O věštbách a lidech 2

Řekové označovali věštce různými jmény, nejobvyklejším byl mantis, ale rovněž chrésmologos, který pronášel veršované věštby, exégetos – vykladač znamení, božského práva ve státních službách, chrésmódós – zpěvák věšteb a taky profétos – prorok. Jako proféti se označovali všichni, kdo nějakým způsobem vyjadřovali boží vůli, a to jak přímo, tak nepřímo – např. pomocí nějaké služby bohu.

Různé druhy divinace nestály v jednotlivých kulturách stejně vysoko, takže výsledky dosažené  společensky níže postavenou technikou nemohly zvěstovávat nic závažného a musely být potvrzeny spolehlivější technikou stojící společensky výše. V Řecku v praxi oba typy věštění spíše splývaly a prostupovaly se, u Arabů existovali specialisté na oba typy věštění, ovšem tzv. káhin je prováděl oba. U Židů a křesťanů převládal  kladný vztah k prorokování a záporný ke zbývajícím typům věštění.  V Sýrii a Mezopotámii byli proroci podřazeni věštcům techničtějším, specializovanějším, kteří kontrolovali jejich výstupy, Např. v Číně stáli šamani /wu/, kteří byli  nejbližší inspirované divinaci, společensky i původem pod induktivními technikami věštění.

***

Věštci a vývoj náboženských představ v Číně 

Čínská tradice říká, že ve 3. tisíciletí př.n.l. existovalo na severu čínské království nazývané Sia. Jeho hlavní město se mělo nacházet v jižní části dnešní provincie Šan-si.  Kolem roku 1600 př.n.l. bylo svrženo a nahrazeno dynastií, které se říká Jin nebo také Šang. Ta přesunula hlavní město do An-jangu na severu provincie Chu-nan.

Nejstarším obdobím čínských dějin, ze kterých jsou dochované písemné památky, je doba dynastie Šang. Kromě nápisů na bronzových nádobách to jsou hlavně věštebné nápisy z kostí – převážně zvířecích lopatek a želvích krunýřů na principu pyromancie. Šangští králové byli nositeli jak královské moci, tak náboženské autority, takže vykonávat oběti a věštit patřilo k atributům krále. Věštění bylo spjaté s kalendářem a jeho provádění do značné míry formalizováno a systematizováno. Na konci období vlády Šangů mizí věštění ad hoc a věštění se stává plně podřízeným kalendáři.

Nejdůležitější složkou šangských aktivit byl kult předků. Nešlo o pouhé uctívání mrtvých, předkové Šangů vykonávali systematický a trvalý vliv na svět živých a povinností potomků bylo je v tom po všech stránkách podporovat.  Na vrcholu šangského žebříčku stál ,,Šang-di,, pán nahoře,  poněkud mlhavé božstvo, které bylo tak vzdálené, že se mu neobětovalo a nemělo chrám a které mohlo být nejzazším předkem vládnoucího rodu  nebo nejvyšším božstvem bez rodového vztahu k vládnoucí dynastii (někteří výraz považují dokonce za kolektivní označení šangských božstev). S Šang-dim nebyla možná přímá komunikace, ale věštilo se o jeho postoji k plánovaným akcím, mohl se dokonce postavit proti Šangům na straně jeho nepřátel.  Po něm byla na přísně hierarchickém žebříčku božstva přírodní, dále pak „dávní páni“ – významné osobnosti dob dávných nespříznění se Šangy a s odlišným kultem než jejich. Pak předdynastičtí předkové, dynastičtí předkové  a nakonec královny z hlavní linie vládnoucího rodu. Čím vzdálenější předek, tím méně četný kult,  ale tím důležitější  byly záležitosti, které mohl ovlivnit. V roce 1045 př.n.l. svrhli Šangy Čouové, kteří sídlili původně západně od Šangů  (v oblasti kolem dnešního Si´anu). Jejich království se rozkládalo na malém kusu území dnešní Číny, zahrnovalo zhruba současné provincie Che-pej, Šan-si, Šan-tung a severní část Chu-nanu, ústřední částí  byl ohyb po obou stranách Žluté řeky.

Čouové věštili stejně jako Šangové pomocí zvířecích lopatek /jeleních, hovězích/ a želvích krunýřů /ve kterých se udělal důlek, do něho se vložil zdroj tepla  – možná  uhlík – a pak král vyhodnotil teplem vzniklé pukliny a řekl věštbu. Želví krunýře se užívaly  zřejmě kvůli snadnému dělení do jednotlivých polí a snad i proto, že byla želva jako dlouhověké zvíře naplněna velkým množstvím životní síly – čchi.

Další věštebnou metodou, která byla užívána již za Šangů, bylo věštění ze stonků  řebříčku (Achillea sibirica) nebo jen prostě  klacíků, kolem které později vznikl korpus Knihy proměn (I –ťing). Východiskem bylo padesát stonků řebříčku, z nichž se předepsaným způsobem odebíralo než zbyly čtyři stonky a méně.  Tento postup bylo třeba opakovat tak dlouho, dokud se nepodařilo složit číselnou řadu, později hexagram. Ve starších obdobích se totiž jako východisko pro věštění nepoužíval obrazec sestavený z plných a přerušovaných čar  (ke kterým se později za doby Válčících států začal vztahovat mužský a ženský princip –  v této době vzniká  jinjangová teorie), ale jen série číselných hodnot, ke kterým byly přiřazovány výroky.

V čouských pramenech je pak doložena celá řada dalších způsobů, jak získat znalosti o budoucím osudu – výklad snů, interpretace neobvyklých jevů, čtení z lidské fyziognomie, čtení z hvězd atd.

Kult předků byl u Čouů stejně jako u předešlé dynastie základem moci, ale byli rafinovanější. Tvrdili, že jsou v přímém zvláštním příbuzenském vztahu se Šang-dim, výraz Šang-di se začal objevovat vedle výrazu pro nebesa Tchien. Podle nich jejich nejvyšší božstvo Tchien (významem rovno výrazu  Šang-di v nejstarších písemných památkách) odebralo  posledním vládcům dynastie Šang kvůli jejich zkaženosti a špatnosti pověření vládnout, přišli tedy o Mandát Nebes, a tyto předaly svou přízeň dynastii Čou, oplývající ctnostmi a charismatickou silou. A dokud budou jejich potomci stejně ctnostní jako jejich předkové, tento mandát si jako synové nebes (tchien´c) udrží. Takto vznikla opravdu geniální koncepce mandátu nebes, která se udržela další tři tisíciletí.

Čouské dynastické legendy praví, že poslední panovník dynastie Šang byl zhýralý tyran, který uvěznil vévodu Wena z Čou (prakticky úplného světce), takže poté, co byl Wen vykoupen ze zajetí, vyhlásil jeho následník Wu Šangům válku, kterou samozřejmě musel vyhrát. Nebesa Šangům definitivně odňala přízeň, takové morální bahno už akceptovat nemohla. Čouové zřejmě pociťovali velmi silnou potřebu ospravedlnit sesazení Šangů, takže přikrášlili dobové mýty a představili je v novém oprášeném hávu jako historii. Tvrdili mimo jiné, že v dávných dobách jinští panovníci sami sesadili posledního krále Sia, protože Nebesa se již nemohla dívat na jeho špatnou vládu. Tak ukázali lidu, že jejich nahrazení bylo jen přesnou paralelou dávno uplynulých dějů  a naplněním vůle Nebes. Zároveň tím do čínského myšlení vstoupila představa božstva, které trestá a odměňuje na základě neetického chování (držba mandátu je závislá na te a může být také nebesy odňata) a tato koncepce te se snadno začala šířit i do nejnižších společenských vrstev.

Ke konci doby Letopisů /6. st. př. n. l. / se stala vlastností dostupnou každému a zcela se oprostila od původního výhradního sepětí s feudálními krály a aristokraty. Te začali chápat jako naprosto konzistentní postoj vůči normám (li) regulujícím společenské vztahy a vztahy mezi lidmi a nadpřirozenými bytostmi, který se projevuje jednáním, jež je s těmito normami buď ve shodě, nebo ne. Nebesa se tak změnila v neosobní sílu, která téměř mechanicky trestá nebo odměňuje konání lidí hodnocené prizmatem výše zmíněných norem. Z toho ale vyplynul i závěr, že reakci Nebes na chování člověka nebo státu lze předem určit, případně výsledek nějaké aktivity odvodit z předchozího chování zkoumaného subjektu, který onu aktivitu provádí. Takže znamení byla jen výstražnými signály od nadpřirozených sil, ale význam začala dostávat až v etickém kontextu.

Příklad z Komentářů, r. 662 př.n. l., kdy  na podzim v sedmém měsíci vstoupil duch do údolí Sin na území státu Kuo. Čouský král se zeptal historika, z jaké příčiny k tomu došlo. Historik odpověděl : „Když se blíží vzestup státu, jasná božstva do něj sestupují, aby se podívala na jeho ctnost /te. Když je ale stát na pokraji záhuby, božstva do něj také sestupují, aby viděla na jeho zkaženost. Proto pro jednoho zjevení ducha značí vzestup a pro druhého záhubu.“ Poté král poslal historika do Kuo, aby duchovi obětoval oběti, které mu náleží, samozřejmě v patřičný den. Když se historik vrátil z Kuo, podal tento raport : „Stát Kuo určitě zahyne. Jeho vládce je krutý a naslouchá duchům…Když stát čeká rozkvět, jeho vládce naslouchá lidu, když hyne, naslouchá duchům. Božstva jsou moudrá, spravedlivá a nestranná. Jejich jednání je určováno lidem. Ctnost/te vévody z Kuo je chabá, jaká území by tedy mohl získat?“  (Stát Kuo byl o několik let poté zničen.)

Na čouskem dvoře se věštěním zabývaly hlavně dvě skupiny rituálních specialistů, jednak věštců označovaných jako pu žen a jednak historiků – ši. Obě skupiny se věnovaly věštění ze řebříčků i krunýřů, ale za věštění ze řebříčků byli odpovědni historikové. Osoby s tímto označením měly na královských dvorech významné postavení již od éry Šangů. Jednak měli tito hodnostáři na starosti rituální záležitosti zahrnující komunikaci s duchy předků jednotlivých aristokratických rodů, pak vedli záznamy o historických událostech s cílem zdůraznit souvislost mezi ctnostnými zakladateli rodu a jejich současnými potomky. V jejich kompetenci byly i další oblasti spojené s rituály, především astrologie – nebeská sféra byla v té době rozdělena do sektorů odpovídajících důležitým státům, pokud se v některém objevil neobvyklý úkaz, bylo to znamení, že v daném státu dojde ke krizové události – a věštění. Za vlády Čouů bylo jejich postavení dědičné.

Sny bylo možno interpretovat i bez použití profesionálních věštců. Pro tento účel byla vyhledávána média wu (v naší literatuře označovaná jako šamani).  Pocházeli z nižších společenských vrstev a na dvory aristokratů bývali zváni ad hoc, účelově. Vůli nadpřirozených sil poznávali jen díky osobním schopnostem, ty jim umožňovaly vstupovat do přímého kontaktu s božstvy a duchy zemřelých. Předpovědi šamanů byly spíše proroctvími, která ovlivnit již nijak nešlo.

Příklad: Vévodovi z Ťin se zjevil duch s rozcuchanými vlasy, který vyhrožoval pomstou za smrt svých potomků a vylomil dveře paláce a hnal se za ním až do jeho ložnice. Poté se vévoda probudil a povolal šamana z Morušového pole, kterému sen vylíčil a šaman mu sdělil, že již nepojí z nové úrody. Vévoda skutečně zanedlouho zemřel.

V období Válčících států se věštící techniky částečně transformovaly a spojily s nově se formujíci filosofií o vztahu mikrokosmu a makrokosmu, vzájemném působení dvou kosmických sil (jin a jang) a  teorií pěti prvků.

becně se dá shrnout, že hranice mezi lidskými záležitostmi a záležitostmi duchů a bohů byla a je v čínské kultuře v mnoha ohledech značně neostrá a průchozí. Lidé se po smrti stávají božskými silami a živí lidé disponují mnoha nástroji nejen ke komunikaci s nimi, ale  i k jejich ovládání.

Ráda bych se pro demonstraci současného stavu zmínila o kultu bohyně Ma-cu a její oficiálně obnovené reputaci v současné Číně /popularitu mezi lidem nikdy neztratila/. Ma-cu byla dcera chudých rybářů z vesnice Lin z provincie Fu -ťian. Je kolem ní mnoho legend, ve stavech vytržení létala nad mořem a zachraňovala rybáře na rozbouřeném moři. Zda se v devatenácti letech utopila při hledání svého otce rybáře, nebo  byla v osmadvaceti vzata rovnou na nebesa, se již s jistotou nedozvíme. Ale její kult se rychle rozšířil podél jihovýchodního pobřeží Číny. A s každým zachráněným rostl. Postupně dostala mnoho titulů jako „Princezna nadpozemské přízně“, „Nebeská císařovna“ a dokonce „Nebeská manželka“ a je uctívána jak v buddhistických, tak taoistických chrámech. Mezi lety 1949 a 1979 bylo centrum jejího uctívání přemístěno na Tchaj-wan, ale  nyní má jen na pevninské Číně asi 4 tisíce chrámů.  Lokální vlády provincií i centrální vláda tento vývoj podporují a jejich zástupci se každý rok účastní velkolepě pojatých oslav v ústředním templu tohoto náboženského kulturního dědictví.

Kult Ma-cu slouží aktuálně čínské vládě oficiálně jako „most propojení čínského lidu na obou stranách taiwanské úžiny“ a reálně pragmaticky pak jako nezanedbatelný zdroj příjmů z Tchaj-wanu, který se na tento kult a taiwanské poutníky, kteří si rádi zainvestují, nabaluje. Toto je pro dnešní čínské orgány dosti typické, to využití náboženské obnovy pro rozvoj obchodu a podnikání.  Označují to rčením: „Budovat náboženské podium pro uvedení ekonomické opery“. Oslava narozenin Ma-cu je tedy událostí nejen náboženskou a kulturní, ale i politickou. Místo vyhrazené pro tribunu vládních úředníků a členů Komunistické strany Číny v chrámovém komplexu bohyně  bývá přeplněno, přestože čínští komunisté mají vnitrostranickými směrnicemi zakázánu příslušnost k jakémukoliv náboženskému směru.  Ale vysvětlují to jednoduše, jako tajemník komunistické strany Číny zde: „Samozřejmě, že věřím v Ma-cu. Kult bohyně Ma-cu není totiž žádným náboženstvím. Je to lidová víra a není tedy v rozporu s ateistickým stanoviskem Komunistické strany Číny.“

Takže nám nezbývá než s hlubokou úklonou konstatovat, že mandát nebes je tentokrát evidentně  v těch správných rukou.

Pokračování příště.

Převzato z ostrova Janiky, kde najdete i fotodokumentaci.