Michael Moore rozbil největší lež pravice

Where to Invade Next (Koho budeme okupovat jako dalšího), nový film, který natočil Michael Moore, má potenciál vyvolat rozruch na příštím vyhlašování Oscarů. Najdete ho již na seznamu 15 dokumentů, z nichž bude 14. ledna vybráno pět nominovaných na tuto prestižní hollywoodskou cenu. Daleko důležitější otázkou však je, zda tento film může zažehnout politickou revoluci ještě do amerických presidentských voleb, které se konají v listopadu příštího roku.

Film bude uveden v tom nejaktivističtějším a nejprogresivnějším pojetí vůbec. Všechny předběžné testy filmu ukazují, že by mohl mít mnohem vyšší sledovanost než všechny Moorovy předchozí filmy. Moore k tomu říká: „Ukazuje se, že si nevede dobře jenom jako film, ale že problémy ukázané v něm hluboce zasahují lidi.“

Moore proto požádal své distributory, aby připravili takové uvedení do kin, jež by otřáslo celým národem: „Řekl jsem… dejte mi asi tak měsíc, abych rozbouřil celou zemi, já osobně ve velkém rockandrollovém autobusu, budeme jezdit křížem krážem zemí a promítat film zadarmo až do primárek v New Hampshire, protože tématy tohoto filmu jsou problémy, skutečné problémy, které by lidé měli diskutovat v tomto volebním roce.“ Součástí turné budou i koncerty a mítinky.

Moore je neúnavný inovátor v oboru politické komedie, takže není překvapením, že vymyslel kreativní marketingový plán, kterým chce ke svému novému filmu přitáhnout co nejvíce pozornosti. Ale nejsou to jen jeho povedené kousky, které dělají film sociálně přiléhavým, je to především film samotný.

Film začíná zjištěním, že Spojené státy nevyhrály žádnou válku od konce té druhé světové. A pokračuje groteskní představou, že ministerstvo obrany vyzve právě jeho, aby zasáhl a zachránil svou zemi. Jaký je jeho plán? Provést zvláštní druh invaze, která spočívá v tom, že vydrancujeme dobré myšlenky „okupovaných“ zemí. Následuje ironický záběr na režiséra v lodi pod americkou vlajkou vyrážejícího na svou misi.

Moore se pak vydává na turné po několika evropských a jedné africké zemi, kde objevuje společnosti, jež se zdají být v pořádku. Poskytují bezplatné vzdělávání, respektují ženská práva, mají reformované vězeňství a děti dostávají chutné školní obědy. Moore nabízí divákům svět, v němž lidé prostě žijí lépe než my, Američané.

V tomto Michaelově nejvlastenečtějším filmu není jediný záběr, který by on vlastnoručně natočil v USA. Všechny domácí záběry totiž pocházejí ze zpravodajství o protestech ve Fergusonu apod. Ten kontrast je zdrcující. V zahraničí Moore obsazuje cizí země tím, že jim krade jejich dobré myšlenky. A v USA vidíme národ drásaný rasismem a rozdělený politikou.

Americká vlajka je v tomto filmu doslova všude. A funguje jako skvělý motiv, současně ironický a přitom hluboce vlastenecký. Většina ze záběrů, v nichž Moore nese vlajku přes letiště nových zemí a strategicky, s obnošenou imperialisticko-militaristickou gestikulací ji vztyčuje, když „zabral“ to, co tam objevil pro Ameriku.

Převrací tak naruby spojení mezi pravicí a vlasteneckou posedlostí – teď je to levičák Moore, který se všude ohání vlajkou.

Něco, co začíná jako žert, však nabírá stále větší sílu, jež by mohla mít velmi intenzivní dopad na tento volební cyklus. Moore používá vlajku tak, že to nejen podtrhuje jeho skutečné vlastenectví, ale vrhá světlo i na způsob, jakým byli levicoví pokrokáři zbaveni možnosti hájit svůj národ. Ironie toho, že Moore nese vlajku, spočívá v tom, že byl označován za zrádce, za protiamerický a podvratný živel. Moore pohybující se filmem pod americkou vlajkou nejen že zabírá dobré myšlenky ostatních zemí, zabírá také vlajku a její symbolickou sílu pro ty, co jsou na levici.

To je odvážný krok a obzvláště potřebný při vstupu do dalšího volebního cyklu. Geoffrey Nunberg zdkokumentoval různé způsoby, jimiž se pravice pasuje za stranu vlastenectví a amerických hodnot. Poukazuje na to, že kvůli tomuto úsilí dokonce i fráze „liberální hodnoty“ zní podivně. Připomíná nám, jak trapné bylo, když John Kerry začal svůj nominační projev k primárkám Demokratické strany prohlášením: „Jsem John Kerry a hlásím se do služby.“ Dnes konzervativci doslova „vlastní“ vlajku a myšlenku amerických hodnot. Pokud se bude mít ve Spojených státech uskutečnit nějaká opravdu pokroková politika, bude se to muset změnit.

Zdroj: Salon.com

Překlad: Stan

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Převzato z e-republika.cz