NATO: Dva „mírové“ mýty

Reklama


V současné době došlo ve Walesu k dalšímu sletu nejvyšších činovníků organizace NATO. Tito jednali především o otázce ukrajinského konfliktu, o hrozbě, kterou představuje Islámský stát Iráku a Levantu (ISIL) a radikální islamismus obecně a samozřejmě o stanoviscích NATO k těmto jevům a o perspektivě organizace. Nebudu se obírat výstupy tohoto jednání, to již udělali jiní velice fundovaně na jiném místě.

V tomto článku bych se chtěl spíš zamyslet obecněji nad organizací NATO, rozkrýt některé mýty, které kolují o této organizaci a na základě ovocí, podle kterého „poznáte je“ prokázat skutečný charakter této organizace.

NATO – Severoatlantická aliance (anglicky North Atlantic Treaty Organization) je euroatlantický mezinárodní vojensko-politický pakt, který byl ustaven podpisem smluvních stran 4.dubna 1949. (Wikipedie ji uvádí pouze jako vojenský pakt. Zde bych pro zajímavost  chtěl upozornit na chybu Wikipedie, která tvrdí, že „Korejská válka podnítila členské státy k vytvoření vojenské struktury pod dohledem dvou amerických velitelů“. Na jiném místě ovšem tvrdí, že „Korejská válka byl válečný konflikt, který probíhal od 25. června 1950 do 27. července 1953…“ Z prostého porovnání  a chronologie data vzniku NATO a doby trvání Korejské války je zřejmé, že organizace, která vznikla ještě před vypuknutím Korejské války těžko mohla vzniknout v jejím důsledku) Dále citát z Wikipedie: „Slovy prvního generálního tajemníka Hastingse Ismaye bylo úkolem NATO ‘udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi.’“ Tolik k autoritativnímu zdroji.

Mýtus číslo 1: „Jedině díky NATO byl v Evropě po válce zachován mír“

Můj názor na okolnosti vzniku organizace NATO je následovný: Jako tzv. euroatlantická organizace, tedy pakt s účastí USA vznikalo NATO relativně krátce po 2. světové válce. Které okolnosti a podmínky ovlivnily její vznik?

1) USA na konci války získaly monopol na vlastnictví jaderné zbraně, jejíž ničivé účinky na konci války dvakrát demonstrovaly při bombardování japonských měst. Okamžitě po ukončení války podle odtajněných dokumentů amerických archivů (o tom pojednává můj článek O říši dobra) zvyšovaly USA úsilí o navýšení počtu jaderných zbraní s cílem dosáhnout takového počtu, který by jim umožnil provedení masivního leteckého jaderného úderu na největší městské aglomerace, průmyslová, politická  a vojenská centra tzv. socialistického společenství.

2) SSSR s významným úbytkem mužské populace v důsledku války v době vzniku NATO (organizace VS vznikla až cca 6 let po vzniku NATO) usiloval o obnovení válkou zdecimované infrastruktury. Kromě toho musel hledat odpovědi na vojenskou politiku západní supervelmoci, která válkou nejvíc získala ekonomicky i politicky, zůstala válkou víceméně nepoškozená, jejíž vojensko průmyslový komplex zůstal zachován a významně navýšil produkční kapacity.

3) Při letmém pohledu do historie USA 20. století zjistíme, že rozhodně nejde o nějakého mírového jelimánka, že jde o zemi s výraznými imperiálními ambicemi, které po 2. světové válce získaly křídla a dominantní postavení v rámci tzv. západního společenství.

4) K doplnění cílů USA účastí v NATO vyřčených jejím prvním generálním tajemníkem (vzhledem k uvedeným jaderným ambicím) – mělo dohlédnout a zajistit návratnost amerických válečných investic v Evropě, vybudovat americký protektorát Evropa, využít vhodného okamžiku a vojenskými prostředky umenšit, resp. převzít dohodnutou sovětskou sféru vlivu.

K zásadní změně v politice USA a tudíž také NATO došlo postupně až poté, co SSSR v roce 1949 úspěšně provedl první zkoušku jaderné zbraně, když SSSR recipročně spolu se svými satelity založil v r. 1955 vojensko-politický spolek Varšavskou smlouvu, když SSSR úspěšně provedl   30. října 1961 zkoušku termonukleární bomby, která měla mnohem vyšší účinnost než jaderné zbraně USA, když SSSR svými Sputniky v r. 1957 a později demonstroval své schopnosti vyrábět nosiče jaderné bomby a tudíž zasahovat území potenciálního nepřítele bez použití letectva a poté co v roce 1961 recipročně SSSR rozmístil své jaderné rakety na Kubě jako odpověď na předchozí rozmístění amerických jaderných zbraní v Turecku a Itálii. Až tyto okolnosti přinutily USA – vedoucí stát, jemuž je podřízena politika NATO k přehodnocení dosavadní aktivní útočné politiky vůči SSSR a socialistickému společenství a k přiznání jaderné parity a vzájemného odstrašení. Jedině toto bylo zárukou míru v Evropě po dobu existence VS a socialistického společenství. Mimo oblast Evropy, zejména v Latinské Americe a v Asii pokračovala dál tradiční americká zahraniční politika podvracení režimů a válek. Toto platilo až do doby, kdy došlo k přehodnocení dohod o poválečném uspořádání světa, kdy Gorbačov jednostranně odstoupil  sovětskou sféru vlivu výměnou za slovní záruky, že do této nebude NATO vojensky expandovat. Jak to dopadlo všichni víme.

Mýtus číslo 2: „NATO je zárukou míru a prosperity i do budoucna“

Po zániku socialistického společenství, rozpadu SSSR a Varšavské smlouvy se plně projevil skutečný charakter NATO a její vedoucí mocnosti – USA, která klíčovým způsobem určuje a ovlivňuje politiku této organizace. Hned v devadesátých letech 20.století dochází z iniciativy USA k přehodnocení doktríny NATO z obranné  na globálně útočnou. V devadesátých letech po rozpadu SSSR a VS taky končí období míru v Evropě a začíná přibližování základen NATO k Rusku, coby největšímu planetárnímu zdroji surovin. Takřka ihned po svém vstupu do NATO se zapojují nástupnické státy Československa „nepovinně“ do válečných konfliktů aliance. Po ovocí poznáte je.

Za necelých 20 let po přehodnocení doktríny, provedla NATO válečné „mise“ (jiné pojmenování pro válečné agrese) v bývalé Jugoslávii, Afghánistánu, Iráku, Libyi, aktivně ovlivňovala anebo ovlivňuje vývoj a konflikty v Gruzii, v Sýrii a na Ukrajině, politicky konspiruje proti Íránu a Rusku. Nutno dodat, že všechny tyto konflikty (snad až na výjimku testovací války v Jugoslávii) mají několik překvapivě společných vlastností. Všechny mají něco společného se zdroji strategických surovin – ropy a plynu, případně s jejich tranzitem, všechny se nacházejí na periferii Evropy  a tudíž se bytostně dotýkají jejich zájmů a všechny úzce souvisí se zachováním dolaru navázaného na obchod strategickými komoditami jako světové rezervní měny.

Podle výsledků této politiky vidíme, že nejde mírovou strategii, ale politiku cíleně zasévaného násilí, vydírání  a válek na periferii Evropy, která destabilizuje celé regiony a stává se potenciálním zdrojem pro rozšíření válek a extrémismu skrze radikalizované běžence do širšího okolí. Po přehodnocení vojenské (politické) doktríny NATO si nemůže být žádný stát stojící vně NATO jist svojí bezpečností. Dokonce ani členské země NATO nemají garance své bezpečnosti, viz článek 5 smlouvy NATO:

„Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.“

Z toho plyne, že neexistuje žádná striktně vymezená povinnost pomoci napadené zemi. Zde dlužno ještě dodat, že zemím jako jsou např.  ČR anebo Slovensko nehrozí hlavní hrozba zvnějšku NATO, ale spíše od členských zemí NATO – Německa, Polska a Maďarska, od kterých nemají smluvně garantovanou územní nedotknutelnost a u kterých existuje potenciál vznášení územních nároků – Sudety, sever Moravy, jih Slovenska. Na potvrzení toho, že ze strany NATO neexistují žádné garance v případě konfliktu členských zemí,  je možno uvést příklad Kypru – místa konfliktních zájmů dvou členských zemí Turecka a Řecka.

Závěrem

Vojensko- politický spolek NATO praxí svých válečných „misí“, politických konspirací zaměřených na ovlivňování vývoje v jiných zemích a na politické převraty demonstruje, že válka je pokračováním politiky  jinými, násilnými prostředky. Klíčovou a určující roli v politice NATO sehrává jejich nejsilnější vojenská součást – USA. Politika, konspirace a války NATO jsou politikou, konspiracemi a válkami Spojených států. Bez nich se v této organizaci list nehne.

Politika NATO vede k válkám, nestabilitě, násilí a zvyšování bezpečnostních hrozeb. Žádná z „misí“ NATO v Evropě a jejím bezprostředním okolí (snad kromě kontroverzní války v Jugoslávii) za posledních 20 let po přehodnocení doktríny  nepřispěla ke zvýšení evropské a světové bezpečnosti a k posílení míru. Bylo tomu právě naopak.

Politika dvojího metru, dvojích standardů a precedentů vážně narušila a zpochybnila systém mezinárodního práva, zasela nejistotu, umožnila nárůst mafiánských praktik, obchodu s drogami, lidskými orgány, posílení vlivu extremismu, nacismu, rozšíření terorismu a k  posílení totalitních praktik. NATO není ani zárukou míru ani zárukou bezpečnosti států. Je naopak zdrojem četných nebezpečí, šíření násilí a vysávaní ekonomik na kontraproduktivní účely. Organizace NATO se stala prostředkem zastrašování a vydírání dominantní členské země vůči světu i vůči členským zemím paktu, nástrojem mezinárodního teroru a internacionalizace konfliktů v zájmových oblastech. V podstatě jde o největší teroristickou organizaci světa, která se povýšila nad mezinárodní právo.

Foto: Petr Ďoubalík, www.douba.cz

Přejít do diskuze k článku 13 komentářů