O soupeření v Arktidě – a nejen o něm

Do svého pořadu „Polnyj kontrol“ pozvali jeho autoři Vladimír Solovjev a Anna Šafran svého častého hosta experta na USA Sergeje Sudakova. *)

Sledujeme-li probíhající fórum o Arktidě, slyšíme současně početný americký tisk, jak začíná přímo a tvrdě prohlašovat, že je třeba za žádnou cenu nepřipustit nadvládu Ruska v Arktidě. Domnívám se, že dnes stáváme svědky skutečné bitvy o Arktidu a USA nejspíš velmi silně litují toho, že v 90. letech, kdy se všemožně snažily zničit SSSR a mladé Rusko, nepodnikly rozhodující výpad v zájmu získání co největšího kusu Arktidy. A to především v roce 1996, kdy se formuje Arktické fórum, USA v něm nedokázaly sehrát rozhodující roli, protože tam bylo celkem 8 zemí a USA velmi chtěly, aby z nich zbylo 5, nebo ještě lépe jen 3 země. Nicméně, i dnes je tam 8 zemí (Finsko, Dánsko, Švédsko, Island, Norsko, Kanada, USA a Rusko). To je „velká osmička“, která nadále bude mít největší účast v Arktidě.

První nepříjemnost pro USA je existence podstatné technologické zaostalosti za Ruskem (cca 22 let), protože USA nikdy nebudovaly velkou flotilu ledoborců. Problém je v tom, že k osvojení Arktidy jsou třeba ohromné zdroje a hlavně ona obrovská zkušenost, kterou Rusko má a kterou dostalo od Sovětského svazu, jenž utratil miliardy za budování odpovídajících průzkumných stanic ke zkoumání nerostného bohatství, skrytého pod arktickým ledem, ale hlavně (co dnes potřebují naprosto všichni) – Severní mořskou cestu, protože právě tato trasa umožňuje velmi rychle dopravovat z Východní a Jihovýchodní Asie velké množství zboží do Evropy. Například naše ledoborce „Arktika“ nebo „Sibiř“ jsou nejen schopny lámat led zhruba 3 metry silný, ale i doprovázet lodě o šíři do 50 m. USA vsadily na Jižní Koreu a Japonsko, jako na největší výrobce lodí, a zvlášť Jižní Koreu jako výrobce největších tankerů na kapalný zemní plyn. Ovšem velmi efektivně lze vyvážet např. zkapalněný plyn ze severního naleziště „Jamal“ (podstatně kratší cesta do Evropy). Z toho USA usoudily, že je nespravedlivé, že jen Rusko má právo na tyto zdroje, a kladou otázku, na základě čeho Rusko vstoupilo do Arktidy, co tam pohledává, protože oni Arktidu považují za součást Ameriky…

Proto jsou plni nenávisti a chtějí získat velký kus Arktidy, ten „zmrazit“ a vytvořit jakousi nárazníkovou zónu, vymezující jejich průzkumná pole, jejich oblast odpovědnosti od Ruska. Tvrdí, že Rusko obdrželo tu velkou část Arktidy nezaslouženě a srovnávají to s případem, že by letěli na Měsíc a zabrali jeho povrch jen pro sebe. My na to odpovídáme, že nejsme proti, ale že je to podobné, jako kdybychom si my činili nároky na americká území, na kterých se vysadily naše expedice a eskadry – zejména v období války Severu proti Jihu. Podstatné je, že státy přiléhající k Arktidě musely přijmout zvláštní jurisdikci, protože nikdy předtím nebylo pravidlo stanovující rozdělení Arktidy a její využití. USA se opozdily, zapomněly naskočit do tohoto vlaku a teď křičí nejhlasitěji, že je třeba se podělit. Já se domnívám, že my se s nimi dělit nebudeme.

Každý tedy má svůj podíl, který po svém využívá, ale Spojené státy dnes cítí potřebu vytvořit zvláštní vojenské síly, jako to ve vlastním zájmu u delší dobu činí Rusko. Proto se snaží rovněž rozvíjet jadernou energetiku pro Sever, ale činí tak výhradně vojenskou cestou a tvrdí, že se Arktida stává zónou vojenských zájmů USA, přičemž by rády vytvořily paralelní mořskou cestu a vytlačily tak Rusko z této oblasti. Jde o to, že dnes dokážeme zkrátit námořní cestu zboží na polovinu – např. zboží z Jižní Koreje dopluje do Evropy za 24-25 dní, a to bez zastávky. Navíc jsme schopni zajistit bezpečnost dopravy, protože disponujeme nejsilnější severní námořní flotilou na světě.

Pokud jde o prohlášení o soupeření ve vesmíru, obviňují nás a Čínu z rozšiřování seskupení satelitů na oběžné dráze. Pokud jde o nás, tak máme plány na období let 2020 až 2025, což odpovídá předpovědi Američanů, že kolem roku 2025 budou největší konflikty o ovládnutí vesmíru mezi Ruskem a USA. Jde o to, že se USA všemožně snaží zrušit doktrínu o nepřípustnosti militarizace vesmíru a krok za krokem budují svoje kosmické vojenské síly, protože správně předpokládají, že provoz kosmického seskupení jim může poskytnout velmi mnoho. Rozvoj laserových zbraní v mnohém umožňuje sestřelovat družice, které jsou dnes nejméně chráněnými elementy války. Představte si, že dokážete odpařit několik mikronů povrchu družice, ta je vyřazena z činnosti – a my ztrácíme hlasovou a vizuální informaci, jsme hluší, slepí a nemáme žádnou navigaci, protože jsme na družicích příliš závislí. Pokud si budeme vzájemně ničit družice, dostaneme nejen jakousi vojenskou, ale i civilní katastrofu, protože satelity současného seskupení jsou v podstatné míře určeny pro účely civilní.

Proto se USA snaží co největší pole obsadit svými družicemi a vytvořit jakousi svoji sféru vlivu tak, aby ke zničení jejich satelitů bylo nutné vynaložit maximum zdrojů. Takže o co více budou mít satelitů než my, tím větší bude efektivnost jejich vojenských akcí. Oni se prostě instalací velkého množství satelitů na oběžné dráze snaží vytvořit takové podmínky, aby pak mohli přijít se zákonem, podle něhož bude množství družic vypouštěných kolem země omezeno jen určitým počtem a za vše, co bude navíc – sankce, stejně jako za nově vypuštěné. (Pozn. překl: Proto takový kravál kolem systému tehnologie G5 a snahy USA o získání monopolu?).

Oni tak opakují svůj postup z obsazování svého kontinentu, kdy stačilo přijít, vykolíkovat si území, a bylo vaše. Pak přijali zákon, že pro všechny, kteří přijdou později, budou omezení.

Američané vždy postupují výlučně ve svém zájmu: Odvolávají se sice na mezinárodní právo, ale sami se jím necítí vázáni, a svoje teritoriální právo rozšiřují na exteritoriální.

USA si (např. ústy gen. Shanahana) stěžují na Rusko a Čínu, že se vývojem laserových a raketových zbraní, zbraní pro radioelektronický boj, snaží o militarizaci vesmíru, čímž ohrožují americkou bezpečnost…

Američané ale už od roku 1987 začali široký vývoj prostředků pro potlačení radioelektronických signálů spojených s vysíláním z družicových seskupení – jako první na světě. Od roku 1997 začínají intenzivně vyvíjet laserové zbraně. Připomenu někdejšího ministra obrany USA D. Rumsfelda, který pomocí své spřízněné korporace budoval celé jednotky vyzbrojené laserovými zbraněmi. Dále pak R. Cheney, viceprezident za Bushe, který rovněž patřil k největší zbrojařské lobby. Oba, tedy spíše skupiny s nimi spojené začínají krok za krokem čerpat státní peníze a vyvíjejí mechanizmus boje proti ruským družicovým seskupením a jsou na čele amerického programu vývoje „zabijáckých družic“, o čemž, samozřejmě, mlčí.

Ruské technologické novinky se snaží zpočátku zesměšnit, aby pak přiznali, že Rusko vytvořilo technologický vektor, kterým předbíhá USA, ale současně požadují ještě více rozpočtových peněz na „dohnání Rusů“. Tak se ale otvírá před Američany zjištění, že přes kolosální peníze investované do Ameriky je druhá nejsilnější ekonomika světa pozadu…

USA ale nikdy neuměly správně soustředit zdroje do jednoho kotle k vytvoření průlomových technologií. Oni vždycky kradli technologie, přičemž velmi silně obviňovali Čínu, že krade a umí dělat jen dobré plagiáty. Američané ale nikdy nic nedělali od nuly a vždy skupovali už hotové technologie a zdokonalovali je, a není důležité, kde je kupují, zda v Evropě nebo Rusku – oni kupují mozky. Vsadili na to, že pokud určitou technologii nemohou ukrást, přetáhnou příslušné experty na práci pro ně (viz příklad předního ruského výrobce dronů, který se stěhuje do USA za lepšími podmínkami).

Nicméně, obecně v poslední době se zaznamenává pokles úspěšnosti takových snah. Onen příliv odborníků a vědců, kterého se jim dostalo v letech 1991-1997, a kteří se podstatnou měrou zasloužili o technologický průlom USA počátku dvoutisících let, se neopakuje. Bohužel, jakékoli inovační znalosti dřív nebo později zastarají, a Spojené státy jsou teď nuceny být v pozici dohánějícího, což je pro ně krajně nepříjemné. Oni chápou, že hyperzvuková raketa potřebuje satelitní doprovod. My jsme, zaplaťbůh, vytvořili vlastní satelitní navigační systém „Glonass“, nezávislý na americkém GPS který nám umožňuje vytvářet nové typy raket. Ne náhodou se během jeho výstavby ozývalo tak hlasité vytí ruské „liberální“ veřejnosti, že to není třeba, proč vynalézáme kolo atd. Podívejme se na Evropu – ta je dnes zcela závislá na americkém spojovacím systému. Takže každá informace, procházející tímto systémem není pro Evropany chráněná, jakkoli se tak tváří. Američané velmi dobře vědí, že po vytvoření vlastní pavučiny budou schopni ulovit cokoli – odposlouchávat, prohlížet, pracovat s náskokem – viz systémy bankovních převodů, burzovních obchodů atd.

A tady se dostáváme k otázce digitální kolonizace. Vzhledem k tomu, nakolik silně se dnes rozvíjejí různé intelektuální sítě, vidíme, že USA, Japonsko a Jižní Korea zaznamenaly značné úspěchy. A zdůraznil bych Jižní Koreu, kde vidím, nakolik silně rozvíjí systém umělé inteligence – to jsem prostě u vytržení. Největší fakulta státní korejské univerzity se nazývá „Ústav budoucnosti“ a dostat se na ni je velmi těžké. Na mou otázku, co tam učí, odpověděli, že budoucnost. Na můj údiv upřesnili, že tam dávají dětem a studentům technologie, které budou za 10, 15, 20 let – tedy, že je učí, jak správně formovat budoucnost… Jsou tam nejen technické, ale i humanitní vědy, a snaží se prognózovat, co bude vyžadovat doba za 15-20 let. Tedy, jakou budoucnost si můžeme pro sebe vytvořit.

Stejnou cestou šli i Japonci, kteří rovněž předpokládají, že jen rozvážná a pragmatická budoucnost logicky vplyne do dobového paradigmatu. Domnívám se, že bychom měli jít touto cestou také. A obrovský potenciál máme v našem vysokém školství užité matematiky. Mimochodem, Číňané si v roce 2014 u Korejců (svých zapřisáhlých nepřátel) objednali prognózu budoucnosti dieselových motorů, benzinových motorů, motorů na plyn, hybridů a elektromobilů, a hlavně smyslu budování sítě dobíjecích stanic pro elektromobily v příštích 10-15 letech, a dostali velmi zajímavý výsledek… díky kterému mj. během 5 let dosáhli obrovského pokroku ve vývoji elektromobilů a budování dobíjecí sítě. Korejci vytvořili jednotný klastr budoucnosti, v rámci kterého pracují i vývojová pracoviště jejich největších firem.

*) Sergej Sudakov (1970) je politolog, amerikanista, ved. katedry globálních informačních zdrojů a projektů MGIMO, profesor Akademie vojenských věd.

Poznámka překl.: Po dopsání textu jsem byl na návštěvě u přátel, kolega právě sledoval televizi a omlouval se, že bude během řeči pořad jedním okem sledovat. Usrkával jsem tedy oblíbenou „šedou burgundu“ a sledoval s ním (jakkoli blboskop nepatří do okruhu mých zájmů) TV stanici „Kino Svět“, o níž jsem do té doby neměl potuchy. Shodou jakýchsi náhod na sledované stanici šel dokument o systému „Echelon“ a zcela zapadl do rámce tématu článku. Shoda náhod…

Překlad: st.hroch 190413