Muž, který chytá vítr

Reklama


Objevil jsem na internetu odhad, že zahraniční ministr Zaorálek každým svým významnějším vystoupením na obrazovce ubírá ČSSD zhruba pět procent sympatizantů. I půlka tohoto čísla by stačila straně obdařené pudem sebezáchovy, aby s tak významným pouštěním žilou skoncovala, ale je zde, jak se uvádí, problém: V povolebním pokusu o vnitrostranický puč se Zaorálek postavil za premiéra, takže požívá v nejvyšším současném ranku strany cosi jako „citové hájení.“

Jistě, vděčnost je vlastnost chvályhodná, ale řekl bych, že by se s ní – aspoň v tomto případě – mělo šetřit. A to proto, že škody, jež ministr dobré pověsti své strany za dobu svého ministrování zpúsobil, už dávno přečerpala váhu jeho loňské zásluhy „postavit se v krizi na správné místo a za správého člověka“. Jak se ale mohlo stát, že politik, který byl veřejnosti i sympatizantům ČSSD v době před svým ministerským anagažmá spíš jen lhostejný, se v očích veřejmosti proměnil v nejméně populárního politika ČSSD ve chvíli, kdy se jako zahraniční ministr ČR začal vyjadřovat k problémům světa kolem nás?

Odpověď je jednoduchá. Lidé ho prohlédli – a zvážili. S nevírou a téměř i s úlekem najednou četli a slyšeli, že ministr nemá nic proti přítomnosti amerických sil na našem území, a přitom jim v hlavách nestačily vyblednout obrazy Zaorálka předministerského, jak v pravém lokti pokrčenou pravačkou štípe vzduch a běsní, že americký radar v Brdech nikdy a za žádných okolností – to skoro raději smrt. Nu a uplynulo pár let, z poslance se stal ministr, a lidé ho slyší a vidí znovu štípat rukou vzduch a bít se v prsa, tentokrát, když se s celým svým já bere za americkou a severoatlantickou politiku všude na světě, včetně míst a zemí, kde v jejích stopách hoří města a umírají lidé, a naopak jako sedlák láteří na Rusko jako na osamělého všiváka zeměkoule a žádá celoevropské i celosvětové sankce proti němu za to či ono a vůbec nejvíc snad za to, že vůbec existuje. Ale smůla pro něj, lidé si ho zas z jeho éry předministerské pamatují, jak stojí za pultíkem poslanecké sněmovny, peskuje pravicovou koalici za málo snahy navázat dobré vztahy s Ruskem a kárá ji za bezduché a otrocké poklonkování americké vládě vždy a všude..
Zkrátka se změnou poslance v ministra – náhle a ve všem jiný Zaorálek!

Já bych naopak řekl – a se mnou si to říkají přemnozí – že vůbec ne jiný, ale naopak stále stejný. Stále věrný tomu nejvnitřnějšímu a nejosobnějšímu, které tvoří jeho osobnost, což je neukojitelná ctižádost a z ní pramenící přesvědčení, že je třeba sloužit jí neúchylně, má-li svého nositele dovést tam, kam ona míří. Dřív, když byl poslancem a místopředsedou strany, si ona vládkyně žádala odbojnický postoj proti jakémukoliv kontroveznějšímu záměru pravicové vlády, a když tedy ta horovala pro americký radar, bylo politicky potřebné vyslovovat se proti radaru. Tak to šlo jedno po druhém, někdy i proti osobnímu poslancovu přesvědčení, ale v rámci opozičního zápasu tak bylo nutno činit.

Ale pak – samozřejmě – s funkcí mínistra zahraničí se výzva jaksi proměnila. Stejně jak se chytal vítr na domácí politické scéně, chytá se vítr i venku, v úřadovnách EU, OSN, NATO, ale dá se říci, že tady je to pro svoji jednoduchost spíš kratochvíle. Všechny tyhle organizace a úřady jsou totiž ve srovnání s domácí scénou politicky jednolitější, všobecně pravicové a zásadně protiruské, takže pro vyhlídky na slušnou kariérní cestu vpřed je zde třeba jen nešílet sociálnem a levicovostí jako doma – a hlavně – být protiruský víc, než jsou všichni kolem. Vystihnout převažující proudění – a pak už jen nabírat vítr do plachet…

Samozřejmě, je v tomhle čenichání občana Zaorálka po správném větru vše možné, sedlácká chytrost, opatrnost, přizpůsovbivost, smysl pro správný odhad a. j., ale chybí v něm CHARAKTER. Nabízí se totiž otázka: Který Zaorálek je vlastně ten pravý? Ten poslanecký protiamerický? Nebo ten ministerský proamerický až strach? Nebo ten pravý s další funkcí teprve přijde a bude to možná Zaorálek třetí nebo čtvrtý? Anebo ten pravý vůbec neexistuje, protože politik Zaorálek je vlastně jen věšák, na který se pokládají různé převleky podle situace i podle jeho momentálního postavení?

Morálně tedy nic moc. Což by, vpravdě řečeno, nebyla taková hrůza, kdyby šlo stále jen o poslance, ale ono už teď jde o ministra zahraničí republiky. Takže co on v zahraničí či pro zahraničí řekne nebo udělá, neříká a nečiní už teď jen za sebe či za svou stranu, ale za celý národ a stát a vlastně za nás všechny. Řečeno jinak: Projeví-li se teď málocharakterní on, projevíme se málo charakterní my všichni – celý národ.

Což je samozřejmě problém. On, ministr, samozřejmě, oddán vidině úřadů, na které by po svém ministrování mohl ještě dosáhnout, bude vždy zkoumat a chytat vítr ve snaze zjistit, kdeže se to v EU, v NATO a jinde formuje hlavní proud. A když to zjistí, okamžitě se do něj (i s námi všemi, pochopitelně) pohrne, protože být v hlavním proudu je nespolehlivější zárukou toho, že z proudu, který těmito institucemi koluje, nevypadne. Ten proud je dnes nejpřednostněji jak severoatlantický, tak protiruský, takže tyhle mimikry na sebe musí ministr dbalý kariéry natáhnout a neuvažovat, jestli momentálně kryjí dobré či špatné, spravedlivé či nespravedlivé. To mu musí být lhostejné a našemu ministru – jak se denně přesvědčujeme – to skutečně i bohužel – lhostejné je.

Lhostejné to ale není nám. Nám nejde o zařazování se do proudů výhodných či nevýhodných pro ministra, nám jde o to, aby naše zahraniční politika byla na Západ i Východ férová – bez ohledu na to, zda je menšinová či většinová, nalézající se v proudu hlavním či nejnepatrnějším. Aby se proti onomu hlavnímu proudu uměla i postavit, když jde prokazatelně špatnou cestou, jak se např. stalo při mezinárodním štvaní EU na Majdanu s pozoruhodnouhou účastí světových i našich delegátů a s washingtonským podpůrným vkladem pěti miliard dolarů. Aby se nešikovala do proudů podle hledisek většinovosti či nevětšinovosti, ale podle požadavků spravedlnosti či nespravedlnosti, a jedině tímto metrem měřila lidi i události. Vždyť Evropa i svět naleznou svůj skutečný a mravní smysl pouze tehdy, budou-li se skládat ze zemí, vlád i politiků sebevědomých a nikoliv opatrníků, hlídajících, zda se – nedej Bůh – neukročilo moc stranou od myšlenkového či jiného proudu hlavního. A budeme-li tak skutečně činit, narazíme možná i na naději, že nakonec i ten hlavní proud Evropy i světa přestane být zástupem národů i lidí lhostejných a kalkulujících, ale mravně vidoucích a jednajících. A o tohle by nám, lidem, mělo jít.

Přejít do diskuze k článku 25 komentářů