce 1966 (ve Franci vyšlo 1957), v nákladu 50 tisíc, cena 170 korun. Většina černobílých reprodukcí, občas vložena barevná stránka na křídovém papíře. Vyšly čtyři díly formátu A4 a každý měl kolem 450 stránek, poslední díl obsahuje 1172 černobílých a 50 barevných reprodukcí. Později, v roce 1977 jsem si koupil ještě Dějiny umění José Pijoana. Bylo to v desíti svazcích a vše už na křídovém papíře a vše už barevné. Vydal Odeon v nákladu 40 tisíc, který byl okamžitě rozebrán. O tom si dnes mohou nakladatelé pouze snít. To byla ale pro mne také poslední kniha o výtvarném umění, kterou jsem si zakoupil, protože nastoupil internet a knihy už není nutné kupovat. Mám sice ve své knihovně i spoustu všelijakých monografií proslavených výtvarníků, ale už v nich ani nelistuji, akorát na ně sedá prach.

Dnes si totiž cokoliv mohu najít na internetu, zadám třeba Mistra Teodorika či Vasyly Kandinského a okamžitě mi nabídnou stovky jejich děl a vyskočí mi snad všechno, co namalovali a barevně. Totéž se mohu dovědět o kterémkoliv umělci dokonce i z dob starověku. Vynikající je web Pinterest. Je podobný YouTube, kde si kliknu na třeba Janáčka či Liszta a okamžitě mi vyskočí nabídka stovek jejich skladeb. Pro mne je to naprosto neuvěřitelné až fantastické. Ještě nedávno bylo absolutně nepředstavitelné dostat se na nějaký recitál třeba Marie Callas či na klavírní recitál Glena Goulda, no a navíc, abych se osobně mohl nějakého recitálu zúčastnit, to jsem prostě nikdy neměl tolik peněz, abych si mohl zaplatit vstupné. Před pár lety jsem si nanejvýš mohl koupit gramofonovou desku, později třeba nahrát na magnetofonovou pásku nějaký pořad z rádia, dnes mohu na Youtube vidět v pohodlí obýváku v křesle popíjejíc kávu, přímé filmové záznamy těch proslavených hvězd klavíru či operního zpěvu. Něco divočejšího? Tak si kliknu na Borodinovy Polovecké tance či na Balakireva Islamey, nebo dokonce na Prokofjevovu Piano Sonatu No. 7 in B flat major, Op. 83 „Stalingrad“. Nebo něco klidnějšího? No tak Bacha v podání Valentiny Lisicy, Grigory Sokolova, Zoltána Kocsize, Gyorgy Cziffry a navíc mi vyskočí snad všechny jejich nahrávky. No přímo neuvěřitelně fantastické!

Samozřejmě lze kliknout i na jakoukoliv hvězdu popmusic či popvýtvarna a vyskočí neuvěřitelná spousta všemožných blbinek a idiotin a všelijakého balastu a blábolu. No a co? Tak to ignoruju. Stejný vyhledávací prográmek je automaticky k dispozici i při nákupu potřebných věcí, nedávno jsem si chtěl koupit indukční vařič, jenom jsem to naklepal a okamžitě vyskočila nabídka snad stovky druhů. Dle mne je to vynikající služba. Námitka, že tak provozovatelé internetu hned vědí, co nakupuju a co se mi líbí, mi vůbec nevadí, no ať vědí a ať to mají uloženo, no a copak mi s tím mohou uškodit? Nějak nechápu, nač je potřeba ukládat data o miliardách lidí, ale to se provádí automaticky. A že to lze zneužívat? A je vůbec něco existujícího, co nelze zneužít?

Podobná situace je s fotografií. Teď mám deset či dvacet tisíc snímků uložených v PC. Řekněme, že každý druhý člověk na světě má foťák, tedy čtyři miliardy lidí fotografují a ukládají do PC. Znásobme to několika tisíci uložených fotek. Není v silách člověka, aby si je všechny prohlédl, no a na to je program, který dokáže vybrat z toho ohromného množství jenom ty, které se mi líbí. Jistěže velkou většinu fotek nemůžeme (nebo můžeme?) považovat za uměleckou fotografii, ale spousta je přece jenom vynikajících. Prográmek funguje stejně jak u YouTube, tak Piterestu a podobných vyhledávačů. Jsem nadšený z toho, jak rychle internet mění svět, a věřím, že snad k lepšímu.

Takže jaképak chráněné duševní vlastnictví? Internet toto nezná ani v oblasti technologií či ve vědecko-technických oborech. Kdo si to přesto chce chránit, musí si to nechat doma v trezoru a nesmí to zveřejnit. Všimli jste si, že už jaksi přestali existovat špioni kradoucí vynálezy? Vždyť všechno lze nalézt na internetu sedíce doma.

No a protože jsem inspirován dějinami výtvarného umění, tak přikládám nějaké to poslední moje výtvarno.

Můj ateliérek

Škatule a bečky na půdě

Atlas drží na šíji zeměkouli. (Když může být zeměkoule placatá, proč by nemohla být krychlová? Tu placatou Atlas ze šíje shodil, to je ta dole.)

Tři postavy

Portrét

V bazénku

Housle v kyselině

Vzdávám to

Polibek

Spiritistická seance

Strom schizofrenik

Plížení v noci

Abstrakce

Paridův soud