Nunc est bibendum* vs. Memento mori

Reklama


(* „Teď je čas pít“)

„Jaký je vlastně rozdíl mezi živým a mrtvým člověkem?“ tázával se nejednou. A hned dodal: „Mrtvý to má už zaplaťpánbůh odbyté. Ale živého člověka to teprve čeká. Co vlastně člověk je? Doživotní odsouzenec k smrti, a to ještě notabene nepodmínečně. A to bez rozdílu. Ať se mu chce na konečnou nebo ne. Každý, pravím, ať je to dobrák od kosti, anebo dokonale špatný chlap, kterému by nikdo zaživa nepodal ani ruku.“

Zajímavé byly také JEHO názory na sebevraždu.

„Je to nesmysl, když lidé říkají, že se ten či onen mladý muž, myslivecký mládenec či vojín toho a toho pluku zastřelil z nešťastné lásky. Nehledě k tomu, že žádná láska není vlastně nešťastná, protože i takzvaná šťastná láska končí manželstvím, a to je jí tedy stejně konec, to vám dosvědčí řada takzvaných šťastných manželů, není možno zastřelit se z nešťastné lásky. Naproti tomu je možné zastřelit se z nějakého toho browninku, revolveru, pušky, ať lovecké či vojenské, jakékoliv ráže a kalibru, nebo snad dokonce i ze vzduchovky, a to podle vlastní volby buď kulí, srnčími broky a podobně. Ale drobnější munice, jako je „dunct“ a „štor“, není dost spolehlivá a lze jen doufat, že se k pokusu o sebevraždu přidruží nějaká ta otrava krve, aby měl pokus kýžený výsledek. Také dělové koule, zejména většího kalibru, se k provádění sebevraždy nedoporučují pro nevhodné rozměry. Zato je možné nechat se roztrhat nějakým granátem, ale to už se nedá mluvit o zastřelení, nýbrž pouze o roztrhání.

***

„Věř nebo nevěř, já už nemohu asi týden vůbec z fleku. Mozek se mi vypařuje v tom horku. Je to strašné. Jindy jsem mohl psát třeba na mezi nebo ve stodole, když jsem se právě vyhrabal ze slámy. Ale teď to nejde ani v hospodě u piva, ať dělám co dělám a ať se snažím osvěžit si mozek tímhle utrejchem. Tak abych nezapomněl: Na zdraví!“

Připili jsme si. Já sotva polovičku. ON celou sklenku a hned nalil znovu. Otřel si rukávem rty a pokračoval:

„Tobě to mohu říci. Já začínám pochybovat, že celá ta moje práce má nějaký smysl. Je to blbost a nic jiného, jako ostatně celý náš život. Co je to vlastně za božský nesmysl?“

„Takhle neuvažuj, to nemá žádnou cenu,“ řekl jsem rozvážně. „Hlavní je, abys také pamatoval na zadní kolečka. Abys měl…“

„Jakápak zadní kolečka?“ vybuchl podrážděně. „My máme stejně všichni o kolečko víc a i to nestojí za nic. A ta zadní kolečka stejně ostrouháš při nějakém novém kolkování peněz. Od toho jsou finanční ministři. Ale máš pravdu. Když se člověk dá na vojnu, musí bojovat, a ne se ohlížet dozadu. Vpřed, stále vpřed, i když se nikam nedostaneš a stále se motáš jak v začarovaném kruhu.“

„A což ti druzí, na nichž ti záleží, třeba to nechceš doznat?“

„Druzí?“ hořce se zasmál. „Jen žádné ohledy na nikoho! Něco ti řeknu. Tys přes všechny své bohaté zkušenosti stále ještě naivní chlapec. S těmi svými názory to nikam nepřivedeš. Ty nesmíš být seriózní. Nikdy! Pamatuj si to dobře. Pravý bohém nesmí být nikdy seriózní, nebo ho lidé přestanou mít rádi a budou chtít, aby začal mluvit a psát opravdu seriózně. Lidé nechtějí, abys byl pořádně živ jako oni. To je pro ně příliš nezajímavé, šosácké, nudné. Čím více se staneš jim podobným, tím víc upadneš v jejich očích. Od tebe se čeká a bude čekat, že budeš jiný než oni, kteří se topí v moři všednosti a nudy. Od tebe se žádá, abys je pobavil. Abys vnesl něco nového, jiného, neobyčejného do jejich běžných životů. Odpustí ti i tvou lehkomyslnost a výstřednosti. To, čemu se mezi námi děvčaty říká – voloviny. Jen když z toho kouká nějaká legrace.“

Polkl obsah další skleničky stojící před ním, zapil to pivem a pokračoval:

„Já jsem to zkusil na vlastním těle. Chtěl jsem skutečně žít jako pořádný člověk. Ale přesvědčil jsem se, že to nejde. Nikdo si to nepřál. I moje první žena si mne vzala jen proto, že jsem byl zajímavý nespoutanec, bohém, s trochou nadání a s roztrhanou zadnicí, neboť mě chtěla polepšit. Chtěla si mne zreformovat podle svého názoru, když se jí moje originálnost stávala nepříjemnou. Jenže já nechtěl chodit v ohlávce, kterou se mi snažila navléknout. Kdybych se podřídil, ztratil bych půvab pro jiné lidi a svou originalitu. Pak už bych to nebyl já, ale nějaký tuctový výrobek cizí vůle.

Tak je to, kamaráde, a ne jinak. Jenom mě už netrap s těmi zadními kolečky. Jakápak zadní kolečka, když si nevidíme ani na špičku svého vlastního nosu!“

Právě citovaná pasáž je z časů porodních bolestí Osudů dobrého vojáka Švejka. Pod výrazy „ON“ a „JEHO“ se skrývá Hašek. Společníkem je mu Z.M. Kuděj. O kousek dál v textu stojí: „je těžko říct, co je na té historce pravdivé a co si Kuděj přimyslel.“ Osobně se domnívám, že přimyslel-li si něco, ducha řečeného nenarušil. V knize Radko Pytlíka „Náš přítel Hašek“, vydané v roce 1979 v nakladatelství Mladá fronta, nikde nenacházím ani „IMPRIMATUR“ ani „All rights are reserved“ ani jiná sprostá slova, a tak jsem úryvky (s)prostě opsal. :-)

Mimochodem – Haškův přítel Egon Ervín Kisch doporučuje: „Čtete-li Švejka, smějte se, ale nezapomeňte přitom myslet!“

Mám čím dále větší pocit, že by „polistopadový Švejk“ sklidil velký úspěch. Jenže kde vzít Haška?

Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku 1 komentář