Neprůstřelné alibi evropských vůdců

2015-03-10_214714V noci z jedenáctého na dvanáctého února proběhl v běloruském Minsku maratón jednání prezidenta Putina s německou kancléřkou a prezidenty Francie a Ukrajiny. Skončil kompromisní dohodou, která byla představena jako poslední naděje na mír pro Novorosii a také pro Ukrajinu.

V období mezi uzavřením dohody a nastolením skutečného příměří novorosijské síly dobyly debalcevský kotel a obnovily železniční spojení mezi Doněckem a Luganskem. Od té doby, zdá se, přinejmenším zbraně velkého kalibru mlčí a jsou (tentokrát skutečně) odsouvány od frontové linie. Bylo dosaženo kompromisu, který se však mnohým nelíbí. To samo o sobě není nic strašného – nedá se očekávat, že jakýkoli plán výstupu z deset měsíců trvajícího kolotoče násilí by byl uspokojivý pro všechny jeho účastníky. Problém je v tom, že uzavřená dohoda, jakkoli je jakž takž plněna, nerespektuje logiku konfliktu a namísto toho, aby překládala alespoň vizi konečného řešení, nastoluje konflikty nové.

Logika sporu, ve kterém jde o území, je vždy daná dějinami, národností obyvatel, postojem hraničních zemí a celkovou geopolitickou situací. Dějiny dnešního ukrajinského území jsou bohužel dějinami dvou zemí. Východní část byla od sedmnáctého století součástí ruského carství, zatímco západní přecházela z ruky do ruky. Ruky polské, rakouské, ruské a naposledy ruky sovětské.

Ve východní části žili a žijí nezpochybnitelní Rusové. V části západní pestrá směs slovanských národů a židovského etnika, ze kterých se jejich právě aktuální vládci pokoušeli dělat Rusy, Poláky, Haličany či Ukrajince. Po dobrém nebo po zlém. Někdy velmi zlém (zde). Poslední konfigurace platná až do února 2014 vznikla po 2. světové a 1. studené válce v duchu hesla „Poručíme větru dešti”.

Aby bylo možno lépe zvládnout západoukrajinský kotel národností s jeho spory a odstředivými tendencemi, byla k němu přičleněna východní část předtím zvaná „Novorusko” a poloostrov Krym. Tato uzemí byla komunistickou koulí na noze k útěku nakročeným Ukrajincům, Polákům, Maďarům a Rusínům. V době Sovětského Svazu standardní sociální inženýrství. V postsovětském světě mina, která čekala na toho, kdo na ní šlápne první.

Rozpad SSSR zrealizovaný pod Jelcinovou taktovkou jako zoufalý únik před násilím indického typu byl v té době jedinou realistickou cestou. Hranice sovětských republik zůstaly zachovány, jakkoli byly špatné a zakládaly na další problémy. Pokračováním únikové strategie byla Budapešťská dohoda, kterou byly (USA, Vekou Británií a Ruskem) Ukrajině poskytnuty garance územní celistvosti výměnou za to, že se zřekne jaderných zbraní. Aniž by se však řešily její vnitřní problémy.

Všechny zmíněné kroky se nesly v optimistickém znamení Pax Americana. Až na věky věkův. V nadšení nad koncem studené války a zaujetí budováním kapitalismu jsme si ve východní Evropě nechali bez odporu vnutit lživou pohádku o věčném míru. Kterýžto mír byl údajně založen na posvátné neměnnosti hranic. Ta byla garantována jediným světovým hegemonem a naším velkým spojencem.

Neptali jsme se – pro jistotu, neboť se zrovna končilo trhání Jugoslávie – zda to platí jen pro Evropskou unii, nebo také pro východní Evropu, nebo konec konců pro Evropu jako takovou, končící za Uralem. Neptali jsme se, zda se jedná o hranice z roku 1914, 1945, 1990, nebo 2000. Ptali jsme se aspoň, kdo zaručí bezpečnost těch aktuálních našich českých hranic. Řekli nám, že EU, NATO a USA. Jen tak z dobroty srdce, aniž by za to cokoliv požadovaly. A my jsme tomu – svatá prostoto – uvěřili.

Ve skutečnosti se všechny ty řeči o neměnnosti a nedotknutelnosti hranic vztahovaly a vztahují pouze a jen k hranicím Německa po druhé světové válce. Německo přišlo po roce 1945 o rozsáhlá východní území, mimo jiné i o část Československa, která mu byla přiřčena Mnichovskou dohodou. Ztratilo také Rakousko, které si přičlenilo v roce 1938 a menší území na západě.

Německo (obě jeho části) s tézí o neměnnosti hranic souhlasilo jen proto, že

  • Prohrálo válku a bylo nuceno se podvolit okamžitému a jednomyslnému diktátu vítězů

  • Ze sporných území byli prakticky všichni Němci odsunuti

  • Základní strategií Německa bylo sjednocení a tomu bylo obětováno vše ostatní

Shoda na tom, že poválečné hranice Německa jsou nesporné, ale nijak nezakládá shodu na trvalosti jakékoli jiné evropské hranice a už vůbec ne shodu na trvalosti hranic uvnitř bývalého svazu. Ten sice neprohrál žádnou skutečnou válku, ale „poválečné” uspořádání bylo pro jeho nástupce, kterým se stala Ruská federace, extrémně nevýhodné. Bylo naprosto jasné, že Rusko se nemůže s daným stavem spokojit. Na územích, kterých se Rusko muselo zříci, dále žili Rusové, kteří nebyli vystěhováni, ale v řadě případů dodnes nedisponují právy, které jsou standardem pro menšiny v Evropské unii.

Samostanému a sebevědomému Rusku nebyla nabídnuta žádná přitažlivá strategie, která by ho vedla k dobrovolnému přijetí stavu z roku 1991. Pro slabé Rusko, které by se podvolilo „doporučením“ amerického světovládce a převedlo své nerostné bohatství pod křídla západního kapitálu, se ovšem rýsovala optimistická budoucnost euroatlantické ekonomické kolonie. My na Západě se o své investice přece dokážeme vždy postarat.

Ten, kdo hodlá úspěšně provozovat světovládu, musí ji umět prodat tak, aby byla přitažlivá nejen pro něj samého, ale i pro ty, kterým vládne. A také pro ty, kterým se vládnout chystá. Tato pravda je zjevná přinejmenším od dob zakladatele perské říše Kýra II, kterému přinesla mnohé úspěchy. Její stopy můžeme shledat v některých aktivitách britského imperia, ale i v americké politice vůči Evropě a Japonsku po Druhé světové válce.

Ale v dnešní době nemoudré vlády západních vlivových superstruktur je tato idea zapomenuta. Prasátka se musí nejdřív nažrat, aby mohla začít myslet. Moudré a vstřícné vládnutí není lidskou přirozeností. Nemůže se realizovat v samovolně se organizujících systémech, ve kterých nevládne osvícený, vzdělaný a k vládě připravovaný sbor, ale zájmové kruhy zrozené ve vrcholových vztahových sítích. Ty upřednostňují krátkodobé taktické cíle spjaté s vyhlídkou zisků a jen pro ně výhodné (a tedy pod tlakem uzavřené) smlouvy. Jejich dlouhodobá strategie se rozpouští v chaosu různorodých zájmů a měnících se aliancí. Proto Západ nic neudělal pro to, aby uhasil zápalné šňůry doutnající na území bývalého Sovětského svazu. A je třeba nekompromisně a jasně říci: Byla to jeho povinnost. Neboť kdo chce řídit svět, musí za něj nést odpovědnost.

My, občané USA, EU a NATO sice chceme vládnout, ale nejsme schopni ukočírovat ani ty mezi námi, co už padesát let nezodpovědně a hloupě zacházejí s obrovskou imperiální mocí, která je v našich rukou. Naši vedoucí představitelé jsou do jednoho členy toho bláznivého bratrstva, pro které je podstatou reality sociopatické elitní nazírání světa a jeho pupkem ekonomický zisk.

Rusko projevovalo svou nespokojenost s postsovětským uspořádáním i v Jelcinových dobách. Zasahovalo vojensky v Podněstří i v Čečně. Jeho sebevědomí však narostlo s příchodem Putinových hospodářských úspěchů. Výsledkem byl energický zásah proti agresivní Gruzii. Dlouho však někteří Rusové žili (ne poprvé v jejich dějinách) z pocitu, že ze Západu přichází civilizace, moudrost a bohatství. Než zjistili, že západní vítr jen rozfoukává konflikty doutnající u nich doma.

V Rusku vládnoucí vlivové struktury jsou komplexnější než ty naše. Jistěže i tam panuje zákon zisku, jeho ideologie je však zřetelně korigována vlivem mocné státní byrokracie. Ta není – na rozdíl od té evropské – jen ve vleku svých ekonomických zájmů a pánů. Část ruské byrokracie (ale i některé vůdčí postavy ekonomiky) v sobě nesou ne nepodstatný vlastenecký étos.

A nutno říci, že dnešní ruský patriotismus se shoduje – po důkladném proškolení místní elity v západních obchodních praktikách – s ruským ekonomickým a politickým pragmatismem. A ten má jasno přinejmenším v tom, že mezinárodní právo má sice jistý smysl, ale je jen ideálem, jakýmsi zlatým standardem ze Sévres, kterým ale žádná moc neměří, jakkoli to neustále vyhlašuje. Proč by tedy Rusko mělo?

Už před čtyřmi roky jsem psal (já laik a amatér) o neslavné ekonomické budoucnosti EU, konkurenci USA a jediné naději, kterou je budování pozitivního vztahu k Rusku. Nepochybuji o tom, že se k podobným závěrům musely daleko dříve dopracovat i vlády evropských zemí a aparát Evropské unie. Leč neudělaly nic proto, aby tuto nadějnou budoucnost podpořily. Neboť splývající politická a byrokratická EU elita je beznadějně pod vlivem z USA pečlivě režírovaných individuálních vazeb a trpí panickou hrůzou ze samostatné politiky. Tou by se protivila zájmům atlantických vlivových superstruktur – skutečných to vládců – které USA a Evropu pojímají jako jeden nedělitelný celek. Struktur, které dospěly k závěru, že v Rusku roste alternativa „jejich“ globálního kapitalismu a jsou posedlé snahou ji zlikvidovat. Západ proto nejen, že v posledních několika letech politicky nezasahuje ve prospěch Ruska (ač to byla jeho imperiální povinnost), ale naopak aktivuje další a další protiruské pasti.

Současné aktivity kancléřky Merkelové a prezidenta Hollanda jsou pozdní snahou vytvořit si alibi před soudem evropských občanů: „Vždyť podívejte se, jak jsme se celých šestnáct hodin snažili dojednat ukrajinský a evropský mír. Jestli nás teď Putin neposlechne, může si za všechno sám. Za všechny ty americké zbraně, které na Ukrajinu přijdou. My Evropa nic, my muzikanti.”

Je to jen další lež v nedozírné řadě lží. Realistické (úmyslně se vyhýbám slovu spravedlivé) uspořádání v oblasti mezi Rostovem a Košicemi je možné a může ho být dosaženo. Zásadou musí ale být ustoupení od nesmyslné logiky „neměnnosti hranic”. Skutečnost je taková, že Krym byl součástí Ruska a celé Novorusko taktéž. To je třeba respektovat. Nic nebrání tomu, aby si Merkelová a Hollande sedli s Putinem a dohodli se na vzniku nových státních útvarů (nebo Ukrajinské konfederace). A bude jim to trvat nanejvýš dvě minuty než narýsují čáru od Charkova do Oděsy.

Kudy konkrétně povedou hranice, to pochopitelně určí občané v referendech pod mezinárodní kontrolou. Tu větší část země zvané dnes Ukrajina si ponechají ti, kdož se ve většině cítí (dnes) příslušníky národa ukrajinského. Jsou to lidé schopní a pracovití a do Evropské unie se dostanou (pokud si to nerozmyslí). A není myslím problém, aby se tak stalo po dohodě a se souhlasem Ruska. Pokud ovšem bude pro Ukrajinu i Novorusko dohodnut neutrální vojenský statut. Neboť je svobodným výběrem občanů toho kterého státu, do jakého ekonomického bloku budou patřit. Není to však jen na jejich výběru, pokud jde o blok vojenský. Strategické zájmy související se zachováním míru na celé planetě nutně rozměr jednotlivých států přesahují.

Je nepochybné, že současný kyjevský režim není ochoten souhlasit s rozdělením země (nebo s vytvořením konfederace) dobrovolně. Je ale stejně nepochybné, že tento režim se drží v rozvrácené zemi u moci jen díky Západu. Evropská unie, která se stala vědomým a úmyslným spouštěčem ukrajinské krize, má proto za povinnost Ukrajinu dovést k míru ekonomickou a politickou silou.

Zajisté nelze v české kotlině při takových radách nevzpomenout Mnichova. Německé nároky na dědičné území České koruny byly mnohem spornější a problematičtější. Přesto: Co kdyby vznik samostatných neutrálních německých Sudet (spolu s pevnou zárukou neutrality a nenapadnutí zbytku Československa) byl cenou za to, že nikdy nevypukne druhá světová válka?

Putin není Hitler. Rusko nemá (dnes) zájem obsazovat vojensky Evropu a rozdělení Ukrajiny na dva neutrální státy by ho uspokojilo stejně jako obyvatele ekonomicky soběstačného „velkého“ Novoruska. Neuspokojilo by primárně některé ukrajinské vlastence a ty novoruské bojovníky, kteří se už se vidí ve Lvově. Bylo by však společným úkolem Evropské unie a Ruské federace, aby bojechtivé skupiny společně zvládly. Bylo by to nelehké, ale nakonec by se to podařilo. Návdavkem by se do vztahů EU a RF vrátila tak potřebná důvěra a vůle k dlouhodobé spolupráci na kvalitativně nové úrovni.

Namísto toho, aby se zainteresovaní státníci pustili do těžké, ale smysluplné práce v zájmu občanů, které mají reprezentovat, tráví dlouhé hodiny vyjednáváním, které konflikt neřeší, ale jen oddaluje. Jednají totiž v zájmu vládců, jejichž názory dnes nejlépe reprezentuje Kongres USA. Ti lidé připouštějí Minsk 2 jako přestávku určenou k tomu, aby na Rusko efektivně působil koktejl sankcí, nízké ceny ropy a podhodnoceného rublu. Doufají, že to bude konečně ten dryák, který zabezpečí změnu ruské politiky a návrat země do lůna atlantického kapitálu.

Evropští vůdci dobře ví, že toto dobrodružství je pro naše země likvidační. Nemají však jinou možnost, než se skrýt pod deštník armády Spojených států a poslouchat. Evropu dovedli do stavu, kdy už sama nemá šanci se ubránit ani proti mnohem slabšímu protivníkovi, než je Rusko. Protože jsme (s výjimkou Švýcarska) uměle potlačili základní obranné instinkty obyvatelstva a namísto (levné) kontinetální strategie obrany založené na početných domobraneckých armádách se podvolili (drahé) ostrovní strategiii zasahování mimo vlastní území, která závisí na tlupách elitních žoldáků nasaditelných kdekoli na světě.

Strategie kontinentální se totiž generální ředitelé našich osudů nesmírně bojí. Ona by se ta armáda vycvičených a ozbrojených domobranců také mohla obrátit proti nim samým. A tak radši budou dál organizovat válku s Ruskem. Válku, ekonomickou, válku studenou. A protože ruské suroviny představují voňavou kost, tak vlci nebudou váhat obětovat ani nějaké lidské životy v nové válce hybridní a horké. Až se nám konečně podaří ty mírumilovné Rusy přesvědčit a vyprovokovat. Ti si nás pak možná, i s našimi směšnými armádičkami rychlého nasazení, dají na posezení k večeři. Jenom abychom přestali otravovat. Neboť oni ještě bojovat umí.

Zdroj: Pro zítřek

Přejít do diskuze k článku 4 komentáře