Nelze člověku spravedlivému horovat za stranu Zaorálkovu

Reklama


Dotázán v půli března loňského roku na svůj názor na ukrajinskou krizi, odpověděl tehdy čerstvý zahraniční ministr Zaorálek zhruba tak, že to celé je svědectvím toho, že se Rusko uchyluje ke své staré imperiální politice. Dotázán ve stejnou dobu a na totéž odpověděl někdejší ministr zahraničí v Nixonově vládě Henry Kissinger takto: „Ukrajina je generální zkouškou na to, co chce Západ provést v Moskvě.“

Bác – a máme to. Dva muži, kterým se zahraniční politika stala životním osudem, hodnotí tutéž událost přesně opačně. Český politik obviňuje z ukrajinské krize Rusko, americký politik z ní viní Západ. A jen jeden může mít pravdu. Ten druhý pak zcela logicky pravdu nemá a dá se o něm říct, že rozumí zahraničnímu dění asi tak, jak koza rozumí petrželi.

Nedávno proběhla v Minsku schůzka Putina, Merkelové, Hollanda a Porošenka. Evropa si zkrátka řekla, že své evropské problémy si může vyřešit sama sebou, a že má-li toto jednání vést skutečně k míru, bude nejbezpečnější k němu Američany nepouštět. Ta jednání pak přinesla skutečný úspěch nejen v tom, že přinesla příměří, zastavení palby a oddálení válečných front jednu od druhé, ale také že uznala specifičnost Luhanské a Doněcké oblasti, pro které má dle této dohody ukrajinská vláda vypracovat nový statut, odlišný od oblastí ostatních.

Každý, kdo sleduje dění v zahraničí i jen levým okem, si v tu chvíli spočítal, že budoucím kamenem úrazu dosažené minské dohody bude především ochota ukrajinské vlády splnit svůj minský závazek ohledně Doněcka a Luhanska a nový statut těmto dvěma oblastem skutečně poskytnout. Zvláště s ohledem na fakt, že USA při jednání nebyly a při své dlouhodobé snaze oddělit Evropu od Ruska ve válečném ohni stále planoucí Ukrajinou budou vládu v Kyjevě všemožnými způsoby – tajnými i veřejnými – nabádat k takovým krokům, které by tuto část minských dohod a nakonec i dohodu celou poslaly ke dnu.

Říkám, že takto musel vidět budoucnost Ukrajiny i člověk sledující zahraniční dění i jen levým okem. Následující vývoj, čili to, co dnes na Ukrajině skutečně probíhá, mu pak dal plně za pravdu. Ale pozor: náš ministr zahraničí, který už z pozice svého postavení byl povinen sledovat celou situaci oběma očima, a to ještě naplno otevřenýma, spatřil po jejím zveřejnění jediné riziko minské dohody v tom, jak ji prý bude plnit …Moskva.

Řeknu vám, že mít tak jasnozřivého člověka ve funkci ministra zahraničí státu je pro soudného občana stejného státu skutečným zážitkem. A současně též mlýnským kamenem zatěžujícím na nejzazší mez jeho dosavadní snažení přes to všechno dále podporovat stranu, jíž je tento ministr vysokým představitelem.

„Ať z vůle přírody, ať z vůle hvězd, a kdyby jinak oplývali ctnostmi až nadlidskými, ryzími jak milost, úhonu berou v soudu veřejnosti jen pro tu jedinou chybu“, řekl na adresu dánského pijáctví Hamlet. A já mám nutkání dodat, že takovou osudovou chybou sociální demokracie a úhonou, kterou pak tato bere v soudu veřejnosti, se mi jeví její člen a t.č. zahraniční ministr. Zatím se ale obdivuhodně drží. Hlavně tím, jak blízko, doslova rameno k rameni, se staví k premérovi, když nablízku postřehne filmové či televizní kamery. Premiér to trpí, usmívá se stejně spokojeně jako ministr a zatím jej od sebe ještě ani náznakem neodstrčil. Ale měl by to, samozřejmě s citem, jak se na slušného člověka patří, jednoho dne udělat. S ohledem na prospěch vlastní strany i státu.

Přejít do diskuze k článku 7 komentářů