Nejsem tak chudý, abych mohl platit daně

Reklama


Zákony neříkají jen co se nesmí a co se musí, vypovídají i o poměrech ve společnosti, o tom, jaké jsou i jaké by být měly. To samé platí o daních, neplní jen funkci financování státního rozpočtu, ale říkají i to, kdo komu vládne, v čí prospěch je společenské uspořádání a je-li spravedlivé. Proto by kupříkladu měla být daň z příjmu progresivní, aby bylo jasně řečeno, že platit daně, tj. financovat společnost, musí především ten, kdo může. Nikde přitom nestojí, že rozdíl pásem musí být 60 % a nejvyšší sazba 80 %, jde především o symbolickou hodnotu.

Jenže když nyní ČSSD v náhlém a nezvyklém záchvatu levicovosti vyhlásila plán na zavedení progresivní daně z příjmu, reakce byla, no… hysterická a jako vystřižená z manuálu pravicové argumentační konfekce: závist, trestání úspěšných a bla bla bla… Chybělo už jenom volání po „spravedlivém“ degresivním zdanění či „spravedlivé“ dani z hlavy, ale to jsem možná jenom přeslechl.

Ti, kterým se progresivní daň nelíbí, protože se jich dotkne, i když bolet je nebude, se totiž umí a mohou ozvat, na rozdíl od těch, které bolí současný stav. Je to přesně jako v tom bonmotu, který jsem nedávno někde zahlédl, snad dokonce v angličtině a namířený proti Trumpovi, a který zněl zhruba takto: „Copak jsem chudý, abych platil daně“?

Konstrukce daňového systému je úhelný kámen společenské soudružnosti, na něm se nejlépe ukáže, kdo je kdo, kdo dokáže přijmout osobní odpovědnost za svět, v němž žije, a kdo se chce jen sobecky svést, pokud možno se slevou na úkor těch, kteří nemají tak silnou vyjednávací pozici, aby si nějakou vymohli.

Zkušenost ukazuje – a já očekávám, že se to potvrdí – že nejhlasitěji proti progresivní dani z příjmu budou ti, kteří o odpovědnosti mluví nejčastěji. Ti si totiž pod odpovědností vždy představují odpovědnost těch druhých, která je zbavuji povinností, nikoliv tu svoji, která jim povinnosti ukládá.

Převzato z blogu Tribun

Přejít do diskuze k článku 14 komentářů