Naše nebohá vládo

Reklama


Spojené státy ti ústy svého zahraničního ministra poděkovaly za podporu, kterou jsi jim vyjádřila za jejich zločinný raketový útok na Sýrii.

Ani se tomu nedivím. Ať už je doba, v níž žijeme, jakkoli vymknuta z kloubů, přece jen zloduch stále ještě za svůj zločin očekává spíš odsouzení a výčitku. A když se tedy namísto nich dočká pravého opaku, to je, že je z mnoha stran za zlo, které spáchal, plácán pochvalně po zádech, jak jsi to ve svém otrockém hlubokosklonu učinila i ty, naše vládo, ví jedno: že teď je mu svět pro jeho paličské jednání otevřen naplno.

Jak jsi, naše vládo, mohla svou pochvalu zločinu tak ohavnému, průhlednému a nezpochybnitelnému vyslovit? Vždyť přece víš, jak to všechno bylo. Někdo prý v syrském městě Dúma provedl chemický útok, který zasáhl civilisty, mezi nimi i děti. To slovo prý není na začátku předcházející věty náhodou, protože neexistuje žádný důkaz, že k nějakému útoku v městě Dúma vůbec došlo. (Ruští experti, kteří na místo přispěchali žádné známky po plynovém útoku v městě nenalezli – a ty by se přece daly těžko schovávat).

Ale naše vládo, i kdyby se ten plynový útok skutečně stal, cožpak je myslitelné, aby jej provedla ta strana, která v syrské válce vládních sil proti americkým žoldnéřům na celé čáře vítězí, a zůstává jen otázkou času, kdy vyžene ze země i žoldnéře v americkém žoldu posledního? Cožpak ty, vládo, nečteš detektivky a nesleduješ je v kině či v televizi, a neviš, že první věcí, o kterou se detektiv při vyšetřování zločinu zajímá, je, kdo z daného zločimu mohl mít prospěch, či komu mohl posloužit?

Říká se té zásadě Cui bono nebo Cui prodest, a ve městě Dúma, i kdybychom připustli, že tam k plynovému útoku skutečně došlo, se dosud nenašel nikdo, kdo by dokázal ukázat na původce tohoto útoku prstem. Neexistuje jediný důkaz o vině, a to o vině ať už na straně vládních syrských sil či na straně žoldnéřů – a v takovém rovnovážném případě je snad nastolení úvahy Cui bono tím naléhavější a potřebnější, ne?

A nebylo a není ti, má vládo, proto prapodivné, že tuto otázku, v dané situaci tak naléhavou, ani jediný politik ze široké americkoevropské a protisyrské a protiruské koalice na stůl dosud nepoložil? Že je Cui bono prostě nezajímá? A že všichni do jednoho sdílejí vyslovený názor amerického ministra obrany Mattise, že on sice nemá důkazy o vině syrské vlády v Dúma, ale že v ni věří.

Jistě, proč jakési úvahy Cui bono, proč hledání důkazů o tom, jestli ke zločinu vůbec došlo, a když k němu došlo, proč únavně pátrat po tom, kdo jej spáchal, když přece i ty, naše vládo, můžeš do svého srdce, hlavy i úst vložit víru o syrské vině a americké spravedlnosti – a věc máš vyřešenu. Krátce, pohodlně a ještě tě za to zpoza Atlantiku pochválí.

A co tvoje svědomí, naše nebohá vládo? To tě netíží?

Měla jsi možnost mlčet a tím si aspoň částečně zachovat tvář. Ale to jsi neudělala. Tvoje otrocké založení ti napovědělo, že zločin pána musíš pochválit, ať je jakkoli mrzký a ubohý.

A tím jsi prokázala, že mrzká a morálně ubohá jsi i ty.

Přejít do diskuze k článku 2 komentáře