Naše děti

Reklama


Naše děti, naše děti, naše děti! Všechno děláme pro naše děti. Pro naše děti mučíme, vraždíme a zpracováváme všechny živé tvory, rostliny, zvířata i lidi. Pro naše děti ničíme sebe i celou planetu. Všechno děláme proto, aby naše děti byly šťastné.

„Naše děti“ jsou osvědčeným zaklínadlem, které v době před volbami opět zdůraznila média, a které si recitují jimi inspirovaní spící občané. Jeden se opravdu nestačí divit, co všechno děláme pro naše děti.

Tuto mantru opatrovníci našich životů a naší hnilobné morálky, podsunutých myšlenek, výkalových emocí, vysávaných sil a vykořisťovaných pracovních výkonů pravidelně vytahují, když ekonomicky zapřažené produktivní třídě občanů začne po omamném pubertálním vystřízlivění pomalu docházet, že se slibného blahobytu asi úplně tak nedožijí.

Připomínám známou starou vizionářskou píseň od skupiny Katapult, AŽ. Budete se možná divit, ale méně inteligentní lidé (tj. téměř úplná většina) text té písně berou bytostně za svůj a její refrén plně nechápou. Jinak by mysleli a jednali úplně jinak. Nebo jsou vlastně rádi, že se jinak myslet a jednat nemohou. Kdo by se přece trápil tím, co nelze změnit, že ano?

Přece si nenecháme vzít tělesnou a duševní pohodlnost (bezmocnost), auta, mobily a jiné informační technologie, stroje, přístroje, virtuální sociální sítě a fiktivní peníze, které se o nás tak dobře povšechně starají a které nás zaručeně přivedou do totálního otroctví věku čtvrté digitální revoluce. Přece si nenecháme vzít onu skvělou vysokofrekvenční, inteligentní a globální koncetrákovou fabriku, která se bude digitálně starat o veškerý náš duševně, tělesně i sociálně zmrzačený život! Když ne pro sebe, tak to přece děláme pro naše děti! A pro nás v nich.

Je rok dva tisíce sedmnáct a žijeme již výlučně městskou kulturou. Jsme pyšní na všechno, co dovedeme. Jásáme nad sondami vyslanými do našeho slunečního systému a mneme si ruce nad surovinami, které se odtud budou vozit, abychom mohli žít v tom digitálně nezřízeném blahobytu. Počítače již dávno přemýšlí za nás.

Žijeme v provozech s umělými stromy, a dýcháme v nich jedovatý klimatizovaný biologický plyn. Umělá tráva v budovách i před nimi je dnes již naprosto normálním zjevem. V celém civilizovaném světě je blahobyt. Zatím sice relativní, ale brzy bude absolutní. Zejména pro naše děti. A pro nás v nich.

Podívejte se, jak se mají špatně v té Severní Koreji, kde podle prezidenta Trumpa umírají miliony lidí hlady, a kde se podle pokoutních zpráv pro americké i jiné finanční magnáty tisknou falešné dolary. Božínku, jako by nějaké dolary či peníze nebyly jiné než falešné?!

Všechno už umíme vyrobit. Brzy budou inteligentní tovární komplexy všechno vyrábět samy a úplně bez lidské obsluhy. Lidé již nebudou potřeba. Bude to skvělé. Jásáme a skandujeme: „Už je to tady!“ Všichni budou šťastní.

Nelze s tím vším než jenom souhlasit. Všichni mohou být šťastní. Ovšem jenom když budou tělesně i duševně úplně mrtví, když nebudou existovat. Těm, kteří tomu výroku správně nerozumí, připomínám buddhistickou tezi, která radostně konstatuje, že skutečné štěstí je možné pouze až po úplném vyhasnutí vědomí, po anihilaci hmoty (karmy) a po vymizení celého vesmíru (utrpení).

Vesmír pod tlakem utrpení vznikl, existuje a zanikne. Buďte všichni šťastní! Pak již nebude pozdě a nikdo se nebude chtít ptát: „Co děti? Mají si kde hrát?“

Hudba: 

Oldřich Říha

Text: 

Ladislav Vostárek

Až se bude psát rok dva tisíce šest
Až se všichni přestěhujem do obrovských měst
Až dálnicí zeměkouli opředem
Až budem pyšní na všechno co dovedem
Pak bude možná pozdě na to chtít se ptát
Co děti? Mají si kde hrát?

Až suroviny budem vozit z Měsíce
Až počasí bude řídit družice
Až budem létat na Venuši na výlet
Až za nás budou počítače přemýšlet
Pak bude možná pozdě na to chtít se ptát
Co děti? Mají si kde hrát?

Až budeme mít továrny i na stromy
Až umělá tráva bude před domy
Až zavládne v celém světě blahobyt
Až budem umět skoro všechno vyrobit
Pak bude možná pozdě na to chtít se ptát
Co děti? Mají si kde hrát?

Přejít do diskuze k článku 4 komentáře