Německo se vyhne nastoupené cestě ke zkáze pouze odpoutáním od angloamerických mocenských elit

Dne 6. dubna 1917 vstoupily Spojené státy americké do I. světové války. Tím byly vytvořeny předpoklady pro víc jak stoletou nadvládu anglosaských elit nad světem. Důsledky Versailles pro celé 20. století, ale i dnešní dobu se ukazují v plné nahotě dnes. Zajímavou analýzu k souvislosti mezi Versailles a Brexitem, jež uveřejnil Willy Wimmer, předkládáme v překladu pro čtenáře české alternativy ZDE.

Willy Wimmer, člen německé CDU, nar. 1943 v Monchenglattbachu, byl 33 let poslancem Bundestagu, státním tajemníkem na ministerstvu obrany BRD v letech 1985-1992. Od roku 1994 do roku 2000 stále včele Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), do roku 2009 zde zastupoval Německo. Je neúnavným kritikem politiky USA v Evropě a zejména na Ukrajině. V roce 1999 se otevřeně postavil proti účasti německých vojáků ve válce v Kosovu, kterou označil za „ordinérní a útočnou.“ Prohlásil, že kdyby byl kancléřem ještě Helmut Kohl, k válce v Jugoslávii by nedošlo. V roce 2016 napsal otevřený kritický dopis Angele Merkelové a jeho komentáře a vystoupení jsou fundovaným zdrojem informací pro nezávislé aktivisty, publicisty a publikum na jeho přednáškách.

Časově by to sedělo. Sto let po sražení hřebínku Německu Anglií, USA a Francií ve Versailles chce Velká Británie propouštěcí list z EU. V roce 1919 zasely vítězné mocnosti I. světové války svým diktátem ve Versailles setbu pro příští velkou válku. Rok 2019 nás vede opět k evropskému pádu na dno. Jsou obavy v Londýně tak virulentní, že by se mohlo stát, že podobný osud jako Německo v roce 1919 postihne nyní Londýn – nyní v podobě pomsty ze strany zbývajících členů EU? Jinak se nedá vyhodnotit pozoruhodný britský komentář v jednom televizním vysílání ZDF dne 29. března 2017, tedy v den, kdy Velká Británie předala dopis o vystoupení z EU Bruselu. Distingovaný partner německé moderátorky z Británie, historik a politolog Anthony Glees, se vyjádřil v rozhovoru k Brexitu velmi rozpačitě.

Versailles bylo trauma, nic více a nic méně

Abychom porozuměli odkazu na Versailles, je nutno podívat se na historické události té doby pod lupou. Znalí a mezinárodně uznávaní účastníci v zasvěcených kruzích se nechávají slyšet, že evropské dějiny posledních 200 let jsou jednou velikou anglosaskou lží. Tak daleko není potřeba zacházet. Ale americké zdroje mluví zcela otevřeně o tom, jakou pozici zaujímaly USA vzhledem k evropskému kontinentu po celá desetiletí od založení německé říše v roce 1871. Shodou okolností založenou na témže zámku ve Versailles, v jeho Zrcadlovém sále.

Za každých okolností bylo zapotřebí zabránit těsné spolupráci mezi kontinentálními mocnosti Německa a Ruska. Z tohoto důvodu se Washington přimkl těsně k britskému postoji ohledně politiky týkající se kontinentální Evropy, který byl po porážce Napoleona charakterizován nasazením všech sil proti vytvoření Svaté aliance, o kterou usilovali ruský car a rakouský kancléř za účelem mírového řešení konfliktů na znovu zpustošeném území Evropy. Následně sáhly USA a Velká Británie k osvědčené metodě antického Říma „rozděl a panuj“.

Byl to právě jeden historik z Commonwealthu, který otevřel cestu k vyhodnocení událostí, které vedly k vypuknutí I. světové války. Christopher Clark má ve věci absolutně jasno a nemá žádné pochyby o úplné a jediné vině Německa za vznik války. Zcela ostudně a cíleně zlehčuje také britskou odpovědnost za události, které vypuknutí I. světové války zapříčinily. Ti, co stáli na britské straně a odvolávají se jako na hlavní důvod války na nebezpečný vzestup Německa, společně události koordinovali – jmenujme pány Milnera a Rhodese, stojí dnes v záři reflektorů na scéně historie. Jejich odpovědnost za prapůvod a zažehnutí této evropské katastrofy je neoddiskutovatelná a nezpochybnitelná.

Žádné rozhodnutí tehdejších mocností středu Německa nebo Rakousko-Uherska, později Osmanské říše a Bulharska, by nemělo být relativizováno nebo odsunuto stranou. Avšak při dnešním pohledu na celkový vývoj je jasné: Odpovědnost za I. světovou válku je potřeba hledat na bedrech těch, kteří ji nesli, a tady je potřeba jmenovat politiku Londýna na prvním místě. Slavná Sykes-Picotova dohoda a následující vstup Američanů do války nepřispěly pouze v průběhu I. světové války k oslabení válečné mašinérie mocností středu. Bez ohledu na odpovědnost za vypuknutí války uvrhli evropský model státu, který reprezentovalo Německo, do pekla, a Rakousko-Uhersko s ním. Nemělo by se zapomínat na to, že v Sarajevu byla díky vraždě odstraněna vedoucí politická osobnost – následník trůnu, který byl pro Evropu nadějným příslibem pro demokratické a sociální evropské uspořádání.

Říkají tomu usekávání hlav národům. Model, který anglosaský svět od té doby uplatňoval a stále uplatňuje na evropském kontinentu i mimo něj. Sleduje-li člověk v těchto dnech akci pořádanou „Německou společností pro zahraniční politiku,“ která se odehrála 3. dubna 2017 (dne 6.dubna 1917 vstoupily USA do války), a poslouchá-li politiky a představitele nevládních organizací dosazené angloamerickými elitami, zatají se mu dech. Ty se nahlas vyznávají, že po celé minulé století stály vždy na té správné straně a osvědčují svou připravenost ke spojenectví vojenských sil. Ostatně jsou to ti, kteří mají být anglosaským elitám proč zavázáni. Pozoruhodná chvála, které ušlo, že od doby napoleonských válek je anglosaský obchodní model platný pro celý zbytek světa. A v těchto dnech vidíme, jak nový americký prezident definuje anglosaskou roli.

Existují vyvolené národy, jejichž právo dané Bohem je, aby si podmanily celý svět. I když narazily na odpor národů jako Rusko, Čína, Indie, Brazílie a Írán. A to poté, co byl Německu přisouzen osud zvaný „Versaillská smlouva“ a „Adolf Hitler“.

Než budeme z role, do které jsme upadli, v příští a snad definitivní válce hnáni na pochod, jsou v Německu na vzestupu síly, jejichž obraz byl vytvořen vítěznými mocnostmi tak, že mají za úkol udržovat pořádek, ať to stojí, co to stojí. Nazývají se „Antifa“ a podniknou všechno, aby udržely obraz Německa, jak ho uměle vytvořili spojenci, vítězové II. světové války. Potřebují „Německo jako obraz nepřítele“. Kvůli své vlastní existenci i kvůli snadnějšímu akceptování kurzu NATO.

NATO překonává důsledky Norimberského procesu: válka probíhá on-line

Britská premiérka Tereza May spojila jednání o Brexitu s otázkou evropské bezpečnosti. Ta má souvislost pouze v návaznosti na jedinou otázku, tedy stále existující vojenské přítomnosti Spojenců na území německého státu. Tuto přítomnost je, bez ohledu na vývoj po roce 1945, možné odůvodnit jedině v logickém kontextu. Totiž že Spojené království zůstane členem EU, evropského mírového procesu. Jestliže se tedy Londýn rozhodl EU opustit, je každý důvod setrvání britských vojenských jednotek na našem území irelevantní. Mimoto nelze popřít aktuální britské snahy oživovat staré obrázky z doby obsazení země po II. světové válce. Proto se Britové snažili dle svého amerického vzoru připojit v přístavu Emden k pochodu NATO směrem na Rusko. „Pásy tanků aliance NATO se musí točit vstříc vítězství“. Jinak se tento popis reality nedá vyhodnotit. A také ne u Američanů, kterým bylo dávno uloženo vrátit do Evropy obraz války.

Není ale zjevné, co lidem, a to nejenom v Německu, dělá největší starost. Chování USA ve zločinecké válce v Jugoslávii zastiňuje důsledky z Norimberských procesů. Každému, kdo má pochyby, může být jenom doporučeno, aby se podíval na zplnomocnění tehdejších prezidentů k přijetí rozhodnutí o vyhlášení války, kterou chtěly USA. Pak je třeba položit na jednu stranu váhy rok 1939, abychom dostali představu o drzé domýšlivosti, která vedla k dalšímu neštěstí. Přitom hrál Londýn, jak nám předvedli slavní reprezentanti EU jako Tony Blair, vědomě klíčovou roli při prosazování amerických globálních a válečných plánů. Tady se vždy všechno odkývalo.

Až doposud se mohlo Německo v té či oné otázce války vykrucovat. Ale to, co stojí před námi a je proti Rusku, se týká naší existence a tady nepomůže se vykrucovat. To je vyhlášení boje o vlastní existenci a už jenom proto by se měla brát vážně slova Terezy Mayové. „Pryč z Evropy“ znamená: Okamžité stažení britských vojsk z Německa. Washington a Londýn vedou Evropu a svět znovu na okraj propasti. Nemusíme do ní ale skočit.

Německým neštěstím je, že příliš často poslouchalo Londýn

Krátce před francouzskými prezidentskými volbami nemůže nikdo říci, jestli po Brexitu zůstane EU-Evropa, nebo se z nejrůznějších důvodů začne rozpadat. Vedle nás, kteří jsme to jednou v historii zažili, mohou jenom Rusové podat svědectví, co znamená být postiženi americkou hospodářskou megazbraní. Co způsobil harvardský ekonom G. Sachs po rozpadu SSSR zbytkům sovětské ekonomiky, lze srovnat s důsledky pádu Lehman Brothers v roce 2008 na EU. Nezávisle na následné spoluúčasti spolkové vlády na vytvoření dalších trhlin.

Berlín nejedná jako Bonn. Žádný evropský národ neudělil Berlínu nebo Bruselu mandát, aby byl rozpuštěn a aby suverenitu evropských národů určovalo finanční centrum Londýn nebo Wall Street a aby jimi byly národy vydány „globalizovanému řádu“. Občané jsou touto Evropskou unií zcela zbaveni práv a vydáni Sorosům tohoto světa napospas. To může dobře posloužit City of London, ale nikoliv suverénu – lidu Evropy. Proto přichází paralela Versailles a dnešního Londýna? Tak si může někdo myslet, že Versailles bylo a je dodnes instrumentáriem politiky. A v ví se to také v Moskvě, Pekingu, Teheránu a – zcela aktuálně v Damašku, ale nejenom tam.

Překlad: Květa Pohlhammer Lauterbachová

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!