Michail Chazin: Úvahy o muslimském starostovi

Volba muslima starostou Londýna vyvolala velké nadšení liberální (doslova „rukopožatnoj,“ což je víceméně ekvivalent pro tzv. „pravdoláskaře“ v ruském prostředí, pozn. překl.) veřejnosti. Výkřiky o toleranci, demokracii a „opravdovém“ přátelství národů zaplnily internet. Mně se tento příběh nezdál nijak překvapivým (role pákistánské komunity v Londýně je už dlouho dosti významná), ale protože se téma stalo populárním (a ve výsledku banálním), nabízí se vrátit je zpět do odborné roviny. Což rád učiním.

Poslední vývoj v USA (faktické Trumpovo vítězství v primárkách Republikánské strany a zesílení tlaku na Clintonovou, viz jiné naše analýzy, ve kterých bylo tohle téma podrobněji dotčeno) stále více ukazuje, že svět bude rozdělen do zón vlivu nejsilnějších regionálních hráčů a bude vytvořen systém měnových zón. V USA – s výjimkou těch, kteří stojí za Clintonovou – a v Číně se stále častěji mluví o odmítnutí globální hegemonie, a to nejsou řečnické obraty nebo oportunistická rétorika na pozadí klesající životní úrovně obyvatelstva; důvodem jsou absolutně objektivní příčiny, zdroje na světovou dominanci nemá nikdo.

Přibližný rozsah těchto zón je už zřejmý: budou to zóny dolaru, jüanu, eura (možná bez východní Evropy, ale s připojením bývalé Francouzské západní Afriky), euroasijská zóna (zahrnující nejen bývalé sovětské republiky, ale i Turecko, východní Evropu, sjednocenou Koreu, Vietnam a Japonsko – viz poslední rozhovory Putina s japonským premiérem Šinzó Abem), Indie a Brazílie s jižní Afrikou. Ale jsou dva objekty v tomto scénáři, jejichž místa nejsou zcela jasná. Je to sunnitský svět a Velká Británie. Zdůrazňujeme, že pozice Íránu je jasná. Po rozpadu Saúdské Arábie obdrží její ropné oblasti (ve kterých žijí šíité) a bude nejsilnější regionální mocností, která ale nepostačí na vytvoření plnohodnotné měnové zóny a proto bude směřovat k zóně euroasijské.

Pozice Velké Británie je velmi složitá. Na jedné straně dnešní bruselská byrokracie, která se stala americkou „rohožkou,“ bývalou britskou imperiální elitu neuspokojuje, což bylo dobře vidět na historii vzniku referenda o vystoupení z EU. Na straně druhé, pokud v Německu, Francii a Itálii získají moc síly blízké aristokratickým kontinentálním elitám, Angličané se s nimi budou těžko domlouvat, jejich zájmy jsou odlišné. Jedinou šancí pro Velkou Británii, jak se s nimi domluvit v této situaci, bude vlastní trumf v podobě ovládnutí objemově významných regionálních trhů.

Nevylučuji, že kolosální aktivity například Tonyho Blaira na Blízkém východě souvisí právě s tím, že Velká Británie dává dohromady svou vlastní – ne měnovou – zónu; samozřejmě na takový projekt její síly nestačí, ale nějakou kontrolovanou regionální skupinu, která ve vnějších politických sporech bude vystupovat na její straně. Prostě proto, že alternativa není – všichni ostatní velcí hráči budou vše stahovat na sebe a zjevně nebudou mít zájem dělit se o zdroje tím způsobem, že by je darovali. Připomínám, že arabské země jsou také zainteresovány v této aktivitě Británie zkrátka proto, že plnohodnotnou měnovou zónu bez Turecka a Íránu nevytvoří. Turecko jako islámského lídra nikdy nepřijmou, dobře si pamatují své podřadné postavení v Osmanské říši, no a Írán je šíitský. Třebaže v arabských zemích samozřejmě budou skupiny alternativní tomuto projektu, se kterými budou spolupracovat různí vnější hráči.

Pokud vycházíme z této logiky, pak objevení se sunnitského muslimského starosty v čele hlavního města Velké Británie se stává pochopitelným a odůvodněným. Elita Velké Británie pochopila, že projekt svazu s Čínou se neuskutečnil (a odmítnutí banky HSBC přenést své sídlo do Hongkongu do takového scénáře přesně zapadá), že USA chtějí udělat z EU své „žírné pole,“ a že s Bruselem se už nedomluví, že kontrola nad Ruskem se v nejbližších letech vytratí a tak začala realizovat nový dlouhodobý strategický plán. Jestli bude úspěšný, to je druhá otázka, ale plán, alespoň nějaký, je.

Takové posílení role islámské komunity, jakým je získání pozice starosty hlavního města, se může stát vážným krokem vstříc sunitskému světu, který velmi brzo ztratí jednoho ze svých hlavních vůdců – Saúdskou Arábii. Ano, samozřejmě, zůstane Egypt, ale v něm zjevně zesilují světské tendence a v tomto smyslu nejspíše sjednocovat arabské země na základě islámu nebude. Samozřejmě, že v tomto případě není možné dělat přesné prognózy, podle všeho všechno bude složité a nejednoznačné, jako vše na Blízkém východě. Ale zde je třeba neustále sledovat situaci a dělat vývody, což v našich výše uvedených analýzách děláme.

Je jasné, že mnozí nebudou s touto analýzou souhlasit. Nehádám se, ale tomuto tématu se věnuji už mnoho let a všechny předpovědi uvedené už v knize z roku 2003 se prakticky realizují. Samozřejmě pomalu, ale geopolitické procesy obecně příliš rychle neprobíhají.

Zdroj: http://khazin.ru/khs/2335968

Překlad: Croix