Nechci válku

Reklama


„Nechci válku!“

Ještě před pár lety by mě nenapadlo něco takového vůbec psát, prostě proto, že to je něco tak samozřejmého, že to není třeba říkat, protože to každý musí vidět stejně. Jak se ukázalo, tak nemusí. Nevím, jestli se svět opravdu tak moc změnil, nebo jestli jsem byl jenom naivní, ale skutečnost je taková, že válka už je opět „pokračováním politiky jinými prostředky“, rovnocennou, a pro některé evidentně i preferovanou a vítanou, alternativou k diplomacii. Už opět se o válce hovoří jako o něčem normálním, asi jako je zvyšování daní nebo chřipková epidemie, a zděšení z války se vytrácí paradoxně s tím, jak se válka blíží k našim hranicím. Místo hledání způsobů, jak se válce vyhnout, se lidé předhánějí v hledání důvodů, proč válčit.

Nějak takhle to muselo vypadat v předvečer první světové války, ale z té se během času stala pozapomenutá položka v učebních osnovách a její skutečnou podstatu jsme dávno zapomněli, takže teď lehkovážně mluvíme o válce jako o přijatelné možnosti. Ani dvě světové války nás dost nepoučily o tom, že tudy cesta nevede. Ale co je na válce tak vznešeného a odvážného? Co je tak vznešeného na umírání a odvážného na zabíjení? Co je tak vznešeného na popření lidskosti a odvážného na boření, že to tolika lidem stojí za to?

Všichni mají televizi, internet i noviny, všichni mohou vidět, jak válka vypadá – a místo toho, aby byli zděšeni, jsou fascinováni. Přitom je to jen slabý odvar skutečné války. A přesto je čím dál tím víc lidí, kterým válka přijde jako když ne dobrý, tak alespoň přijatelný způsob řešení problémů. Čekal bych, že pach krve a střelného prachu, který se line z Donbasu, lidi vyburcuje k hledání kompromisů a mírových řešení, ale jako kdyby právě ten pach krve probouzel v lidech bestii, která chce zabíjet a teď ucítila příležitost. Čekal bych, že obrázky mrtvých dětí a zničených domů lidi vyděsí, ale místo toho sleduji rostoucí nadšení pro válku s Ruskem, ke které je krize na Ukrajině šikovnou záminkou.

Je jen málo Rubikonů, po jejichž překročení již opravdu, ale opravdu není návratu, ovšem připustit možnost války je rozhodně jedním z nich. Připuštěním války jako možné alternativy to začíná a válkou to končí. A válka, to nejsou prapory, pochody, medaile, kořist a sláva, válka, to je krev a smrt a bolest a strach a oheň a hnus. Nelze vést válku bez zabíjení. Uvědomují si to ti, kteří nechtějí říct: „Nechci válku“? Uvědomují si, že tím říkají, že chtějí zabíjet, nebo přinejmenším připouštějí, aby se zabíjelo jejich jménem? Prý chtějí válčit za svobodu. To nechápou, že neexistuje radikálnější a definitivnější popření svobody, než je válka? To tolika lidem opravdu nedochází, že válka je apoteóza nerovnosti a upření toho nejzákladnějšího lidského práva – práva být člověkem?

Neexistuje nic jako válka se zlem – válka je zlo.

Tuším, že budu se svým postojem asi v menšině a čekám, že si vysloužím spoustu nadávek do zbabělců, ale já za zbabělost nepovažuji odmítání války, ale naopak její přivolávání. Na válka je vždycky času dost, na světě je i bez války utrpení a problémů víc, než dost, tak proč k nim přidávat další? Za sebe říkám, že jestli budu platit daně do Bruselu nebo do Moskvy není takový rozdíl, abych kvůli němu zabíjel, nebo se nechal zabít.

Někdo to říct už musí, a protože se k tomu nikdo nemá, tak to říkám já: „Nechci válku!“

Převzato z blogu Tribun

 

Přejít do diskuze k článku 45 komentářů