Množství textů, věnovaných novému složení vlády a tomu, co bude – dle mínění autorů – dělat, je mimo jakékoli rámce. A to dokonce na naší platformě. A přestože já se ani náhodou necítím být politologem, situace mě prostě nutí říci k tomu svůj názor., aby pak tyto texty nebyly spojovány s mým míněním. Pár slov jsem na to téma řekl v ráno publikovaném rozhovoru (překlad souběžně na Poznámkách pana Bavora – pozn.překl.), ale nejspíš to přece jen nestačí.
Při tom ale přemítat na politologické úrovni, tedy dlouho očichávat jednotlivé persony, a vyslovovat předpoklady, jak a na koho budou pracovat, kdo je prolobboval atd., pro mě moc zajímavé není. Proto se chci podívat jen na jeden aspekt činnosti vlády – její ovladatelnosti. Ale začít musím od jejího hlavního systémového problému, který svými kořeny sahá do vzdáleného roku 1991.
Jde o to, že z organizačního hlediska byla naše vláda zásadně neakceschopná. Její základní model, který vychází ještě z hloubi SSSR, předpokládal existenci jakési, dle vztahu k ní, vnější instituce (ÚV KSSS), která zadává strategické pozice a zabývá se koordinací složitých otázek. Ale od roku 1991 už ÚV KSSS neexistuje, ale role vlády silně vzrostla, protože právě ona se zabývá majetkem, což je za kapitalismu otázka hlavní, ne-li vůbec jediná.
V 90. letech si každý kousek vlády osvojoval (rozuměj: privatizoval) ten kousek, který mu připadl podle formální dělby odpovědností, a místa tam bylo dost pro všechny. Jak se blížíme k bankrotu, začíná být jasné, že je to vážný problém: ve vládě je několik paralelních kontur rozhodování (napočítal jsem jich dokonce celých 7, počínaje osobně premiérem a zvlášť jeho sekretariátem a konče aparátem vlády a ministerstev) a každý z nich má na každou otázku svůj názor.
Koordinovat je bylo možné buď přes vytvoření analogu ÚV KSSS (o což se nejednou pokoušeli, ať už na základě Kanceláře prezidenta, nebo Bezpečnostní rady státu, ale zásadně mimo vládu), nebo cestou napsání pravidel koordinace. První cesta měla nebezpečně politickou povahu, kromě toho neustále vedla k ostrému konfliktu s vládou, která v tomto případě vystupovala jako celek. Ale druhou prakticky realizovali, přičemž poprvé k tomu došlo ve vládě Kirijenka v létě roku 1998.
Podstata mechanismu spočívala v tom, že vedoucí sekretariátů klíčových vicepremiérů i premiéra se domluvili na korupčním mechanizmu koordinace otázek. Zhruba řečeno – kdo, jak a s kým se bude dělit. Právě poté korupce nabyla systémové povahy, navíc se vládní úředníci velmi nesouhlasně dívali na otázky, za kterými nestál „rozpočet“ (podmazání). Nejde o to, že nechápali, že takové otázky mohou být pro zemi nanejvýš důležité, to tak nějak všichni chápali, – oni si prostě uvědomovali, že koordinace takových otázek bude prakticky nemožná – a proto nemělo smysl se jimi zabývat.
Protože prvním vicepremiérem byl tehdy Boris Němcov, vždycky jsem se s hlubokou ironií díval na jeho úvahy o nezbytnosti boje s korupcí.
Dá se uvést jednoduchá analogie. V televizi tenkrát neustále dávali seriály, kde statečné bezpečnostní orgány Ruska bojují s narušiteli zákona a odhalují jejich kriminální kauzy – padni, komu padni. V životě jsem se setkával se situací, kdy bylo takové případy nutné skutečně otevírat (hlavně případy pirátského odebírání soukromé nemovitosti, které se, dle všeho, staly v naší zemi velmi častými), všichni moji známí v té situaci zjišťovali, že pro vyřešení té otázky je skoro vždycky nutné „namazat“! Zlí jazykové tvrdí, že v Moskvě dnes představuje (v případě, jde-li o skutečný zločin, za vyhotovení falzifikátu, je nutné platit individuálně) 20.000 USD. Takže si dovedete představit, jak si v rámci takové dohody vesele žijí vládní úředníci! Není se tedy čemu divit, že Němcov po sobě (po svém zastřelení) zanechal takové dědictví! (Podle sdělení advokáta jednoho z nemanželských dětí jde o miliardu rublů – pozn.překl.)
Je pochopitelné, že pokud je taková dohoda uzavřena, lze s klidem zapomenout na efektivní práci vlády! Jedinou výjimkou je ovšem premiér, který chce dosáhnout něčeho konkrétního. Ale pokud takový není, pak není šance! Poznamenejme, že v liberálních vládách posledních let přece jen jakýsi mechanismus efektivní kontroly byl. Spočíval v přísné kontrole liberálních politických lídrů (v předchozím složení to byli Šuvalov, Dvorkovič a Prichoďko*), aby se nic „rozumné, dobré a věčné“, co odpovídá dlouhodobým zájmům Ruska, nedejpámbů, nevyskytlo. Dokonce ani, pokud za to někdo platil. Mimochodem, právě to bylo důvodem neochoty čínského vedení s touto vládou spolupracovat s touto vládou.
Tady si neodpustím ještě jednu poznámku. Nakreslil jsem tu tak pekelný obrázek, až hrůza obchází. Ve skutečnosti, jako obyčejně, je to jen jedna z vrstev součinnosti v rámci vlády, která se, mimochodem, prudce zintenzivnila, sotva od vlády byl požadován nějaký výsledek! Zdůrazňuji, že všichni ruští politologové tuto vrstvu úplně ignorují (stejně jako tvůrci seriálů o ochráncích zákona), že mě to nutí zapochybovat, že vidí víceméně celý obraz stavu věcí kolem vlády!
Takže se teď mění situace. Prezident (stejně jako země) kategoricky potřebuje výsledky, přičemž už nelze čekat, vyžadují to objektivní okolnosti. A to znamená, že se vládě musí nezbytně vrátit akceschopnost. Znovu opakuji, že systém paralelních kontur rozhodování jakoukoli konstruktivní činnost naprosto znemožňuje, ať už včele těch kontur stojí kdokoli – patrioti nebo kompradoři. A já mám pocit, že v nové sestavě vlády je tolik vicepremiérů proto (a s hlediska výše uvedeného, čím je jich víc, tím hůř!), že tito lidé budou muset zodpovídat bezprostředně prezidentovi. A koordinovat všechny protiklady s jeho Kanceláří.
Anebo budou zařazeni do nějaké (zatím neoficiální) „rady“, která by měla hrát roli ÚV KSSS. A poté, co na Starém náměstí (sídlo Úřadu vlády) nebo v Kremlu, za jedním stolem o něčem rozhodli, budou se ostatní účastníci procesu (tedy jejich sekretariáty, sekretariáty premiéra, ministrů, aparát vlády, atd.) muset podřídit, anebo opustit vysezené místo. A možná (pokud se pokusí pokračovat v korupční aktivitě), přesídlit do velmi nepříjemných míst.
Já vůbec netrvám na úplnosti výkladu modelu posílení ovladatelnosti vlády. Popsal jsem, vlastně, jen jeden aspekt její činnosti, možnost konstruktivní koordinace pozic. Nejsem přesvědčen, že prezentovaný mechanizmus bude právě takový – to je moje vlastní hypotéza. Rovněž netvrdím, že ukáže výsledek. Ale to, že určitý proces tím směrem, při kterém institucionální a systémová korupce při rozhodování dominovala, je potřebný, o tom není pochyb. A to je, mimochodem, další pozitivum nynější reformy vlády.
* Šuvalov Igor (1967) – 1. místopředseda vlády RF od roku 2008; Dvorkovič Arkadij (1972) – vicepremiér od roku 2012; Prichoďko Sergej (1957) – vicepremiér – vedoucí Úřadu vlády RF od roku 2013
Zdroj: Chazin.ru
Překlad: st.hroch 180516
