Následníci Muammara Kaddafího: Jak a proč se Rusko vrací do Libye

Přeložil Sam Elles

V Moskvě se střídají libyjští politici. Podle médií dnes čeká v ruském hlavním městě předsedu libyjské vlády Fáize Sarrádže řada setkání. Cílem rozhovorů je pokusit se prostřednictvím Kremlu zkorigovat konflikt mezi libyjskou vládou, armádou a parlamentem, v jehož důsledku se země rozpadla na dvě části.

Jak píší britské The Times, s prosbou sehrát roli prostředníka se na Moskvu obrátila vláda Itálie. Řím je krajně zainteresován na řešení migrační krize v Libyi, protože davy uprchlíků proudí právě přes Apeninský poloostrov. Na podzim minulého roku italský premiér Mateo Renzi pohrozil zablokováním rozpočtu EU, pokud se situace nebude řešit.

V Římě se rozhodli požádat o pomoc Moskvu – a to přes nevoli spojenců v NATO. Háček je v tom, že Sarrádžova vláda nekontroluje celé státní teritorium, a Rusko disponuje vlivem na její politické oponenty.

Kdo všechno z Libyjců byl ještě v Moskvě

Sarrádž reprezentuje libyjský západ – v Tripolisu se nachází rezidence tzv. vlády přechodného období. Na východě si moc drží – vládě opoziční – parlament, sněmovna představitelů Libye. Jeho sídlo je v Tobruku. Poslanci neuznávají ministry a opačně. Do funkce vrchního velitele armády jmenoval parlament Khalifu Haftara. Nejdříve mu dal hodnost generál-poručíka, a dále – po úspěšném záboru ropných polí – jej povýšil na polního maršála.

Se jménem 74letého Haftara, požívajícího v armádě ohromnou autoritu, bývá v Libyi spojováno osvobození značných územních celků od IS.

Polní maršál navštívil Moskvu v poslední době nejméně dvakrát. V červnu 2016 se setkal s ministrem obrany Sergejem Šojgu a tajemníkem Rady bezpečnosti Nikolajem Patrušovem. V listopadu proběhly rozhovory se Sergejem Lavrovem, ministrem zahraničních věcí, a řadou vysoce postavených představitelů vojensko-průmyslového komplexu.

Povídá se, že se Haftar na ruského prezidenta a ministra obrany obrátil s prosbou dodávek zbraní. Ruský diplomatický sbor si pospíšil tuto informaci dementovat: na dodávku zbraní do Libye momentálně platí zákaz OSN.

V Moskvě také pravidelně pobývá speciální pověřenec Haftara, Abdel Basset Al-Badri, a v prosinci 2016 přijel vedoucí představitel parlamentu Aguila Saleh, který řekl novinářům na rovinu, že armáda i parlament spoléhají na ruské zbraně. V lednu 2017 Haftar okázale navštívil ruský těžký letadlový křižník „Admirál Kuzněcov“, při jeho plavbě Středozemním mořem.

Přímo z křižníku prostřednictvím videokonference oficiálně posuzovali s ministrem Šojgu stav boje s terorismem. Tehdy řada evropských vydání, s odkazem na zdroje z okolí polního maršála napsala, že v době návštěvy lodi znovu Haftar probíral s ruskými armádními činiteli možnosti dodávek zbraní pro potřeby libyjské armády.

„Duchovní syn“ Muammara Kadáfího

Khalífa Haftar byl blízkým přítelem, spojencem a člověkem stejného smýšlení s vůdcem libyjské revoluce Muammarem Kaddáfím, byl spolu s ním ve stejné podzemní skupině „Svobodní důstojníci“. V roce 1969 se společně s Kaddáfím podílel na svržení krále Idrise I. Následně byl bezprostředním velitelem většiny libyjských vojenských operací. Tehdy nejednou navštívil SSSR, studoval v jedné ze sovětských vojenských akademií, naučil se rusky; při moskevských rozhovorech nepotřeboval tlumočníka.

Kaddáfí si Haftara cenil, nazýval ho svým „duchovním synem“, udělil mu vyznamenání a jmenoval jej náčelníkem generálního štábu. Vše se prudce změnilo roku 1987. V období čadsko-libyjské války padl Haftar za nejasných okolností do zajetí. Kaddáfí se domníval, že jeho generál neměl právo vzdát se živý a veřejně se jej zřekl. Haftar to považoval za zradu.

Zanedlouho generál ze zajetí uprchl do Keni a počátkem devadesátých let se objevil v USA. Dvacet let žil tiše a v míru ve státě Virginia. V tomtéž státě se nachází centrála CIA. Existuje mnoho konspiračních verzí o možné spolupráci bývalého Kaddáfího přítele s americkou rozvědkou. Je celkem zřejmé, že kompetentní orgány USA mohly „dohlížet“ na penzistu s takovou bouřlivou minulostí.

Po vypuknutí libyjské občanské války klidný život penzisty skončil, v březnu 2011 Haftar přijel do Benghází a připojil se k povstalcům. Přes roztržku s Kaddáfím je generálovo životní smýšlení orientováno spíše levicově a socialisticky. Hned také vstoupil do konfliktu s islamisty, kteří mu několikrát usilovali o život. Za těchto okolností je jasné, že Haftarova politická volba padla ve prospěch libyjského parlamentu, a ne ve prospěch přechodné vlády, kde část postů zaujali „umírnění“ islamisté.

Ruský přístav v Benghází

Kontakty mezi Moskvou a Haftarem nabývají počátkem roku 2017 takové intenzity, že se Evropa začíná vážně obávat vybudování základny Ozbrojených sil ruské federace v Benghází. „Všichni víme, že Rusové vždy snili o základně ve Středozemním moři“, pronesl maltský ministr zahraničí George Vella po maršálově cestě na křižník „Admirál Kuzněcov“.

Samotného Haftara už nazývají „druhým Kaddáfím“, což mu zjevně lichotí. Pro jeho promoskevskou pozici mu také říkají „libyjský Bašár Asad“.

Hlavní problém polního maršála spočívá v tom, že mezinárodní společenství, především Washington a Brusel, uznávají a podporují ne jeho, ale jeho protivníky v přechodné vládě Sarrádže. Z formálního hlediska litery zákona je Haftarův statut nejasný. V souladu se Skhirátskou mírovou dohodou, podepsanou roku 2015 prostřednictvím OSN, měl parlament uznat přechodnou vládu v Tripolisu, ale ten tak neučinil.

Tudíž zákonnost jmenování Haftara velitelem armády také vyvolává otázky. Naprosto neesporné ale je, že ve východní Libyi polní maršál ve svých rukou soustředil skutečnou moc a reálně, naprosto očividně potlačuje džihádisty. To jasně chápe jak libyjský premiér Faez Sarrádž, tak i EU a USA.