O Lidech, Mravech a Zákonech

Reklama


Určitě to znáte, ale prosím, přečtěte si toto znovu:

Alexander Solženicyn z exilu v USA: Duchovní problém Západu

„Celý život jsem prožil v komunismu a tvrdím, že společnost, kde neexistuje nestranná právní instance, je hrozná věc. Ale ani společnost, která má na všechno jen a jen právní instanci, není opravdu důstojná člověka. Když je celý život proniknut právními vztahy, vytváří se ovzduší mravní prostřednosti, které otravuje nejlepší podněty v člověku. Právní berle nemohou stačit, aby ve zkouškách, které ohrožují toto století, lidé obstáli vzpřímeni.

V dnešní západní společnosti lze konstatovat nerovnováhu mezi svobodou dělat dobré a dělat zlé. Obrana práv jednotlivce je dovedena do takové krajnosti, že společnost sama je bezbranná vůči některým svým členům: pro Západ je už na čase, aby začal víc zdůrazňovat lidské povinnosti, než lidská práva. Ve srovnání se svobodou dělat dobré má svoboda destruktivní a nezodpovědná daleko širší pole působnosti. Například zneužívání svobody pro páchání mravního násilí na mládeži: pouhým teoretickým protějškem svobody nabízet filmy plné pornografie, zločinu a satanismu, je svoboda mládeže na takové filmy nechodit. Tak se ukazuje, že život pojatý takto právně a výhradně právně se nedokáže bránit zlu a nechává se pozvolna nahlodávat. A když v některé zemi začne státní moc rázně potlačovat terorismus, veřejné mínění ji ihned obviní z pošlapávání občanských práv zločinců atd.

Tisk – a říkám-li tisk, myslím tím hromadné sdělovací prostředky vůbec – se přirozeně těší té nejlepší svobodě. A k čemu ji používá? Dává si pozor, aby nepřekročil zákonný rámec, ale překračuje skutečnosti a zkresluje proporce bez jakékoli skutečné právní zodpovědnosti. Stalo se už někdy, že původci dezinformace veřejně přiznali svou chybu? Vinu? Ovšem že ne, protože by to vadilo prodeji. V takových případech to odnese stát, novinář se z toho vždycky dostane a můžete se vsadit, že bude se stejnou sebejistotou psát opak toho, co tvrdil dříve. Tisk má moc padělat veřejné mínění stejně, jako je kazit. Jednou nasazuje teroristům herostratovské věnce, jindy odhaluje i obranná tajemství vlastního státu a jinde zase nestoudně vniká do soukromí slavných lidí pod heslem „každý má právo vědět!“ (lživé heslo lživého století). Protože daleko výš stojí dnes potřebnější heslo – dnešnímu člověku vyrvané právo: PRÁVO ČLOVĚKA NEVĚDĚT. Nezaneřádit svoji Bohem stvořenou duši pomluvami, žvásty, hloupostmi. Lidé, kteří opravdu pracují a žijí naplněný život, nemají zapotřebí této mnohomluvné záplavy ohlupujících informací. Právě v tisku nejvíce vyniká ten spěch a ta povrchnost, které jsou duševní nemocí 20. století. Jít k jádru problému je mu zakázáno. Západ, který nemá cenzuru, přece jen provádí pečlivý výběr a odděluje myšlenky, které jsou v módě, od těch, které nejsou. A i když ty druhé nezakáže, nemohou se opravdu vyjádřit ani v periodickém tisku, ani v knihách a rovněž ne v universitním vyučování. Tak se v masách zakořeňují předsudky a zemí prochází slepota, nemoc v našem dynamickém století krajně nebezpečná. Vezměte například tuto iluzi zdejších lidí, že rozumějí dnešní světové situaci. Tato iluze obaluje hlavy tak tvrdou skořápkou, že jí nepronikne žádný hlas, který k nám přichází ze 17 zemí východní Evropy a východní Asie, dokud ji nevyhnutelná palice nerozbije na kusy.

Nikdo z přítomných mne nebude, doufám, podezírat, že jsem se pustil do této zaujaté kritiky západních systémů proto, abych na jejich místo vyzvedl myšlenku socialismu. Rozhodně nikdy nebudu navrhovat socialistickou alternativu. Kdyby se mě však někdo naopak zeptal, zda bych navrhoval dnešní Západ tak, jak je, za vzor pro svou zemi, musel bych odpovědět upřímně: NE, nemohu doporučit vaši společnost jako ideál pro proměnu společnosti naší. Při bohatství duchovního rozvoje, které naše země získala utrpením v tomto století, není západní systém v současném stavu duchovního vyčerpání nijak přitažlivý. Pouhý výčet zvláštností vaší existence, jak jsem jej tu nastínil, naplňuje člověka nejhlubším zármutkem“.

***

Toto je jen část výpovědi vyhnance sovětského režimu, autora knihy Jeden den Ivana Denisoviče. Doporučuji přečíst celý text. To, co Solženicyn řekl v roce 1976, před téměř 40 lety, platí dnes v ještě více exponované podobě a nic, ale zhola nic se nezlepšilo, spíš naopak.

Samozřejmě si netroufám sám pro sebe zpracovat na počkání, jestli vůbec, to množství podnětů, které navodil Alexander Solženicyn. Zkusím si promyslet otázku práva a bezpráví ve vztahu k ne/existenci právních instancí.

Když slyším sousloví „lidská práva“, vidím vraha 76 lidí Breivika v jeho fešáckém kriminále; vidím Pride Parade, lichý a zbytečný vzdor vůči normálnosti; vidím malé děti, které s prstíkem v puse mají volit své pohlaví a učit se masturbaci; vidím exkrementální „umění“, které vyvolává záchvaty zvracení, vidím dotazníky s otázkou: rodič 1, rodič 2… A vidím příživníky a velkozloděje v zákrytu za drahými advokáty, smějící se do tváře lidí…

Nepotřebujeme lidská práva. Celé je to zbraň individualismu, namířená proti souručenství lidí. Potřebujeme soulad mezi právy a povinnostmi v každé societě, od rodiny přes obec, národní společenství, stát až po lidstvo na této planetě. A morálku rovnováhy mezi nimi, zakotvenou dohodou uvnitř této society. Potřebujeme nástroj, jak povolat k zodpovědnosti a vydělit do izolace toho, kdo popírá práva jiných a odmítá povinnosti své. Potřebujeme vymezit prostor svobody uvnitř prostoru morálky společenství.

Ale pozor, ne výlučně cestou právních instancí. Solženicyn o tom tady mluví a já ho chápu.

Nesnáším výrok “ Všechno, co není zakázané, je dovolené“, základní axioma liberalizmu. Naopak, potřebujeme zákon, založený na zákaze. Zákaze udělat jinému to, co nechceme, aby udělali nám.

Kdo má stanovit pravidla společenství obce a státu a na jakém základě? Kdo má být hegemonem a strážcem morálky? Církev? Ne. Poslanci? Politici? Proloženě ne. Justice? Ale prosím vás.

Ale proč ne? Protože to nefunguje. Nechť se jakkoliv myšlenky chopí nějaká instituce, věc je v troubě. Příkladů je v historii víc než dost.

Toto není práce pro instituci. To je jaksi věc autority moudrého člověka, moudrých lidí, něčeho jako Rady starších.

Může taková rada vzniknout volbami? Ani nápad. Ta rada musí vzniknout ve vědomí society na základě sdíleného uznání mravní a inteligenční integrity určité osobnosti. Mám na mysli elitu, skutečnou elitu, nikoliv PR produkt.

Tak se mi zdá, že tato úloha je zcela nad síly demokracie, i kdyby fungovala, což se zatím nikde a nikdy nestalo. Elita se prostě nedá vytvořit billboardy a koblihami.

Za mlada jsem žil na vesnici, kde když šlo o spory o půdu a pole, tak se šlo za starým panem Jeřábkem, ježto ten o tom věděl všechno.

Když se hned po svatbě začali mladí hádat, tak se na to podíval první radní, poněvadž nešlo o lásku, ale o řádný život.

Když holky přišly „do toho“, tak sdružené mámy udělaly mladému býkovi ze života peklo. Buď se ženilo, nebo děvče provdaly do zaopatření.

Když chtěli lidi vědět, jaké bude počasí, poradil jim pan řídící učitel, který si vedl po desetiletí příslušné zápisy. Taky si napsal: v tom a v tom roce se urodilo hojně obilí a kromobyčej ovoce … Krása, ne?

Neviděl jsem tam nikdy policajta a jediný právník v širokém okolí byl notář.

Zdá se, že staré časy měly cosi do sebe. Nesešli jsme s cesty?

Brok, 16. 10. 2014

***

P.S.: Tzv. liberální společnost se s úžasnou akcelerací obrací v žumpu. Proč jsme vlastně zavrhli na úrovni státu pojem „občanská práva“? Snad proto, že synonymum k pojmu Občan je pojem Zodpovědnost?

Mám pocit, že v naší společnosti už drahnou dobu není elita. Kde jsou lidé jako Vančura, Čapkové, V+W? Filozofové a buditelé? Možná mezi námi žijí, ale v epoše televize a komiksů jim prostě nikdo nenaslouchá. Nebo jsme je pošpinili, neboť nám média sebrala právo nevědět…. Možná, že tzv. blbá nálada, je prostě absence námi sdíleného vědomí o nás samých, o našich kořenech a pohybech, formulovaného znovu a znovu elitou, což je její úlohou a jediným oprávněním její existence.

Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku 16 komentářů