Nezadržitelný pokrok

Reklama


Málem pravidelně chodívám na podvečerní procházku k lesu. Minule jsem se na delší dobu zastavil a sledoval, jak čtyři kombajny a dva traktory s vlečkou sklízely lán obilí. Tak jsem to chvíli pozoroval a začal porovnávat s mým mládím, tedy s dobou před více než půl stoletím. Neuvěřitelný pokrok. Tehdy otec kosil a máti pokosené obilí odebírala, no a já chodil do nejbližší studánky s konvičkou pro vodu. Samozřejmě vedro jak letos. Další dny se pokosené obilí vázalo povříslem do snopů a skládalo do tzv. mandelů (15 snopů), pak se vše svezlo do stodoly a čekalo se, kdy na nás přijde řada s obecní mlátičkou. Problémy nastávaly, když pršelo, to se snopy musely rozložit, usušit a znovu skládat. Když pršelo delší dobu, obilky v klasech začaly klíčit. Nebylo to žádná pohoda, nýbrž dřina, dřina a dřina, tedy těžká tělesná námaha a nejistý výsledek. V době žní pracovali na polích všichni obyvatelé vesnice včetně dětí. Zajímavý byl fakt, že v době nárazových prací jako např. sběr brambor či řepy, byly děti běžně uvolňovány z povinné školní docházky. I malé děti si v podstatě na sebe vydělaly, pomáhat na poli a v hospodářství od útlého dětství bylo samozřejmostí. Zaměstnávat děti je dnes trestným činem, v době mého mládí to bylo naprosto normální.

Válečnou a poválečnou dobu jsem prožíval jako malé dítě, takže zajisté nemohu mluvit o nějakých ideologických záležitostech, mohu mluvit akorát třeba o tom, že jsem měl k dispozici dvoje tepláky, jedny sváteční do školy a druhé na lítačku, kde bylo více záplat než samotných tepláků. Na obutí bývaly plátěné pogumované tenisky, které chrlily Baťovy závody. Po roku 1948 se přejmenovaly na Svit Gottwaldov. Ale i v těch baťovských a potom svitovských se chodilo docela dobře, nic jiného jsem taky neznal. Chodit na boso bylo naprosto normální třeba i do školy. Sice mé tehdejší politické názory jaksi jako dítě nemohu popsat, ani dokonce toho pozdějšího pionýra, ale mohu popsat třeba to, jak jsme bydleli. Jistě, dům jsme měli veliký, na dnešní poměry obrovský, ale co to znamenalo? Na obývání byly pouhé tři pokoje, kde spolu nažívali děda s babičkou, rodiče a nás pět dětí. Topilo se pouze v kuchyni, pamatuju ještě kachlovou pec. Vepředu bývala tzv. parádní jizba, kde bylo uloženo sváteční oblečení, peřiny apod. Do té místnosti se nějak moc nechodilo, proč taky. No a dále byly chlévy, tam bylo mnohem více prostoru než plochy k obývání, a vzadu stodola, půda prostorná jak na obilí, tak na seno a slámu. No a na dvoře hnojiště, spousta slepic a jiné drůbeže a také dřevěný suchý záchod. Za domem byla velká zahrada s ovocnými stromy, takže místa bylo dostatek, ba až nadbytek.

Dny v týdnu utíkaly monotónně, ráno pokrmit a vyházet hnůj, přes den se šlo na pole a večer se zase postarat o dobytek. To akorát v neděli ráno se provedla hygienická očista, všichni se oblekli do svátečních šatů a šlo se do kostela na mši svatou. Kostel byl takový civilizační prvek, všichni se umyli, aby nesmrděli od hnoje jak po celý týden a ve sváteční náladě odcházeli na náboženské obřady. Jinak by se snad ani nemyli. Mše byla sloužena latinsky, takže nikdo nechápal, o čem je řeč, ale ta vznešenost rituálu byla velice působivá. V kostele po levé straně sedávaly a postávaly ženy a pravá strana byla vyhrazena po muže. Otec s kamarády většinou zvládli pivo v místní hospodě, a když se lidi z pobožnosti vraceli, přidali se k nim. Odpoledne se příbuzní navzájem navštěvovali a probírali všechno možné. Televize ani rádio samozřejmě ještě nebyly k dispozici. No a k večeru se zase převlékli do pracovního a šlo se poklízet dobytek a vyhazovat hnůj. Sváteční neděle skončila.

Mužské a ženské práce byly striktně rozděleny, bylo to naprosto racionální řešení, kdepak nějaké podceňování žen či jakási nerovnoprávnost. Ty si dělej svou práci a já zase svou, nepleťme se jeden druhému do jeho činnosti. A fungovalo to bezvadně a naprosto bezproblémově. Prý to nebyla rovnoprávnost, tvrdí kdejaký dnešní intoš. Třeba vzpomínám na takové charakteristické drobnosti. Všichni sedíme u stolu a jíme, jenom otec nic. Máti se ptá: „A proč nejíš?“ „Nemám lžičku.“ Máti vstala, vzala z kredence lžičku a přinesla. Nebo máti u sporáku pronesla: „Není dřevo.“ Otec odložil noviny a přinesl. Jindy zase máti vyslovila, že není cibule, či nejsou brambory, či není voda v kýblu, no a otec se bez jakýchkoliv námitek zvedl a přinesl žádané. Jako děti jsme rodičům samozřejmě vykaly, to prostě byl úzus. A je docela humorné až absurdní, že já rodičům vykal a moje děti i vnoučci normálně už běžně tykaly. Tyknout rodičům mi připadalo absolutně nepřijatelné.

Do naší vesnice po válce byla zavedena autobusová doprava, což znamenalo, že dvakrát denně přijížděl autobus po štěrkové silnici, kdepak nějaká asfaltka. Jako děti jsme v příkopě u silnice čekali na příjezd autobusu a převelice se divili, že to jede samo, podivovali jsme se, že autobus jede, aniž by ho táhly krávy či koně, to bylo pro nás neuvěřitelné a přímo neskutečné. Kouřilo to, smrdělo, jelo to samo, je to jasné, ten vynález přišel přímo z Pekla. Znali jsme hlavně kravské potahy, koně si mohli dovolit chovat pouze větší bohatší sedláci, ti mohli také mít sekačku taženou koňmi. Nějaké složitější mechanické stroje byly k vidění pouze u velkostatkářů či na církevních statcích, a ti se v podhorských vesničkách nevyskytovali, ti hospodařili v úrodných nížinách. A samozřejmě, že takové patnáctihektarové hospodářství a větší, tož to už rodina sama nezvládala a musela zaměstnávat pacholky a děvečky. Kombajn by si žádný malorolník nemohl dovolit, vždyť na těch uzoučkých políčkách by kombajn byl stejně k nepotřebě.

Samozřejmě v každé vesnici žila také početná vesnická chudoba, tedy majitelé jenom několika arů či nevlastnící žádné pole. Ti na tom skutečně byli velice bídně, žili tzv. „z ruky do huby“, dosti často hladověli. Občas si je pozval větší sedlák na výpomoc a občas se jim podařilo sehnat nějakou práci ve městě. Známe to z prvorepublikové literatury, pokud ji tedy vůbec čteme. President Masaryk sice těmto spisovatelům zabývajícím se sociálnem uděloval státní vyznamenání, ale že by něco udělal pro zmírnění chudoby, to jaksi neudělal, pro zlepšení životních podmínek chudiny nehnul ani prstem. O demokracii sice mluvil neustále, ale hladový člověk se holt demokracie nenají. Historikové o tomto vesnickém světě nepíší, to raději udělají kariéru na knize o historických erbech šlechtických rodů, ale popsat život 80 procent obyvatel v zemědělství nedokáží. Neumí to? Spíše nechtějí a nemají zájem.

Život vesničanů v době mého dětství se od středověkých poměrů vůbec nelišil. To kdyby přišel na návštěvu nějaký člověk ze 14. století, tak by se cítil jak doma, tedy jak v tom 14. století, nic se nezměnilo, podmínky k životu byly úplně stejné. Ale mělo to i své výhody a přednosti. Ti lidé byli naprosto soběstační a naprosto svobodní a na nikom závislí, nikdo jim nemohl nic nařizovat a rozkazovat. Jednou za rok zaplatili státu daně (to se většinou prodal dvouletý býček) a to bylo vše, jinak od státu a úřadů měli pokoj. Nebyli v podstatě nikomu podřízení, byli absolutně svobodní, co si udělali, to měli. Hospodařili naprosto ekologicky, nezůstal po nich sebemenší odpad, vše bylo zužitkováno. Že měli pouze suché záchody, že nevěděli, co je to vodovod (jedna studna pro pět až deset rodin), že ani ti nejbohatší sedláci nevěděli, co je to ústřední topení, to jim nějak moc nevadilo. Zato na podzim si v duchu řekli: bude nějaké obilí (mouka), nějaké brambory, řepa, zelí, luštěniny, mák, zelenina, ovoce, na dvoře slepice (vajíčka), vychová se snad i prasátko, je mléko, tvaroh… přežijeme, i když bude třeba válka či nějaká krize. Proto se také pohrdlivě dívali na učitele a na všelijaké úředníky a státní zaměstnance a označovali je hanlivým termínem „pozlacená bída“. Vždyť ti lidé jsou závislí na mzdě od státu, a co v případě, když stát na mzdy nebude mít a nepošle? Umřou hlady, vždyť nemají ani kousek pole, zato my přežijeme.

No a do tohoto světa přišel únor 1948 a s ním naprosto zásadní změna – kolektivizace zemědělství.

Samozřejmě, že vůbec nebyla žádná ochota stát se členem JZD, vždyť to potom budeme na tom stejně jako námezdní dělníci v továrně. A navíc budeme společně pracovat s těma nemajetnýma nefachčenkama? No a že teď měli chodit pravidelně do práce v JZD jako dělníci do továrny, tož už jenom z tohoto důvodu byla obrovská nechuť do „kolchozu“ vstoupit. Ne, do JZD jedině přes moji mrtvolu.

Takže vstupovali do JZD tzv. „dobrovolně násilně“. Předepsané dodávky státu byly neúměrně zvyšovány, takže těm zemědělcům skoro nic nezůstávalo. Kolem roku 1958, tedy během deseti let po únoru 48, byla kolektivizace zemědělství úspěšně dokončena. No a život na vesnicích se diametrálně změnil, a to k lepšímu! Během těch deseti let zmizely kravské a koňské potahy, které nahradily traktory, kosy na sečení obilí se odložily, neboť nebyly k potřebě, nahradily je kombajny, ze dvorů zmizela hnojiště, chlévy se upravily na obytné místnosti. Vesnice se začala vyrovnávat v životní úrovni městu a o dvacet let později byla na většině vesnic životní úroveň dokonce vyšší než ve městech. A když se tihle vesničané dostali do města a dostali byt v paneláku (králíkárně), byl to pro ně neskutečný fantastický přepych.

Výnosy obilí bývaly tehdy tak průměrně 15 metráků z hektaru, 20 metráků z hektaru byla nadmíru vynikající úroda, to byli všichni nadšení, a to přitom pracovala celá dědina. Dnes jsou výnosy čtyřikrát až pětkrát vyšší a zvládne to deset lidí! Ať se propaganda snaží všemožně očerňovat zemědělská družstva (a musím uznat, že se jim docela daří překroutit fakta, viz třeba televize, filmy a škola), už za deset, dvacet let si družstevníci nemohli vynachválit takové rapidní zlepšení životních podmínek. Lze tento úspěch vůbec někdy v historii zopakovat? Snad až zase klesneme na úroveň doby středověku. Napíše některé dnešní dítě za 50 let své vzpomínky na dětství a budou to vzpomínky k lepšímu, tak jako u mne? Toť otázka.

Komunisté za prvních dvacet let vládnutí zjistili, že lidí je dost a práce pro všechny není i když se rychlým tempem rozvíjel průmysl a naše země se stala průmyslově vyspělou (patřila do první dvacítky průmyslově vyspělých zemí), pořád nebylo možné zaměstnat efektivně všechny obyvatele. Právo na práci sice bylo v ústavě zakotveno, jenže spousta pracovních míst byla zbytečná, neproduktivní ba až škodlivá. Pracovní místa se prostě vymýšlela. Bylo nutností provést nějakou změnu. A tak i zemědělská družstva se měnila. Vedení zjistilo, že zaměstnává spousty lidí a zbytečně, nemá pro ně odpovídající práci, plno lidí se jen tak poflakovalo, zřizovaly se všelijaké placené k ničemu nepotřebné funkce. Už tehdy jsem pronášel, že některým pracovníkům by měla být zasílána výplata domů a měli by mít zákaz vstupu na pracoviště, protože nic v práci nevytvořili, na co sáhli, to pokazili a zničili, a navíc ještě co se jim hodilo, to ukradli. Situace byla skutečně až neúnosná. Vyřešilo se to zřízením tzv. přidružené výroby. V podstatě to bylo něco jako dnešní živnostníci – stolařství vyrábělo díly pro nábytek, fungovala výroba škvárobetonových tvárnic, lisování všelijakých součástek z plechu nejen pro potřeby průmyslu, pokrývači, díly na ústřední topení, a Čuba ve Slušovicích zařídil dokonce i počítačovou techniku a obchodoval s cizinou, atd. atp. V některých zemědělských družstvech, a bylo jich už skutečně nepočítaně, se přidružená výroba stala mnohem významnější než samotná zemědělská výroba a stala se tak hlavní náplní činností a samotná rostlinná a živočišná výroba se vlastně stala pouhou přidruženou výrobou, která se prováděla jen tak jakoby bokem, vždyť vyspělá technika to dovolovala a umožňovala.

Kdepak nějaké rovnostářství v platech, jak neustále tvrdí někteří intoši. V přidružené výrobě byli placeni dle výkonu, takže někteří měli skutečně dvakrát ba až třikrát vyšší plat než já jako kantor. Samozřejmě mne to štvalo, ale dnes musím uznat, že to bylo naprosto správné a spravedlivé. No a před koncem socialismu bylo dovoleno a dokonce podporováno podnikání ala Slušovice s ing. Čubou, ten byl dáván za vzor, tedy obchodování s cizinou i kapitalistickou. Takových JZD-podniků byla po republice rozeseta spousta. Ovšem než se pořádně rozjeli, než začali úspěšně konkurovat západním kapitalistickým podobným podnikům, přišel převrat a konec nadějného pokračování.

Nadbytek lidí se dříve řešil také zavedením volných sobot nějak kolem roku 1967. Po dvaceti letech existence socialistického zřízení místo šestidenního pracovního týdne byl zaveden pouze pětidenní pracovní týden. A bez snížení platů! Já jsem byl nadšený, na pivo jsem mohl zajít už v pátek. Nadšený jsem nebyl pouze já, vždyť ze 48 hodinového týdne udělali 40 hodinový. No kdo by se neradoval? Jsem si naprosto jistý, že kdyby se pokračovalo v tehdy nastoupené cestě, že by už byly zavedeny volné pátky, a dnes už pouze čtyřhodinová pracovní doba, neboť tehdy se budoval svět pro lidi, a ne pro oligarchy, podvodníky a zloděje jako dnes. No a máme, co jsme chtěli. Z plné potravinové soběstačnosti jsme to dotáhli na poloviční.

Sdělovací prostředky a hanebná inteligence vtlouká do hlav obyvatel, že největší zásluhu na pádu socialismu měli Chartisté (dosazené figurky Západem), kteří měli tuhle životní filosofii. Odmítali paternalistický stát, který by se o ně staral, vždyť důležitější je svoboda a o sebe se přece úplně nejlépe postará každý sám, stát se o lidi nemá co starat, copak jsme malé děti? A skutečně se uměli o sebe postarat už i tehdy a umí to i dnes. Chartisté se o sebe postarali moc výhodně. I když byla zákonem nařízena pracovní povinnost, tak oni třeba pracovali v plně automatizovaných plynových kotelnách, kde mohli chodit do práce ve vázance či s motýlkem, na různých meteorologických stanicích zapisovali tepotu a množství srážek, v maringotkách při konzumaci vína a jiného alkoholu odhadovali průtoky vody v potoku… A ještě se tím chlubí v televizi a vyprávějí, jak strašně moc úpěli pod jhem zločinného komunismu a jak obtížně se protloukali životem pod dohledem estébáků.

Většina obyvatel se tehdy na tahle individua dívala jako na lidi štítící se práce, nefachčenky, prostě to byli příživníci. Pracující vstávali ráno v pět, aby byli na šest v práci, a aby v „nesvobodě“ makali v továrnách, na stavbách a na polích. No a po převratu si ti „svobodní“ přivlastnili úplně všechno, co tito „nesvobodní“ vytvořili svou prací pod bičem komunistů. Měli na to přivlastnění morální právo, neboť pouze oni jediní byli svobodní a demokratičtí a bojovali za lásku a pravdu, kdežto ostatní jenom bez protestů makali a chodili k volbám.

Přemoudřelí pravicoví ekonomové se vysmívají neschopnosti komunistů vládnout a ekonomicky prosperovat, jenom prý všechno nařizovali, přikazovali, diktovali, regulovali, poroučeli, což je naprosto špatně, neboť vše se má ponechat volné ruce trhu. Třeba ten šílený komunistický nápad s plnou zaměstnaností byl prý skutečně choromyslný, neboť makanti mají makat a ne se válet. Osmihodinová pracovní doba? Je to zvrhlé řešení, přece pracovní doba má být 12 až 14 hodin, aby nemysleli na blbosti ti neinteligentní podlidé. Vysmívají se tehdejšímu heslu „Ani zrno nazmar!“ neboť přece s obilím se může klidně topit ve spalovnách. Prostě cokoliv komunisti dělali, dělali vždycky jenom špatně a zvrhle.

Také bylo velice špatné, že lidi vybízeli pořád pracovat, přitom je přece mohli propustit, aby byli nezaměstnaní a pobírali minimální dávky. Zaměstnávali běžně i cikány, dokonce je k práci nutili, což bylo svinstvo a násilí na nich činěné odporující lidským právům. Když neposílali děti do školy, nedostávali dětské přídavky, to též porušovalo lidská práva. Lidé z manuálně namáhavých zaměstnání mohli odcházet do důchodu dříve, někteří třeba už i 55 letech, což zase porušovalo rovnost lidí. Takové uvažování mi připadá jako myšlenkové pochody (nejenom) poslankyně Langšádlové, které by se daly charakterizovat asi takto: Langšáglová doporučuje: „Jen mu dej pořádně přes hubu!“ „No jo, ale on mi to může vrátit!“ „Neboj, on nemůže, to by porušil Listinu lidských práv!“

A docela mne rozčilují řeči o tom, že nezaměstnaní zneužívají dávky, že by bylo vhodnější dávat jim pouze poukázky na potraviny. Tak dobře, dejme tomu, že ze stovky nezaměstnaných lidí pobírají dva tři lidé podporu v nezaměstnanosti neoprávněně. Ale ze stovky podnikatelů jsou pouze dva tři, kteří nezneužívají podnikání ve svůj osobní prospěch. Tak kdo je tu příživník a podvodník? Jsem naprosto přesvědčen o tom, že marxisté měli pravdu, když se ptali: „A jakým způsobem ten či onen boháč přišel k tak velkému majetku?“ Samozřejmě, když to získá jeden amorální dravec, na pracující už moc nezůstane.

Technika neuvěřitelně rychle kráčí dopředu. Trošku se vyznám ve „výrobě“ knih, novin a časopisů. Ještě donedávna to bylo pracné sázení kovových písmenek – sazeči museli umět číst zrcadlově. Těžkopádné mohutné tiskařské lisy, pořád to byla metoda okoukaná od Gutenberga a docela málo zdokonalená ač třeba v mnohém vylepšená. Teprve koncem socialismu, v devadesátých letech, nastala převratná revoluce, kdy mohu napsat cokoliv do počítače a na laserové tiskárně bez problémů vytisknout. Podobné technické inovace zasahují do všech sfér ekonomiky, takže nová průmyslová odvětví nebudou v krátké budoucnosti vyžadovat pracovní sílu. Dnes už není cílem zefektivnit práci lidí, nýbrž úplně je odstranit z pracovního procesu. A zase naléhavě vyvstává problém, co s nadbytečnými lidmi?

Vůbec nesdílím obavy superintelektuálů a superfilosofů o tom, že lidé se bez práce budou nudit a že ztratí smysl života. Tak to totiž ti nepracující inotoši předpokládají. Copak smysl života je v práci pro kapitalistu, pro nějakého feudála, či biskupa, kardinála a imána? Nemyslím si to! Znám a stýkám se s některými svými žáky, už jim táhne na padesátku, kteří ještě nikdy ve svém životě nezavadili o práci, a vůbec nevypadají na to, že by se nudili či ztratili smysl života, spíš naopak, čiší z nich radost a optimismus. Nepracují? No a co? Určitá vrstva společnosti v historické době nikdy nepracovala a žila v přepychu. Copak se ti trubci společnosti jako králové, feudálové, rentiéři, církevní hodnostáři někdy nudili a ztráceli smysl života? Copak nějaká hraběnka či manželka rentiéra někdy pracovala? Ti společenští trubci práci vlastně ani z dálky nikdy nespatřili! A žili většinou radostně.

Ze všech stran slyšíme a vidíme, jak se odsuzují cikáni za to, že nepracují. Je na nich vidět, že se nudí a nemají smysl života? Já si myslím, že se chovají naprosto racionálně. Nikdy (tedy skoro nikdy) nepracovali pro blaho svého pána, nikdy neobětovali pro kapitalistu či dříve pro nějakého feudála svůj život, své zdraví v dolech a slévárnách, v továrnách apod., prostě pro ně odmítli pracovat. No není to absolutně racionální jednání? Jejich racionalita ještě vyniká i z toho, že ať žijí v Evropě už tisíc let, bezproblémově se bez křesťanského boha obešli. Ještě jsem neviděl, že by Romové houfně navštěvovali katolické (evangelické) kostely a modlili se, ateismus jim plně vyhovuje a dostačuje. V Evropě už žijí málem tisíciletí a nepodařilo se přesvědčit je o víře. Že by ta jejich racionalita byla pozůstatkem z jejich dávné minulosti? Cikáni jsou totiž (dle některých teorií) potomci harappské civilizace, která byla nejvyspělejší a nejideálnější společností, která se kdy objevila na zeměkouli – mírumilovná (neznala zbraně), rovnostářská (domy ve městě uniformní, něco jak naše paneláky), atheistická (nenašel se žádný kultovní předmět), kulturně vyspělá a i technicky (splachovací záchody a koupelny i v poschodí), to žádná jiná civilizace nedokázala. Před třemi tisíci lety byli vyvražděni a někteří se zachránili útěkem do džungle a tak přežili do dnešních dnů, nebylo jim nikdy dovoleno, aby pokračovali ve své kultuře. Takže bych se vůbec chování a jednání cikánů nepodivoval a přirovnal bych to k vyjádření nějakého amerického generála při osvobození koncentračního tábora, kde se s nechutí a odporem podivoval, jak mohli židovští vězni tak hluboce klesnout, že už nebyli skoro ani lidé.

Na Aktuálně.cz jsem nedávno četl, že: „Kapitalismus byl na Západě minimálně jedno století zdrojem neslýchaného pokroku pro většinu společnosti – ekonomického, vzdělanostního, kulturního i morálního.“ Doporučoval bych k přečtení knihu Postavení dělnické třídy v Anglii od Bedřicha Engelse a hned uvidíme, jaký to byl neslýchaný pokrok.

Přejít do diskuze k článku 16 komentářů