Nenávist k minulosti zabíjí budoucnost
Ve známé anekdotě malé dítě svými výkřiky „Modli se a kaj se!“ dovedlo věřící babičku na pokraj šílenství, než si rodiče uvědomili, že se synek všehovšudy jen díval na animovaný film „Kluk a Karkulín“ (doufám, že tato historka nepovede k zákazu filmu pro „urážku náboženského cítění“).
Jakkoli je to smutné, vztah mnohých „velkých“ publicistů a politiků k sovětskému období naší historie překvapivě připomíná tuto scénku v babiččině chápání před příchodem dospělých.
Od zničení SSSR uplynulo 27 let, ale nenávist k němu, snaha o jeho pošpinění, pokusy donutit nás cítit svoji vinu za historicky největší úspěchy lidského ducha a praktického humanismu jen rostou. S mírou odchodu velké civilizace do historie sílí u nás agrese proti ní, odmítání jejich úspěchů a vnucování nám osobní vinu za tuto tragédii. A to je tím hroznější, že její smrt byla neslavná a žalostná.
Počínaje zrušením 7. listopadu – „Dne smíření a souhlasu“ (pro vládnoucí byrokracii je nesnesitelná nejen sociální spravedlnost, ale i „smíření“ s ní), pokusy o zneuctění Praporu Vítězství, množství pomlouvačných filmů, přepisujících historii tvrději než kterýkoli z ukrajinských nacistů, se „solidní všelidé“ domluvili na – do žuly tesané formuli – o vynucenosti, neupřímnosti, falešnosti sovětského patriotismu a lásky k sovětské vlasti.
Kypící, klokotající nenávist ke Svazu dokazuje, že SSSR nejenže žije v srdcích a duších našich lidí, ale je stále aktuálnější.
Pro ty, kteří se asociují s těmi, kdo před sto lety zkrachovali jako ochránci (a není důležité, zda monarchie, která spáchala politickou sebevraždu blasfémií v podobě abdikace Hospodinova pomazance, nebo liberální diktatury sloužící Entente proti svému lidu), nenávist k sovětské civilizaci – revanš a pokus o jejich galvanizaci, někdy s přesným kopírováním příčin jejich historické porážky.
Pokud jde o „demschízu“ (demokratickou schizofrenii) s jejími odchovanci zkostnatělými v agónii konce 80. let, je také vše jasné.
Živočišná nenávist k naší historii je přirozená i pro liberální fundamentalisty: pro zbožňovatele zisku a trhu je, byť jen vzpomínka na naši zem, odmítající profit jako smysl života – nesnesitelnou blasfémií. O nic méně hrozné pro ně není, že SSSR dokázal vzdorovat Západu rozvojem lidu namísto jeho okrádání.
Hlavním zdrojem nenávisti jsou, podle mého názoru, liberálové ve státní moci, kteří dirigují všechny ostatní. Připomínám, že od dob Kerenského liberál podřizuje stát službě globálnímu byznysu a nikoli lidu.
Pro ně je jakákoli vzpomínka na SSSR nesnesitelným odhalením jejich poplašené impotence a zběsilé zlodějny. Vždyť nehroznější příklady sovětské nehospodárnosti a zlodějny nesnesou srovnání ani se zvýšením důchodového věku, ani s monetarizací úlev a podpor, ani s „reformou“ energetiky, ani s obrácením zdravotní péče, vzdělávání a kultury v pravý opak, ani s privatizací.
Ano, po skončení „smělých devadesátých“ bylo v zemi postaveno 300 nových závodů. Je to moc pěkný výsledek, – nebereme-li v úvahu, že v SSSR na to byl potřeba jediný rok…
Pokud by SSSR byl ideální, žili bychom v něm dodnes. Ale při všech svých postiženích sovětský stát skutečně směřoval k národnímu blahu. A vcelku ho dosáhl: srovnejte pokrok 20 let mezi občanskou a Velkou vlasteneckou válkou (i při hrůzách kolektivizace a Velkého teroru), nebo kterýchkoli 27 poválečných let – s výsledky postsovětského vývoje Ruska.
Směřování sovětského státu k blahu lidu je smrtelným obviněním těch, kdo přeměnili stát na stroj osobního obohacování. Demografické následky reforem jsou například přinejmenším srovnatelné s demografickými následky války.
SSSR dosáhl obrovských úspěchů ve všech sférách: Od průmyslu, zlepšení života lidí, který na přelomu 60. a 70. let odpovídal úrovni předních světových zemí. (Domácích spotřebičů bylo méně, ale to s převahou kompenzovala absence nezaměstnanosti, bezpečnost, lepší vzdělání a zdravotnictví).
Zato nynější liberálové stačí jen na to, aby se snažili o zapomnění samotné možnosti bezplatného zdravotnictví a skutečně bezplatného školství, téměř bezplatného bydlení, bytových služeb, rekreace a městské dopravy.
Protože za to musela elita v SSSR platit omezením své spotřeby, za což její třetí, zdegenerované pokolení také sovětskou civilizaci zničilo.
Životní úroveň většiny Rusů je nižší, než v posledních letech SSSR, a slavná „občanská práva“ jsou chráněna hůře (sovětské soudy, kromě politických kauz, byly profesionální a nezávislé, a podíl osvobozovacích rozsudků i ve strašném roce 1940 byl 12,5 % oproti dnešnímu necelému 1 %).
Kromě vládnoucí sešlosti má motiv k nenávisti i vcelku slušná inteligence. Nemluvím o „grantožroutech“ a jedincích přesvědčených o svém „vrozeném právu“ okrádat „tu zemi“, ani o kulturtrégerech, snažících se rozmazat ruskou identitu pro slávu Západu, ani o nešťastnících s přehnaným sebevědomím, ani o lidech nikomu ve světě nepotřebných, krom organizátorů „páté kolony“ u nás.
Mluvím o lidech částečně zmrzačených tragédiemi naší historie, částečně neodpouštějících dětské prožitky – od front po tragédie rodičů, někdejších sexistů (Například zákaz potratů vedl i mezi intelektuály k plození dětí nemilovaných matkami, část z nich svoje dětství potom zemi připomenula.)
Mnozí intelektuálové se snaží proklít a pomluvit svoji zem v důsledku „emigrantského komplexu“, aby se obhájili sami před sebou.
Důležitá je i agresivně uražená pozice řady kněžích vykládajících o „bezbožné“ sovětské moci. Mnozí z nich zapomněli, že exploze lidového bohoborectví byla způsobena nejen bolševiky, ale i tím, že byli koncem 19. století přijati mezi bohoslovce masy flákačů se sklonem k hříchu namísto víry. (Nikoli z umělecké licence psal Alexandr Blok o faráři, který „kazil děvčata“.)
Současně některá prohlášení typu, že pravoslavný nemá právo na sociální prostor a může se jen modlit, a že sovětskou historii nelze považovat za ruskou, hrozí destabilizací hranice mezi církevními hierarchy a nechvalně proslulými „efektivními manažery“.
Nenávist k minulosti zabíjí budoucnost.
Nestaneme se jednotným národem, dokud nepochopíme a nepřijmeme svoji minulost, dokud nezbavíme své konkurenty naděje, že nás přemění v bezduché otroky a „adolfy, nepamatující si původ“.
Liberálové a korupčníci, tím, že odvádějí naši pozornost od svých bývalých a často ještě pokračujících zločinů, se nám snaží naočkovat paralyzující vinu za tragedie minulosti, vsugerovat nám výchozí, vrozenou zločinnost naší existence, aby nás donutili kát se před nimi a platit jejich pánům na Západě. Pokoušejí se nám vsugerovat, že láska k člověku musí být u Rusa zaměněna nenávistí k jeho minulosti i k jeho vlasti.
Cílem je zbavit nás schopnosti hájit svoje zájmy tím, že nás zbaví úcty k sobě, ke svým rodičům a své historii.
Naši konkurenti spěchají s podněcováním psychohistorické války proti nám i proto, že symbol Svazu – Stalin – jak napsal generál De Gaulle, „neodešel do minulosti, ale rozpustil se v budoucnosti“.
Tato budoucnost, tak jak se blíží, vyvolává trýznivou hrůzu zločinců všech národností a barev, kteří za 30 let národní zrady uvěřili ve svou beztrestnost.
Zdroj: MK.ru
*) „Kluk a Karkulín, který žije na střeše“ – dvoudílný dětský film podle knihy Astrid Lindrgrenové, nesmírně populární mezi dětským publikem SSSR na přelomu 60. a 70. let.
Překlad: st.hroch 180902
