Nezapomněli jsme na restituci Moravy?

Reklama


Stát Česká republika vznikl 44 let po zániku Moravskoslezské země, a i proto rozvíjí svoji identitu bez respektu k moravským základům svého bytí. Morava je obecně vnímána jako etnografický region typu Chodsko, nikoliv jako svéprávná země, jíž za normálních okolností přináleží přinejmenším administrativní hranice vlastního území, nejlépe však i vlastní politická reprezentace, zákonodárný sněm a vláda.

Autonomní Morava měla až do 20. století mezinárodní uznání, v poválečných revolučních dobách však během třiceti let přišla o svá tisíciletá zemská práva, a to v rozporu i s tehdy platnými zákony. Po vzniku Československa nebyla Morava zmíněna v ústavě, nebyl svolán demokraticky zvolený Moravský zemský sněm; k jisté nápravě došlo obnovením zemského zřízení deset let po vzniku RČS.

Byť to rodilí Moravané v nejvýznamnějších státních funkcích považují za přežilé, já za politikum stále považuji mj. fakt, že v důsledku komunistického puče Morava poprvé ve svých dějinách po právní stránce vůbec neexistuje. Generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský prosazoval rozbití zemského zřízení, i toho velmi okleštěného, aby se bolševici udrželi u moci a mohli vše centrálně kontrolovat.  Morava se dostala pod absolutní pražskou nadvládu a stala se nesvéprávným majetkem centra české státní politické moci. V důsledku komunistického bezpráví byla vymazána z mapy Evropy, je vytlačována z myslí žáků. Nahrazení Moravskoslezské země loutkovými Gottwaldovými kraji, tedy státem posvěcený zločin a krádež, nelze nikdy akceptovat a musí dojít k nápravě, stejně jako u jiných komunistických zločinů a křivd – život popraveným ve vykonstruovaných procesech vrátit nelze, jiné restituce (vždyť naši zemi zrušil ten, kdo se dostal k moci silou, nenávistí…) však realizovat lze, a to včetně návratu před akt bezpráví, jímž bude obnovení Moravskoslezské země v rámci ČR. Není nijak ospravedlnitelné, že zrovna tento plod totalitní zvůle si demokratický stát hýčká.

Po roce 1989 zákonodárci České národní rady a Federálního shromáždění ČSFR opakovaně prohlásili zrušení Moravskoslezské země za akt bezpráví – v dokumentech se píše o nespravedlivém, nedemokratickém, totalitním, protisamosprávném, deformujícím, nepřirozeném a byrokraticko-centralizačním zrušení České země a Moravskoslezské země komunisty. Čeští poslanci zaúkolovali sebe a vládu nutností nápravy, kterou písemně slíbili i vedoucí představitelé dlouhodobě vládních politických stran ČSSD a KDU-ČSL. Pád moravské politiky po smrti doc. Boleslava Bárty, rozpadu ČSFR a rozkolu mezi moravskými politiky jen pomohl centru zachovat a zvětšit míru bezpráví, v jehož důsledku nesvéprávná Morava oproti své samosprávné minulosti nevzkvétá.

Stát se v přístupu k Moravanům a Moravě dlouhodobě dostává do rozporu s Preambulí platné Ústavy ČR, kde se jasně v prvním řádku hovoří o občanech ČR v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, tyto starobylé země však nikde nejsou územně definovány, nemají své instituce nadané byť symbolickou mírou moci.

Hřebíčkem do rakve českých zemí byl v době kulminující vládní krize před Vánoci 1997 nenápadně přijatý naprosto zásadní vládní návrh ústavního zákona o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který zavrhl zemské uspořádání a vrátil se k uspořádání krajskému – tento návrh předložila na samém sklonku své existence menšinová vláda Václava Klause, kde koalici tvořila skandálem s financováním oslabená ODS, skandálem s Kalvodovým titulem oslabená ODA a z koalice odcházející Luxova KDU-ČSL a byla tolerována ze strany Zemanovy ČSSD; zákon vlastnoručně podepsali prezident Václav Havel, premiér Václav Klaus a předseda sněmovny Miloš Zeman. V době existence kvazidemokratické tzv. opoziční smlouvy Klausovy ODS a Zemanovy ČSSD pak došlo k vlastní realizaci tohoto obnovení uměle vytvořených a zemskou tradici znásilňujících komunistických krajů namísto tradičních zemí, ač někteří zákonodárci, kteří pro zákon hlasovali, dnes svého rozhodnutí veřejně litují, aniž by však byli ochotni něco udělat pro jeho nápravu.

Tvrzení, že třináctiletá umělá krajská tzv. samospráva je lepší, protože je blíže občanům než tisíciletá tradiční samospráva zemská, naprosto neobstojí. Předpokládám, že zrušení či neobnovení zemí po roce 1948 i 1989 a zavedení 14 malých, totalitních, umělých, drahých, méně funkčních ovšem i z moravských daní placených krajů jako produktu sociálního inženýrství mělo obdobný důvod: petrifikovat státní mocenský monopol pomocí zničení konkurujících zemských mocenských center – ČR proto trpí extrémní koncentrací výkonné a zákonodárné moci v pražském ústředí: kdo má moc (i když třeba pochází z Moravy, o níž se však ve škole nic nenaučil), nechce se jí vzdát, hledá výmluvy a sám její část nerad odevzdává výše do EU či níže do Čech, na Moravu či do Slezska. Kraje jsou samosprávou spíše symbolickou, jelikož jsou finančně zcela závislé na státním centru, mají malé kompetence, a tudíž nemohou kontrolovat ani omezovat absolutní koncentraci moci v Praze; ve skutečnosti tak posilují extrémní direktivní byrokratický centralismus českého státu.

Pokud tvůrci a udržovači krajů argumentují již vyloženými našimi penězi za 13 let na krajské zřízení, a tudíž nemožností jejich změny, říkají vlastně, že špatně naložili s našimi daněmi a nejsou ochotni chybu napravit, čímž zahazují tisícileté úsilí i peníze obyvatel Moravy. Tento argument tedy proti síle lidské důstojnosti Moravanů a praktičnosti zemského zřízení rovněž neobstojí.

Například střední školství, které je teoreticky v kompetenci krajů a má zásadní vliv na utváření identity žáků, je ve skutečnosti řízeno z Prahy, jelikož finance kraji pouze protékají z centra do škol; učivo je centrálně diktováno prostřednictvím závazných tzv. Rámcových vzdělávacích programů, kde opět není místa pro zemské reálie. A pokud se centralizaci vzepře státem ne zcela kontrolovaný segment soukromého a církevního školství, usiluje ministerstvo o jeho finanční zničení, byť i rodiče žáků soukromých škol platí daně – mj. na školství.

Petrifikace komunistických krajů je v přímém rozporu se sliby obnovení Moravskoslezské země. Demokratický režim posvětil komunistický zločin spočívající ve zrušení tradičních zemí a ukradení jejich majetku i identity. Kraje důsledně nerespektují vnitřní zemské hranice mezi Čechami, Moravou a Slezskem, a to evidentně s cílem rozpustit Moravu a Slezsko v tzv. Česku. Nevím, jak by se zachovali centrální politici, kdyby byly takto brutálně zpochybněny vnější státní hranice ČR s odkazem na to, že dnes už nemají smysl.

Pražským posttotalitním politikům se prostřednictvím slabých krajů, s nimiž občané nejsou ztotožněni, a bez mocenské konkurence zemí i jejich elit, snáze vládne; důsledkem tohoto nákladného kroku z roku 2001 zpět do roku 1949 je zvětšující se deficit demokracie v ČR. To je patrné na nižší politické kultuře zglajchšaltovaného státu s nepoctivými, pyšnými, na státu se přiživujícími, co se identity týče vykořeněnými a povinnosti bez výčitek obcházejícími politiky i občany, na intoleranci nerespektující a poškozující práva menšin, což obojí vede k vyšší míře pocitu všeobecné nespravedlnosti ve společnosti. Máme možnost zvolit si jen silný centrální parlament, který ve skutečnosti pečuje jen o Prahu a okolí, a slabá krajská zastupitelstva, která jsou produktem sociálního inženýrství, směšnými kancelářemi centrální moci – to je pouhá hra na demokracii, demokratura.

Dle principu subsidiarity by bylo daleko racionálnější, demokratičtější, funkčnější, levnější, tradičnější a spravedlivější rozdělit moc mezi EU, stát, historické země, okresy a obce. Centralismus a kraje jsou dlouhodobě nestabilní, nevýkonné a vedou k apatii obyvatel a mj. k rozpadu ČSFR; decentralizovaný stát se samosprávnými zeměmi je naopak zárukou klidu a stability – občané i jejich politici pracují pro svoji zemi, vidí v tom smysl, nekradou. Nedospělá a v zajetí českého nacionalismu stále tkvící ČR se však dlouhodobě bojí přenést část pravomocí na své historické země i na EU.

Jako Moravané, kteří sice požívají individuálních práv občanů ČR, zcela postrádáme kolektivní práva zemské obce, etnické skupiny či národnostní většiny nebo menšiny, jako politická obec nemáme vlastní politickou reprezentaci a zastupitelské orgány, které nám spolu s naší zemí ukradl totalitní režim a ten demokratický nám je přes sliby nevrátil – Moravané jsou v ČR jako skupina diskriminováni. Centralizovaný politicko-mediální i vzdělávací systém zdědil mnohé z dob netolerantního nacionalistického komunismu, nutí zastupitele z Moravy stát se politickými Čechy, a tudíž Moravany nepřímo nutí hlásit se k češství. Tento asimilační tlak z Čech na Moravu, který je někdy nazýván čechizací Moravy, je dlouhodobý a velmi úspěšný: pokud škola, média i politici z hlouposti či se zlým úmyslem neustále tvrdí, že ČR jsou Čechy, v nichž jsou všichni Češi a vše je české, pak se tisíckrát opakovaná lež pomalu stává pravdou.

Snahám o restituci naší země nepřeje lhostejnost většiny občanů ČR způsobená dějinným úspěchem střídavě německého a především českého nacionalismu na Moravě, který vedl k fyzické likvidaci či vyhnání zemských elit různých národností, neúspěchem moravských snah z 60. a 90. let 20. století, dále pražská totalitní a posttotalitní centralizace, jejímž výsledkem je netolerantní centralistický unitární stát Česká republika spíše východního ražení, nikoliv federální stát České země západního střihu, v němž by bylo místo i pro jinou dějinnou a kulturní identitu než českou.

Zásadní právo v rozumné míře autonomně rozhodovat o svých věcech ve svých hranicích, byť jako součást vyššího státního či nadstátního celku, bylo naší zemi i jejím obyvatelům protiprávně zcizeno. Přesto, či právě proto, nás Moravany unitární stát ČR nutí platit daně do centrální pražské pokladny, a dokonce nás a naši zemi bez naší kontroly masivně zadlužil – Morava a Moravané nedisponují vlastní institucí, prostřednictvím níž by mohli ovlivňovat směřování svých daní, jejich přerozdělování z centra a míru zadluženosti. ČR Moravanům prakticky neumožňuje mít vlastní politickou reprezentaci – české centrum nás za této politické nekultury a koloniálního stavu věcí vždy přehlasuje, ať už jsme na oproti Čechám menší Moravě hlavní politickou silou jako před dvaceti lety, či dočasně pokořenou politickou slabostí jako nyní. I přes či právě kvůli cílevědomému budování centralizovaného státu jsou dlouhodobě výrazně jiné výsledky voleb na středo-levé Moravě (ČSSD + KDU-ČSL) než ve středo-pravých Čechách a Praze (TOP09 + ODS). Unitární stát rozhodně nevedl ke spravedlivému přerozdělování bohatství (není založen na solidárních principech EU), mzdy jsou vyšší v Čechách než na Moravě, i podle vládní analýzy z roku 1992 byly země Morava a Slezsko výrazně okradeny o desítky miliard Kčs ve prospěch Čech (a Slovenska) – žádná náprava nebyla učiněna. Centrální pražská ministerstva tedy rozhodně nejsou pro Moravu normální a výhodná, přitom si pražští politici (často z Moravy) troufnou chtít pro chudnoucí Moravu ještě méně a pro evropsky bohatou Prahu ještě více.

Představitelé ČR dlouhodobě a cynicky ignorují výsledky sčítání lidu (ČR údajně zařazuje Moravany z nejasného důvodu automaticky do skupiny Čechů), historii, právo, tradice, morálku – o Moravě a Moravanech výmluvně mlčí (média píší dokonce o českých vědcích z Brna, ale o kriminálních skupinách z Moravy), téma nápravy totalitou způsobeného stavu je tabuizované; pokud někdo téma otevře, stává se automaticky separatistou, nacionalistou apod., byť nechce rozpad státu a nevěří v existenci národů. To ne moravský, ale český protimoravský šovinismus zvítězil, ČR Moravou pohrdá – arogance a přehlížení přece nesměřuje z Moravy do Čech, ale v naprosté většině opačným směrem. Ať už se tak děje z důvodu neznalosti, hlouposti, či záměru, je to špatně.

Jakási „druhá normalizace“ u nás vede k tomu, že když občan ČR o sobě prohlásí, že není Čechem, nýbrž Moravanem, je to dnes daleko provokativnějším „coming-outem“, než přihlášení se např. k sexuální minoritě. Jako Moravan, obyvatel starobylé země Moravy, se necítím být někým méně či více než Čech či jiný Evropan, požaduji pouze stejná kolektivní práva, která v rámci ČR nemám.
I přes tento výrazný deficit demokracie je ČR stále evropským právním státem. Účet sliby nedodržujícím politikům vystavují voliči, ti si však nespravedlivé postavení Moravy a Moravanů v českém státě vzhledem ke školní, mediální a politické masáži neuvědomují, nechápou jeho konotace a důsledky či problém nepovažují za prioritu, podle níž by měli volit.

Často používají nesmyslný argument, že ČR, která je přitom rozdělená na 14 krajů, je malá na dělbu legislativní a exekutivní moci mezi státní centrum a čtyři samosprávné země. O malosti však hovoří malí. Často je nám podsouván příklad rozbití Československa. Proevropští Moravané to nikdy nechtěli, přitom za to platí, vítězi jsou slovenští a čeští protievropští nacionalisté Vladimír Mečiar a Václav Klaus, dle mého názoru hlavní viník mj. rozpadu federace i neobnovení Moravy, miláček putinovského Ruska proslulý svými pokusy (z)ničit i EU. V referendu se lidí na názor nezeptali. Vztah ČR a SR má jinou kvalitu než vztah Slezska, Moravy a Čech, rozpad možné budoucí federace Českých zemí dle mého názoru nehrozí. Vždyť to byli ti samí politici, kteří zavinili rozpad ČSFR, jelikož nedali autonomní práva Slovákům, kteří nedali autonomní práva ani Moravě s odůvodněním, že hrozí další rozpad státu, což je absurdní – Moravané jsou každopádně obětí, nikoliv viníkem. Velikostí i počtem obyvatel přibližně odpovídající Rakousko je úspěšně fungující federací, umělé kraje navíc velikostně nerespektují přirozené celky NUTS EU, proto evropské peníze po neúspěchu s umělým slučováním umělých krajů jako obvykle rozděluje pražské centrum.

V historii nikdy nebylo nepraktické označovat svým pravým jménem jmenovat Čechy, Moravu i Slezsko (popř. české země) a nespokojit se jen s názvem jedné země myslíc celek, byť ani to by nebylo tragedií – dnes však dochází i mezi politickými elitami a autory učebnic dějepisu k patvarům typu „české země a Morava“ apod. – škola je tomu nenaučila – a to tito „vlastenci“ říkají, že hájí v EU „české národní zájmy“, přičemž nedokážou ani vyjmenovat vlasti české, tedy země vlastního státu.

Co dnes Moravě zůstalo? Není toho málo: statisíce lidí hlásící se k moravské národnosti, tedy víc, než má americký stát Aljaška obyvatel; Morava má víc obyvatel než Connecticut. Stovky radnic vyvěšujících moravskou vlajku. Zmínka v prvním řádku Preambule Ústavy ČR, která však není nikde jinde v legislativě naplněna. Moravská orlice ve stříbrno-červené variantě je ve velkém státním znaku ČR; v tzv. malém státním znaku je pouze český lev, který se tak vetřel na všechna razítka a vysvědčení na Moravě. Moravská orlice je i ve znacích některých krajů, jejichž území leží na Moravě, což však neplatí o Jihočeském kraji, ač Dačicko je historicky moravským regionem; Jihomoravský kraj či např. brněnské městská část (a dřívě město) Královo Pole mají ve znaku dokonce i zlato-červenou orlici, ač tzv. „odborníci“ v médiích tvrdí, že se tato varianta znaku dnes nikde neobjevuje. Brno je sídlem soudní moci v ČR, je zde i úřad ombudsmana – lidé jsou sem posíláni z centra, dle vlastních slov jsou však spíše vyháněni do „gubernie“, což není pravda, protože gubernie má na rozdíl od Moravy aspoň svoje hranice a gubernátora. Ústavní soud, paradoxně ta instituce, která je v ČR nejvýše postavena v dozírání na právo a spravedlnost, sídlí – což pokládám za eticky problematické – v budově starobylého Moravského zemského sněmu, který nebyl nikdy zrušen a měl by být rozhodně znovu demokratickými volbami naplněn. Moravská země byla i přes masové přejmenovávání (např. Českomoravský fotbalový svaz, dnes Fotbalová asociace ČR s problematickým znakem) zachována v názvu některých institucí (Moravská galerie, Moravská zemská knihovna, Moravské zemské muzeum) a firem, hovoří se o ní každý den v předpovědi počasí, hranice však v České televizi ukázány nejsou, jelikož byly protiprávně zrušeny. Dodnes je patrná náboženská různost ateisticko-husitských Čech od katolické Moravy. Vatikán Moravu kontinuálně zcela uznává, komunikuje s moravským arcibiskupstvím – moravská církevní provincie také víceméně zachovává hranice země. Z hlediska historického sebeurčení Moravy nic nebrání – je to státoprávní individualita se starší státností než Čechy, byla samostatná v rámci Svaté říše římské i jako součást zemí Koruny české, měla samosprávu v rámci Rakouska-Uherska.

Moravané opravdu nemusí být Čechům vděční za rozbití rakouské monarchie, druhou republiku, komunistickou totalitu, nerespektování práv Moravy a Moravanů v rámci ČR, kde Češi opravdu nejsou víc než Moravané, stejně jako Srbové nejsou víc než Chorvati.

Na závěr tedy konstatuji, že ač byla země Morava v letech 822-1949 na mapě Evropy jako státní či autonomní útvar, v letech 1949-2014 chyběla dostatečně silná politická vůle Moravu obnovit, čímž se realizoval komunistický zločin, který musí být zmírněn – spoluviníky tohoto protiprávního konání jsou i současní nejvyšší ústavní činitelé – poslanci, senátoři, ministři, prezidenti a další představitelé ČR, kteří mj. nerespektují vlastní rozhodnutí z počátku 90. let a zásady zdravého rozumu, mravnosti a spravedlnosti. Jejich vina tkví určitě v oblasti morálky, pravděpodobně ne v oblasti trestního práva. Současná politická reprezentace ČR, která Moravě dluží obnovení země, ve strachu o ztrátu absolutní moci problém bagatelizuje a mlčí o něm.

Ondřej Hýsek, 1. místopředseda politické strany Moravané

16. 9. 2014

www.moravane.cz

Pozn. edit.: Kopie omylem smazaného článku z října 2014

Přejít do diskuze k článku 251 komentářů